Reklama
Různě

Životní minimalismus aneb k opravdový spokojenosti stačí fakt málo

Dá se to přirovnat například i k lidem. Vemte si, kolik jich znáte a kolik z nich ke svýmu životu opravdu potřebujete. No, a s věcma je to úplně stejný…

by Natália Antoňáková
27 duben 2017, 11:10am

Poprvý v životě jsem se stěhovala s vizí, že je opravdu možný přemístit svůj pracně nashromážděný materiální život z jedný země do druhý. Není. Ale snažila jsem se. U následujících stěhování jsem ze svých snah značně polevila. Zjistila jsem totiž, že přestěhovat všechny svý hmotný statky zcela neporušený je dost náročný nejen ze země do země, ale i z bytu, který je od toho novýho vzdálený sotva pár kilometrů. Taky jsem si uvědomila, kolik jsem toho v průběhu let ztratila a že mi vlastně nic z toho nikdy doopravdy nechybělo. Začala jsem ujíždět na volným prostoru. A při posledním stěhování jsem vyhodila skoro všechno. Včetně postele.

Určitě jste už někde viděli pořady o lidech, co si doma syslí tolik krámů, že si pomalu nemaj ani kam lehnout. Já v jednom takovým bytě dokonce byla. Tyhle extrémní případy bejvaj dost dobrej reality check. Z psychologickýho hlediska se u patalogickýho shromažďování věcí nejedná přímo o samostatnou diagnózu, ale o jev provázející například obsedantně kompulzivní poruchu. Pokud ale pomineme právě tyhle extrémy, každej z nás někdy určitě měl (nebo pořád má) tendenci uchovávat ve svým osobním vlastnictví spousty naprosto neužitečných věcí. Většinou je za tím nostalgie. Vzpomínky, který nám brání zbavit se předmětů, co už pěkných pár let přesluhujou. Prasklá kytara, na kterou hrával náš otec u táboráků, trička z našich prvních koncertů, plný krabice psaníček ze střední a tak. U všech předmětů podobnýho charakteru je potřeba zamyslet se nad tím, jestli v nás opravdu vyvolávají tak vřelý vzpomínky, že je potřeba čas od času přivolat je zpět k životu. Pokud místo oživení dávno zapomenutých zážitků tyhle věci zastávají spíše funkci lapačů prachu, je potřeba se s nima definitivně rozloučit. Krok číslo jedna na cestě k bytový, potažmo taky mentální očistě – zbavit se všeho, co v našem životě neplní pražádnou funkci.

Fotky: Hannah Saleh

Jak už tomu tak bývá, i tady je první krok samozřejmě nejtěžší. Vyžaduje totiž poměrně vytříbenou schopnost sebereflexe. U předmětů v našem bytě není nejtěžší posoudit, jestli ještě někdy, někde a pro někoho budou užitečný. Důležitý je určit, jestli budou ještě někdy užitečný pro nás. V tomhle prvním kroku se většinou jedná o věci typu smoothie maker, polštář ve tvaru zaječí hlavy, bestofku Jon Bon Joviho a podobný krávoviny, na který je snad škoda i plýtvat výrobním materiálem. Přesně u těchhle věcí ale bejvá rozhodování dost těžký, protože nám je buď někdo věnoval, nebo stály až nesmyslně moc peněz. Z vlastní zkušenosti ale vím, že jakmile po překonání počátečního hlodání svědomí v koši skončí jedna z nich, ty další ji budou následovat v těsným závěsu s už mnohem větší lehkostí. Pokud se jedná o věci hodnotnější nebo prostě jenom nechcete zahlcovat naši planetu těžko zrecyklovatelným odpadem, vždy je tady možnost zbavit se jich i humánnější cestou. Bazary, zastavárny, dětský domovy, farnosti. Je spousta lidí, co by za takovej smoothie maker dala pravačku. Tak proč jim ho nedopřát.

Zeptala jsem se na tenhle způsob uvažování jedný svý kamarádky, naprostý mistryně minimalismu: „Celý to začalo tím, že jsem milovala jednoduchý, čistý věci, který jdou k samý podstatě sebe sama. Pak mi došlo, že když budu minimalizovat množství věcí, který vlastním, a pokud k nim ani žádný nebudu moc přidávat, ohromně se mi uleví. Fakt. Protože největší cenu má prostor, ne věci. Nebudu tak svým malinkým dílem podporovat nadprodukci zbytečností, který nás zaplavují. Každou věc aspoň devětkrát potěžkám, než se rozhodnu, že ji budu vlastnit. Moje věci jsou pro mne buď potřebný a užitečný, anebo naopak třeba iracionální a divný, ale pro mě z nějakých důvodů důležitý. Hlavní je, že o všech vím, proč je vlastně mám."

Prostor, kterej po úspěšným vykročení směrem k většímu životnímu minimalismu zavládne nejen ve vašem bytě, je někdy naprosto ohromující. Je to jako když po noci strávený v zakouřený hospodě konečně vylezete na čerstvej vzduch. A to je teprve začátek. Po likvidaci všech do očí bijících krámů totiž začnou na světlo světa z útrob vašeho bytu vystupovat i další zbytečnosti. Ty mnohem subtilnější. Letem světem od šatníku až po kuchyň – plavky s prasklou gumou, co ještě pamatujou poslední rodinnou dovolenou v Chorvatsku, učebnice angličtiny ze základky, hrnek s logem elektrárny. Při pohledu na ně se v hlavě marně snažíte najít okamžik, ve kterým vám připadalo jako dobrej nápad tahat tohle všechno z jednoho podnájmu do druhýho. Pytle na odpad náhle plníte skoro radostně. Po týhle druhý vlně zbavování se zbytečností navíc většinou trochu automaticky získáte schopnost víc přemýšlet nad tím, co nakupujete, protože už zkrátka nebudete chtít, aby to po roce opět skončilo v koši. Naučíte se upřednostňovat kvalitu před kvantitou. A to mnohonásobně.

Na základě všeho výše zmíněnýho začnete mít kolem sebe tolik místa, že skoro nebudete vědět, co s ním. Což je skvělý. Prostor kolem vás vám dá možnost jasněji uvažovat. V prostředí nepřeplněným harampádím se líp pracuje, ještě líp tvoří a naprosto skvěle usíná. I tady ale platí, že s jídlem roste chuť, a proto některý lidi pohltí minimalismus natolik, že se kromě zbytečnýho oblečení a cetek začnou zbavovat i přebytečnýho nábytku. Představte si ten slastný pocit, když můžete uprostřed svýho pokoje klidně cvičit jógu, dělat kotrmelce nebo uspořádat divokou party with yourself bez toho, abyste se alespoň pětkrát praštili do brňavky o konferenční stolek. A těch peněz, co ušetříte, když se naučíte žít s minimem všeho. Protože většinu věcí, co vlastníme, máme stejně v podstatě jenom proto, abychom je měli. Tím ale nechci říct, že totální minimalismus je životní styl vhodnej pro každýho. Mnoha lidem dodávají útulně zařízený prostory s maximem doplňků pocit bezpečí. A to je i podle radikální minimalistky v úplným pořádku. „Pro mě třeba je naprosto přirozený to mít takhle. Vůbec si ale nemyslím, že by to mělo být nějaký obecný pravidlo. Každý je šťastný v něčem jiným. Ale kupovat sračky by mohli přestat všichni, teda!" S čímž nezbejvá než souhlasit.