Kresba: Vladimír VilimovskýProtože je tu státní svátek, rozhodli jsme se, že vás nebudeme zasypávat zahraničním kravinama a přineseme vám čistě českou práci z českýho prostředí, českou povídku s malým českým příběhem z pravé české ruky Lukáše Prchala (student LA v Praze). Kresbu nakreslil český student české umělecké školy v Plzni v Česku, Čech Vladimír Vilimovský.Ruda Stejskal měl život jako téměř každý. Těžký. Měl dva syny, pět vnuků a patnáct pravnuků. U Stejskalů se nikdy nenarodila holka. Tři vnuky vychovávali se ženou, Janou, sami místo jejich syna, Karla, který se o ně nezajímal.
Na svých osmdesátinách se Ruda zvednul ze židle, jako by mu bylo třicet, pozvedl skleničku a řekl: „Takže chlapci, ať vám to všem vydrží, i těm nejmenším, protože nám s babičkou to vydrželo a děláme to každý týden minimálně jednou.“
Rudova žena zemřela, když mu bylo osmdesát sedm. Ruda nebyl doma. Byl na louce a sekal trávu pro králíky. Jana na chvíli usnula v křesle u televize a už se neprobudila. Na pohřbu byli všichni, a poté už z nich Ruda většinu nikdy neviděl. Začal zapomínat jména svých pravnuků a celkově se stýkal jenom s několika málo příbuznými.
Když měl jeho nejstarší pravnuk dvacáté narozeniny, přišel mu popřát. Byl lehce shrbený a šel velmi pomalu. Bylo to dva měsíce poté, co se vrátil z nemocnice. Byl po operaci. Vyřezávali mu nádor, který se mu vytvořil za pravým uchem. Ruda vrátil pravnukovi knihu, Poslední Kabriolet, kterou si od něj týden předtím půjčil, a do dlaně mu vtisknul pětistovku. Rudovi bylo v té době devadesát dva let, museli jste na něj mluvit nahlas, ale jinak mu jeho věk v ničem nebránil.
„Dědo, to jsi neměl. Ale díky, aspoň mám na pivo. Pojď si k nám sednout,“ řekl mu Lukáš, který slavil narozeniny. „Měl jsi říct, já bych pro tebe dojel.“
„Těch pár stovek metrů snad dojdu. Nejsem žádnej měkota,“ řekl Ruda pomalu a s námahou si sedl do poslední volné židle u stolu. Pak se podíval na lidi kolem.
„Tak jak se tady všichni máte?“ zeptal se Ruda.
Všichni ho pozdravili a odpověděli, že se mají dobře. Radek, Rudův vnuk a Lukášův otec rozdával lahvová piva.
„Ráďo, mně dej taky jedno. Ňák mi vyschlo v krku,“ řekl Ruda a naklonil se k Lukášovi, který seděl vedle něj. „Kde máš tu kočku, co s ní chodíš?“
„Tati, to pivo by sis dávat neměl. Víš, co říkal doktor,“ ozval se najednou Rudolf, jeho syn, který seděl naproti.
Ruda jenom mávnul roztřesenou rukou do vzduchu, aby svého syna umlčel a dál se věnoval pravnukovi.
„Její kamarádka taky něco slaví, tak je u ní,“ vysvětloval Lukáš.
„To budeš mít večer smůlu, chlapče. Ale kdybys chtěl, mám číslo na jednu sestřičku z nemocnice. Moc pěkná holka. Loudil jsem ho z ní pěkně dlouho, ale nakonec mi ho dala. Pořád vim jak na to, ne jako vy mladí…“
Lukáš se na dědu usmál. Přišlo mu to jako pěkný vtip, ale zbytek rodiny se tvářil jako by se za jeho slova styděl. „To je dobrý, dědo, mně jedna holka stačí.“
„Tak jí zavolám sám.“
„Jak se ti líbila ta knížka?“ zeptal se Lukáš. Ostatní stolovníci si jejich rozhovoru už nevšímali a probírali, co se děje nového ve městě, jak to vypadá se zahradou a co auto…
„Pěkná, pěkná,“ praděda pokýval hlavou. „ Máš štěstí, že mi dáváš jenom ty z války, jinak bych ti dal za uši.“
„Ale stejně jsi to přečet nějak rychle.“
„Taky mám celý dny hovno na práci. Králíky mi zrušil ten můj vydařenej syn, že prej jsem na ně starej… Tak celý dny čtu.“
„To je skvělý, že si ve svejch letech dokážeš zapamatovat, co jsi přečet. Já, když čtu, tak na konci nevim, co bylo na začátku.“
„Nebuď blbej, každou stránku čtu dvakrát a stejně to hned zapomenu. Ale pocit, kterej jsem z toho měl, mi zůstane. Dyť já jsem rád, že si pomatuju, co jsem sám za války dělal. Ještě abych měl v hlavě všechny ty příběhy.“ Radek položil dědovi pivo na stůl a sedl si na židli vedle své ženy, která měla v náručí tříletého syna.
„To jsi mi vlastně nikdy neřek.“
„Co jako?“
„Co jsi dělal za války.“
„Hochu, to je na dlouho a nevim, jestli to ta moje makovice zvládne.“
„Tak to nějak zkrať. Máme na to celej večer,“ prosil ho Lukáš a díval se pradědovi do starých očí. Zbytek rodiny stále debatoval o věcech, které Lukáše ani Rudu nezajímaly.
Ruda se vysmrkal do kapesníku, otřel si nos a kapesník zastrčil do kapsy. „Nalej mi to pivo do sklenice, nebo se poleju. Ty ruce se mi klepou jak starýmu dědkovi.“
Lukáš se znovu usmál a udělal, o co ho požádal. Praděda vzal sklenici, pomalu si ji přizvedl k ústům a zhluboka se napil. Pak začal vyprávět. Jeho hlas zněl jako když na starém gramofonu, pustíte, ještě pomaleji než je nejnižší rychlost, desku Louise Armstronga a jeho Basin street blues. „No, takže… ve třicátym devátym nás vyhnali z Teplic. Tak jsme se s rodičema přestěhovali sem na Vysočinu. Tady jsem potkal Janu, moji ženu…“ Ruda na chvíli přestal vyprávět a upřeně se díval na Lukášovo hnědé tričko.
„Dědo?“
Ruda zvednul oči, pokusil se narovnat a znovu začal pomalu vzpomínat. „…byli jsme s Janou na zábavě, tam u cesty na Prosíčky bývala hospoda, tak tam. A jeden němčour mi ukrad kolo. Viděl jsem ho z okna, takže jsem ho ráno nahlásil. Seděl jsem na stanici celej den. A kolo mi nevrátili, ale místo toho zjistili, že jsem z nulanulahovna žid z matčiny strany a už jsem si to mašíroval mašinkou posázavským pacifikem pryč. Rodiče jsem už nikdy neviděl. Mámu odvezli a táta pak umřel. Vysadili mě ještě s pár klukama někde v Německu a místo koncentráku jsem pokládal železnici.“
Rudův syn dělal, že svého otce neposlouchal, ale každou chvíli mrknul okem jeho směrem a snažil se poskládat si v hlavě celý příběh, z něhož slyšel jenom střípky.
„Do dneška nevim, kde jsem byl ani, kam ty koleje vedly. Pak nás jednoho dne zase nastrkali do vlaku a vylezli jsme s ostatníma klukama až v Polsku. Další dva roky jsme tam předělávali koleje. No, a jednoho dne…“ Ruda udělal pauzu, zvednul sklenici s pivem, znovu se napil a olízl si spodní ret. „Jednoho dne jsem zdrhnul a do konce války jsem se schovával v tom lese za rybníkem jako velkej hrdina.“
Ruda dopil pivo a Radek, jeho vnuk, položil na stůl opečené maso, které zrovna vyndal z krbu.
„Dáte si maso, dědo?“ zeptala se Lukášova babička.
„Nemám hlad. Ráďo, dej mi místo masa radši pivo.“
Radek se zvednul ze židle a šel dědovi pro pivo do garáže.
„To ti jedno nestačilo, tati? Víš, že na ty prášky nemáš pít žádnej alkohol,“ upozorňoval Rudu syn. Ruda si ho vůbec nevšímal, protože Lukáš se znovu obrátil k pradědovi.
„A co jsi dělal pak? Myslím jako po válce.“
„Pak, pak… co bych pak asi dělal? Rok se s roky sešel a místo nacistů přišli komunisti. Předtim jsem byl ještě na chvíli znova v Teplicích, protože jsem dostal zpátky ten náš starej byt, díky tomu zákonu, co tehdá vyšel a vyházel Němce za hranice. Ale pak mě zase z Teplic vystěhovali, protože jsem dostal přidělený pracovní místo ve Světlý na dráze, protože v Teplicích místo nebylo. Tak jsem se vrátil na Vysočinu, znovu potkal Janu a vzali jsme se… A to byla velká chyba.“
„Proč chyba?“ zeptal se Rudův syn.
„Protože se tohle všechno narodilo,“ řekl Ruda, objel rozklepaným prstem osazenstvo kolem stolu a začal se smát. Pak se rozkašlal a musel to zapít pivem.
„Nedáte si někdo ty zákusky, co jsme přivezli?“ zeptala se rychle Rudova snacha.
Lukáš se začal smát.O pár týdnů později pro Rudu přijel jeho syn, že u nich jako vždy, což bylo jednou za týden, poobědvá. Jinak mu jídlo vozili každý den v miskách a Ruda si ho ohříval v mikrovlnce.
Po obědě si Ruda řekl o pivo.
„Tady máš to pití, co ti předepsal doktor. Je to plný vitamínů, tak pij a žádný pivo.“
„Tyhle sračky mi k hubě nestrkej! Chutná to jak zkyslý mlíko. Dej mi radši to pivo.“
„Ne!“
Ruda se zvednul pomalu od stolu, došel ke dveřím a řekl: „Díky Ivo, bylo to moc dobrý, ale příště udělej to kuře měkčí. Kdybych neměl vlastní zuby, nevim nevim…“
„Kam jdeš?“ zeptal se syn.
„Domů, kam bych asi šel.“
„Dáme si snad ještě kávu…“
„Příště,“ řekl a odešel na chodbu a snažil se navléknout se do své bundy.
„Tak počkej, já tě odvezu,“ rezignoval syn a také se zvedl od stolu a pomohl otci obléct bundu.
Nasedli do auta a vyjeli.
„Co budeš dělat odpoledne, tati? Nemám ti ve městě koupit nějakou knížku?“
„Pudu do hospody na štamprličku a pak už něco mám.“
„Tati, ty se chováš jak malej kluk. Musíš se s tim alkoholem krotit, abys tu ještě chvíli vydržel.“
„A co mám jako dělat? Jana je mrtvá, kamarádi jsou mrtvý, chlastat mi zakazujete, majoránku jsem už zkusil, co já se tu budu věčně nudit.“
„Jakou majoránku?“
„Tu cigaretovou, jakou jinou?“
„A kde jsi k tomu přišel?“ zeptal se překvapeně a trochu vyplašeně syn.
„Dal jsem Lukášovi peníze, aby to sehnal. Ale buď klidnej, on nedostal ani šluka. Nechápu, proč tomu řikaj droga. Ale pěkně mě to prohnalo, ne že ne…“
„To si snad děláš srandu, tati. Nejenže do těch svejch výmyslů navážíš i mýho vnuka, ale něco se ti může stát. Začni se chovat aspoň trochu rozumně. Doktor ti jasně říkal…“ začal syn rozzlobeně.
Zrovna vjeli na náměstí. „U železářství mi zastav,“ řekl Ruda.
Syn zastavil před železářstvím a Ruda chtěl vystoupit.
„Já ti tam dojdu, co potřebuješ?“
„Provaz. A ať mi tam uvážou smyčku. Ty tvoje kecy mě už serou.“O víkendu zastavilo u Rudy před domem, ve kterém bydlel sám, auto. Vystoupil Lukáš a v ruce držel knížku s názvem, Bránili jsme hrad. Došel ke dveřím a zazvonil. Praděda zvonek někdy ignoroval a někdy neslyšel. Lukáš zazvonil znovu. Stále nic. Znovu. A zase nic. Ještě jednou. Pořád nikdo neotvíral.
Vzal za kliku, otevřel dveře a zul si boty. Celým domem se rozléhal hlas moderátora fotbalového přenosu. Šel do obýváku. Televize byla zapnutá, ale v místnosti nikdo nebyl. Všude bylo uklizeno, což udělala jistě Lukášova babička. Srdce mu začalo tlouct trochu rychleji, protože si vzpomněl, co mu den předtím říkal děda o tom provaze.
„Dědo? Tady Lukáš. Dědo?“
Prozkoumal všechny místnosti, ale nikoho nenašel. Vyšel na dvorek za domem, nazul si staré pantofle, které tam byly, a šel ke kůlně, kde děda míval králíky.
Otevřel vrátka a se strachem nahlédl dovnitř.
Děda stál u otevřené králíkárny a dával trávu malému králíčkovi, který ji do sebe okamžitě ládoval.
„Co tady děláš? A kde jsi vzal toho králíka?“ zeptal se Lukáš překvapeně, ani nepozdravil.
„Nazdar, kluku. Co se tak divíš? Tohle je můj barák, můžu tu mít, co chci. I kurvu bych si moch pozvat a vám do toho může bejt hovno…“
„No, to asi jo, ale kde jsi vzal toho králíka?“
„Poprosil jsem sousedku, aby mi jednoho dala. A když odmítla, tak jsem jí ho v noci ukrad. Ale ne, abys to někomu řek. Zase mi ho seberou, že jsem na to starej.“
Lukáš se usmál. „Přinesl jsem ti knížku.“
„Co?“ zeptal se děda a díval se přitom na králíka, jak chroustá travičku.
„Knížku jsem ti přinesl. Je z války…“
Děda zavřel králíka a přešel ke dveřím, v nichž stál Lukáš. Vzal si od něj knížku, podíval se na přebal a pak na Lukáše. „Z války řikáš? Musim si vzít brejle.“
„Jojo z války, našel jsem ji mezi svejma…“
„Pojď dovnitř, dáme si pivo a kouknem na fotbal. Koupil jsem plzeňský.“
„Ale dědo, já přijel autem.“
„Plzeňský, kluku, říkám plzeňský.“
„Tak jedno…“ souhlasil Lukáš a pomalým krokem šel vedle dědy k domu.
Na svých osmdesátinách se Ruda zvednul ze židle, jako by mu bylo třicet, pozvedl skleničku a řekl: „Takže chlapci, ať vám to všem vydrží, i těm nejmenším, protože nám s babičkou to vydrželo a děláme to každý týden minimálně jednou.“
Rudova žena zemřela, když mu bylo osmdesát sedm. Ruda nebyl doma. Byl na louce a sekal trávu pro králíky. Jana na chvíli usnula v křesle u televize a už se neprobudila. Na pohřbu byli všichni, a poté už z nich Ruda většinu nikdy neviděl. Začal zapomínat jména svých pravnuků a celkově se stýkal jenom s několika málo příbuznými.
Když měl jeho nejstarší pravnuk dvacáté narozeniny, přišel mu popřát. Byl lehce shrbený a šel velmi pomalu. Bylo to dva měsíce poté, co se vrátil z nemocnice. Byl po operaci. Vyřezávali mu nádor, který se mu vytvořil za pravým uchem. Ruda vrátil pravnukovi knihu, Poslední Kabriolet, kterou si od něj týden předtím půjčil, a do dlaně mu vtisknul pětistovku. Rudovi bylo v té době devadesát dva let, museli jste na něj mluvit nahlas, ale jinak mu jeho věk v ničem nebránil.
„Dědo, to jsi neměl. Ale díky, aspoň mám na pivo. Pojď si k nám sednout,“ řekl mu Lukáš, který slavil narozeniny. „Měl jsi říct, já bych pro tebe dojel.“
„Těch pár stovek metrů snad dojdu. Nejsem žádnej měkota,“ řekl Ruda pomalu a s námahou si sedl do poslední volné židle u stolu. Pak se podíval na lidi kolem.
„Tak jak se tady všichni máte?“ zeptal se Ruda.
Všichni ho pozdravili a odpověděli, že se mají dobře. Radek, Rudův vnuk a Lukášův otec rozdával lahvová piva.
„Ráďo, mně dej taky jedno. Ňák mi vyschlo v krku,“ řekl Ruda a naklonil se k Lukášovi, který seděl vedle něj. „Kde máš tu kočku, co s ní chodíš?“
„Tati, to pivo by sis dávat neměl. Víš, co říkal doktor,“ ozval se najednou Rudolf, jeho syn, který seděl naproti.
Ruda jenom mávnul roztřesenou rukou do vzduchu, aby svého syna umlčel a dál se věnoval pravnukovi.
„Její kamarádka taky něco slaví, tak je u ní,“ vysvětloval Lukáš.
„To budeš mít večer smůlu, chlapče. Ale kdybys chtěl, mám číslo na jednu sestřičku z nemocnice. Moc pěkná holka. Loudil jsem ho z ní pěkně dlouho, ale nakonec mi ho dala. Pořád vim jak na to, ne jako vy mladí…“
Lukáš se na dědu usmál. Přišlo mu to jako pěkný vtip, ale zbytek rodiny se tvářil jako by se za jeho slova styděl. „To je dobrý, dědo, mně jedna holka stačí.“
„Tak jí zavolám sám.“
„Jak se ti líbila ta knížka?“ zeptal se Lukáš. Ostatní stolovníci si jejich rozhovoru už nevšímali a probírali, co se děje nového ve městě, jak to vypadá se zahradou a co auto…
„Pěkná, pěkná,“ praděda pokýval hlavou. „ Máš štěstí, že mi dáváš jenom ty z války, jinak bych ti dal za uši.“
„Ale stejně jsi to přečet nějak rychle.“
„Taky mám celý dny hovno na práci. Králíky mi zrušil ten můj vydařenej syn, že prej jsem na ně starej… Tak celý dny čtu.“
„To je skvělý, že si ve svejch letech dokážeš zapamatovat, co jsi přečet. Já, když čtu, tak na konci nevim, co bylo na začátku.“
„Nebuď blbej, každou stránku čtu dvakrát a stejně to hned zapomenu. Ale pocit, kterej jsem z toho měl, mi zůstane. Dyť já jsem rád, že si pomatuju, co jsem sám za války dělal. Ještě abych měl v hlavě všechny ty příběhy.“ Radek položil dědovi pivo na stůl a sedl si na židli vedle své ženy, která měla v náručí tříletého syna.
„To jsi mi vlastně nikdy neřek.“
„Co jako?“
„Co jsi dělal za války.“
„Hochu, to je na dlouho a nevim, jestli to ta moje makovice zvládne.“
„Tak to nějak zkrať. Máme na to celej večer,“ prosil ho Lukáš a díval se pradědovi do starých očí. Zbytek rodiny stále debatoval o věcech, které Lukáše ani Rudu nezajímaly.
Ruda se vysmrkal do kapesníku, otřel si nos a kapesník zastrčil do kapsy. „Nalej mi to pivo do sklenice, nebo se poleju. Ty ruce se mi klepou jak starýmu dědkovi.“
Lukáš se znovu usmál a udělal, o co ho požádal. Praděda vzal sklenici, pomalu si ji přizvedl k ústům a zhluboka se napil. Pak začal vyprávět. Jeho hlas zněl jako když na starém gramofonu, pustíte, ještě pomaleji než je nejnižší rychlost, desku Louise Armstronga a jeho Basin street blues. „No, takže… ve třicátym devátym nás vyhnali z Teplic. Tak jsme se s rodičema přestěhovali sem na Vysočinu. Tady jsem potkal Janu, moji ženu…“ Ruda na chvíli přestal vyprávět a upřeně se díval na Lukášovo hnědé tričko.
„Dědo?“
Ruda zvednul oči, pokusil se narovnat a znovu začal pomalu vzpomínat. „…byli jsme s Janou na zábavě, tam u cesty na Prosíčky bývala hospoda, tak tam. A jeden němčour mi ukrad kolo. Viděl jsem ho z okna, takže jsem ho ráno nahlásil. Seděl jsem na stanici celej den. A kolo mi nevrátili, ale místo toho zjistili, že jsem z nulanulahovna žid z matčiny strany a už jsem si to mašíroval mašinkou posázavským pacifikem pryč. Rodiče jsem už nikdy neviděl. Mámu odvezli a táta pak umřel. Vysadili mě ještě s pár klukama někde v Německu a místo koncentráku jsem pokládal železnici.“
Rudův syn dělal, že svého otce neposlouchal, ale každou chvíli mrknul okem jeho směrem a snažil se poskládat si v hlavě celý příběh, z něhož slyšel jenom střípky.
„Do dneška nevim, kde jsem byl ani, kam ty koleje vedly. Pak nás jednoho dne zase nastrkali do vlaku a vylezli jsme s ostatníma klukama až v Polsku. Další dva roky jsme tam předělávali koleje. No, a jednoho dne…“ Ruda udělal pauzu, zvednul sklenici s pivem, znovu se napil a olízl si spodní ret. „Jednoho dne jsem zdrhnul a do konce války jsem se schovával v tom lese za rybníkem jako velkej hrdina.“
Ruda dopil pivo a Radek, jeho vnuk, položil na stůl opečené maso, které zrovna vyndal z krbu.
„Dáte si maso, dědo?“ zeptala se Lukášova babička.
„Nemám hlad. Ráďo, dej mi místo masa radši pivo.“
Radek se zvednul ze židle a šel dědovi pro pivo do garáže.
„To ti jedno nestačilo, tati? Víš, že na ty prášky nemáš pít žádnej alkohol,“ upozorňoval Rudu syn. Ruda si ho vůbec nevšímal, protože Lukáš se znovu obrátil k pradědovi.
„A co jsi dělal pak? Myslím jako po válce.“
„Pak, pak… co bych pak asi dělal? Rok se s roky sešel a místo nacistů přišli komunisti. Předtim jsem byl ještě na chvíli znova v Teplicích, protože jsem dostal zpátky ten náš starej byt, díky tomu zákonu, co tehdá vyšel a vyházel Němce za hranice. Ale pak mě zase z Teplic vystěhovali, protože jsem dostal přidělený pracovní místo ve Světlý na dráze, protože v Teplicích místo nebylo. Tak jsem se vrátil na Vysočinu, znovu potkal Janu a vzali jsme se… A to byla velká chyba.“
„Proč chyba?“ zeptal se Rudův syn.
„Protože se tohle všechno narodilo,“ řekl Ruda, objel rozklepaným prstem osazenstvo kolem stolu a začal se smát. Pak se rozkašlal a musel to zapít pivem.
„Nedáte si někdo ty zákusky, co jsme přivezli?“ zeptala se rychle Rudova snacha.
Lukáš se začal smát.O pár týdnů později pro Rudu přijel jeho syn, že u nich jako vždy, což bylo jednou za týden, poobědvá. Jinak mu jídlo vozili každý den v miskách a Ruda si ho ohříval v mikrovlnce.
Po obědě si Ruda řekl o pivo.
„Tady máš to pití, co ti předepsal doktor. Je to plný vitamínů, tak pij a žádný pivo.“
„Tyhle sračky mi k hubě nestrkej! Chutná to jak zkyslý mlíko. Dej mi radši to pivo.“
„Ne!“
Ruda se zvednul pomalu od stolu, došel ke dveřím a řekl: „Díky Ivo, bylo to moc dobrý, ale příště udělej to kuře měkčí. Kdybych neměl vlastní zuby, nevim nevim…“
„Kam jdeš?“ zeptal se syn.
„Domů, kam bych asi šel.“
„Dáme si snad ještě kávu…“
„Příště,“ řekl a odešel na chodbu a snažil se navléknout se do své bundy.
„Tak počkej, já tě odvezu,“ rezignoval syn a také se zvedl od stolu a pomohl otci obléct bundu.
Nasedli do auta a vyjeli.
„Co budeš dělat odpoledne, tati? Nemám ti ve městě koupit nějakou knížku?“
„Pudu do hospody na štamprličku a pak už něco mám.“
„Tati, ty se chováš jak malej kluk. Musíš se s tim alkoholem krotit, abys tu ještě chvíli vydržel.“
„A co mám jako dělat? Jana je mrtvá, kamarádi jsou mrtvý, chlastat mi zakazujete, majoránku jsem už zkusil, co já se tu budu věčně nudit.“
„Jakou majoránku?“
„Tu cigaretovou, jakou jinou?“
„A kde jsi k tomu přišel?“ zeptal se překvapeně a trochu vyplašeně syn.
„Dal jsem Lukášovi peníze, aby to sehnal. Ale buď klidnej, on nedostal ani šluka. Nechápu, proč tomu řikaj droga. Ale pěkně mě to prohnalo, ne že ne…“
„To si snad děláš srandu, tati. Nejenže do těch svejch výmyslů navážíš i mýho vnuka, ale něco se ti může stát. Začni se chovat aspoň trochu rozumně. Doktor ti jasně říkal…“ začal syn rozzlobeně.
Zrovna vjeli na náměstí. „U železářství mi zastav,“ řekl Ruda.
Syn zastavil před železářstvím a Ruda chtěl vystoupit.
„Já ti tam dojdu, co potřebuješ?“
„Provaz. A ať mi tam uvážou smyčku. Ty tvoje kecy mě už serou.“O víkendu zastavilo u Rudy před domem, ve kterém bydlel sám, auto. Vystoupil Lukáš a v ruce držel knížku s názvem, Bránili jsme hrad. Došel ke dveřím a zazvonil. Praděda zvonek někdy ignoroval a někdy neslyšel. Lukáš zazvonil znovu. Stále nic. Znovu. A zase nic. Ještě jednou. Pořád nikdo neotvíral.
Vzal za kliku, otevřel dveře a zul si boty. Celým domem se rozléhal hlas moderátora fotbalového přenosu. Šel do obýváku. Televize byla zapnutá, ale v místnosti nikdo nebyl. Všude bylo uklizeno, což udělala jistě Lukášova babička. Srdce mu začalo tlouct trochu rychleji, protože si vzpomněl, co mu den předtím říkal děda o tom provaze.
„Dědo? Tady Lukáš. Dědo?“
Prozkoumal všechny místnosti, ale nikoho nenašel. Vyšel na dvorek za domem, nazul si staré pantofle, které tam byly, a šel ke kůlně, kde děda míval králíky.
Otevřel vrátka a se strachem nahlédl dovnitř.
Děda stál u otevřené králíkárny a dával trávu malému králíčkovi, který ji do sebe okamžitě ládoval.
„Co tady děláš? A kde jsi vzal toho králíka?“ zeptal se Lukáš překvapeně, ani nepozdravil.
„Nazdar, kluku. Co se tak divíš? Tohle je můj barák, můžu tu mít, co chci. I kurvu bych si moch pozvat a vám do toho může bejt hovno…“
„No, to asi jo, ale kde jsi vzal toho králíka?“
„Poprosil jsem sousedku, aby mi jednoho dala. A když odmítla, tak jsem jí ho v noci ukrad. Ale ne, abys to někomu řek. Zase mi ho seberou, že jsem na to starej.“
Lukáš se usmál. „Přinesl jsem ti knížku.“
„Co?“ zeptal se děda a díval se přitom na králíka, jak chroustá travičku.
„Knížku jsem ti přinesl. Je z války…“
Děda zavřel králíka a přešel ke dveřím, v nichž stál Lukáš. Vzal si od něj knížku, podíval se na přebal a pak na Lukáše. „Z války řikáš? Musim si vzít brejle.“
„Jojo z války, našel jsem ji mezi svejma…“
„Pojď dovnitř, dáme si pivo a kouknem na fotbal. Koupil jsem plzeňský.“
„Ale dědo, já přijel autem.“
„Plzeňský, kluku, říkám plzeňský.“
„Tak jedno…“ souhlasil Lukáš a pomalým krokem šel vedle dědy k domu.