Uctít památku blízkých zesnulých mám už pátej rok za sebou jako aktuální téma. Spousta lidí to řeší jednoduše, neosobním církevním pohřbem. Najmou kněze, co mají zrovna lokálně „v zásobě", ten odříká pár naučených formulek, občas jako bonus přečte krkolomně něco z Bible, zazpívá a konec. Nechci se rouhat, ale je to jak podle vzorníku. Hojně se vyskytují i obřady trvající několik hodin, představující zároveň utrpení pro samotné truchlící. Máme to v době smutku zapotřebí?
Reklama
Poslouchat v krematoriu srdcervoucí melodie a básně, který se budou za hodinu opakovat při ceremonii dalšího nebožtíka? A není to tím, že bych k těm lidem nechovala úctu, ale připadá mi, že to není způsob usnadňující zesnulému dostat se do posmrtného života, nebe nebo tam někam. Spíš jak mu potvrdit, že odchází ze světa, kde už není dál respektovanej jako osobnost.Nedávno jsem si přečetla v novinách vzpomínku na úmrtí dědy na straně pokrytý více než dvaceti pasovýma fotkama dalších tváří a bylo to jak číst seznam zemřelých někde v listech antiutopického 1984. Černobílý tváře doplněný citátem jinýho myslitele. Žádný životem protřelý životní moudra babiček a dědečků. Čtyři roky po sobě mi umřeli prarodiče a pokaždý to bylo stejný. Stejně anonymní a nesnesitelný svojí délkou a konstruovaností. Až na jeden pohřeb, místo kterýho jsem strávila tři hodiny ve vánici v zaprděným rozpadajícím se autobusu. Spousty času na přemýšlení. Bylo to docela emblematický završení života mojí pramámy, která podobně jako já chodila všude pozdě. Vlastně v určitém smyslu dost adekvátní uctění.Nevím, jakej ten samotnej pohřeb byl, ale rozhodla jsem se, že uctím její památku po svým, abych se vyhnula všem těm zažitým otravným formám, jak vyprovodit člověka ze světa. Tahle studentka policejní akademie pro důchodce, stavitelka mostů pro Český dráhy, sběratelka sošek koček a profesionální vůdce diskuzí s těmi živými, milovnice XXL řízků, bojovýho umění, Chucka Norrise, mužů, co vypadají jako blonďatej George Clooney, dobrodružnýho cestování na africkej kontinent a nakupování věcí, který nikdy nevyužila, měla mimo jiné taky dost obsáhlej přehled ve světě celebrit a extravagantním módním stylu, pečlivě zaznamenávaném na analogové foťáky napříč érami. Mimo celýho vybavení posilovny jsem po ní zdědila dost dynamickej šatník zásadních kousků, vystihujících její rozpolcenou osobnost postsedmdesátkové tovární ostrahy. Ve stáří čistě v černém s mafiánským množstvím prstenů různých drahých kovů na obou rukách, suvenýry z cest. Svým způsobem módní ikona. Největší radost (asi jako všichni) by měla, kdyby věděla, že její odkaz stále žije. Stejně jako její soubor barevných vzorovaných textilů, provázený moudry a upozorněními týhle chytrý horákyně.
Reklama
Nechci a nemůžu nikomu radit, jak se sluší uctít svoje blízké a milované. Je to jen úvaha nad něčím, co podle mě odbýváme. Říkám si spíš: chtěli by to takhle? Nevadilo by jim, že jejich charakter po smrti zameteme pod práh, jako bychom je ani neznali? Že na ně nevzpomínáme s jejich oblíbeným jídlem, písničkou, (dosaďte si cokoliv), ale při návštěvách hřbitova u jedné z desek ne tolik odlišných od těch ostatních? V době, kdy mají i domácí mazlíčci vlastní hřbitovy, kdy máme svobodu dělat to po svým, kdy nás tu nekontroluje přísný státní zřízení ani úzkoprsý náboženství, lidi ještě pořád pohřbíváme podle šablony. Možná je čas na revoluci. Nebo aspoň zasadit strom.
„Škoda, že v Česku nemáme stromové kozy." (zásadní nedostatky našeho státu) Všechny fotky: Tereza Atanasčevová
„Ztratit se v Istanbulu je krásný." (a taky všude jinde, jak jsem se dozvěděla později)
„Jsem tak hodná, až jsem blbá." (jedno z mnohých varování do života)
„Každej by měl dělat bojový umění." (zásadní nedostatek v bezpečnostním vzdělávání důchodců)
„To si nekupuj, mám toho tři prdele." (univerzální spojení vhodné do každého počasí získané v chlapeckém kolektivu na střední)