Rozhovor - Caribou

Určitě znáte ten pocit, kdy se vaše oblíbená kapela, kterou ještě před nedávnem skoro nikdo neznal, stane přes noc terčem všech rádoby trendařů a vy máte najednou sto chutí rituálně spálit všechny booklety, na nichž se její jméno objevuje. Jasně, Caribou jsou oblíbení už pár let, ale po vydání desky Swim se kolem Dana Snaitha a jeho skupiny vytvořila bublina podobná té, která zapříčinila celosvětovou finanční krizi.

Dan se teď právem vyhřívá na titulkách magazínů a v otravných žebříčcích o desku roku 2010 se jméno Caribou pohybuje snad až příliš často na předních příčkách. Asi i proto nám nějakou dobu trvalo, než jsme se rozhodli vypustit do světa tenhle rozhovor, který jsme natočili při jeho poslední zastávce v Praze v rámci Electronic Beats.

Vice: Každý ví, že za projektem Caribou stojíš hlavně ty, ale řekni mi, k čemu vlastně potřebuješ další lidi, když veškerou muziku skládáš sám a navíc jsi multiinstrumentalista?

Dan Snaith (Caribou): Když pracuju na nové nahrávce, ve většině případů ji opravdu tvořím úplně sám, ale vždycky mě zajímala i „živá muzika" a ta je o interakci a o tom, že tě baví sledovat, co se mezi hudebníky děje, a co mezi nimi vzniká. Ze začátku jsem při svých živých vystoupeních používal jenom počítač, ale strašně mě to frustrovalo. Se skupinou je to mnohem lepší - kreativnější, spontánnější.

Takže máš v hlavě nějakou myšlenku a pak ostatním direktivně nařizuješ, co mají hrát?

Ne, ne. Alba dělám výhradně sám, ale když se připravuje tour, sejdu se s kapelou a začínáme skoro úplně znova, protože skladby na koncertě se dost liší od toho, co si můžeš poslechnout na desce. Žádná hierarchie už pak neexistuje. Všichni jsme si rovni a přicházíme s vlastními nápady.

A ty ostatní fakt posloucháš?

Jasně. Tak to má být. Navíc mi komunikace s lidma dost chybí, protože jinak jsem věčně sám zavřený ve studiu.

To ti věřím. Četla jsem nějaké rozhovory, kde jsi zmiňoval, že rád hraješ na netradičních místech. Mluvil jsi tam o Japonsku, ale taky o Balkánu a východní Evropě. Čím je proto tebe tahle lokalita zajímavá?

Pocházím z Toronta, a i když to město miluju a hraju tam opravdu rád, lidi jsou tam tak zhýčkaní a koná se tam tolik koncertů, že většinou jen tak postávají a nic moc nedělají. To samé se dá říct i o New Yorku, Londýně a dalších velkých městech. Jasně, celý váš region se taky hodně změnil, ale ještě teď si dobře pamatuju, že když jsem tady hrál poprvé, lidi se skvěle bavili a užívali si to. Byl to skvělý zážitek.

Jo, to je pravda. Nějakou dobu jsme byli oddělení od zbytku světa a lidi jsou tady ještě pořád nadšení, když přijede nějaká skupina ze „západu".

Dokážu si to představit, i když jak říkám: mění se to opravdu strašně rychle. Když jsme hráli před pěti lety v Čině, bylo to něco neuvěřitelného, protože to vypadalo, že spousta lidí tam nikdy v životě ani žádný koncert neviděla. Dohráli jsme a lidi podivně postávali a vůbec nevěděli, co mají dělat. Bylo to fakt divné. Teď to tam vypadá úplně jinak, ale to nic nemění na tom, že pořád rád hraju na zvláštních místech, kde lidi ještě nejsou muzikou tak přesyceni.

Mám pocit, že přesycenost se bude brzo týkat i nás, nebo se nás už možná týká. Každopádně předpokládám, že když jsi začínal, hrál jsi v malých klubech pro tři věrný fanoušky… Asi jsi nečekal, že budeš mít takový úspěch, že?

Ne. To jsem opravdu nečekal. Většina hudebníku, které respektuju a miluju - hlavně free-jazzmany z 60. a 70. let nebo kapely typu Can -, byla ve své době naprosto neznámá. Jejich muzika vlastně nikoho nezajímala. Moji hrdinové nebyli nikdy moc slavní a úcta jim byla projevena až teď, nebo se jí taky nikdy nedočkají. Z toho si můžete odvodit, že moje očekávání nebyly nikdy příliš velké. Reakce, které následovaly po vydání alba Swim, mi přišly jako z jiného světa, protože když jsem tu desku natočil, myslel jsem si, že tohle album se nebude nikomu líbit. Nakonec je z toho nejznámější LP, které jsem kdy stvořil, což je skvělé.

Trošku holčičí otázka na závěr… Jeden z tvých dřívějších singlů se jmenuje She´s The One. Psal jsi to pro nějakou konkrétní dívku?

Tuhle skladbu jsem natočil s Jeremy Greenspanem z Junior Boys a slova napsal právě on. A protože je ten song docela melancholický, spousta fanoušků říká, že je to srdcová záležitost pro ně a jejich partnery. To je docela vtipné, protože text písně je o tom, jak hrozně se nějaká dívka chová ke klukovi. Každopádně nevím, o koho jde. Asi o nějakou Němku (smích). Já jsem šťastně ženatý.

Díky za rozhovor.