Několik internetových diskutérů, bohužel i z řad tzv. odborné veřejnosti, se hloupě pozastavuje nad tím, že Mikulka používá jako předlohu fotografické studie, jako by to bylo něco špatného či podvodného. Nechápu je, fotografii jako svůj studijní materiál používal Degas i Picasso, a Leonardo da Vinci by ji býval použil taky, kdyby mohl. Umožní zachytit neustále se pohybující detaily (chlupy, vlasy) a malíř tak může lépe prozkoumat jejich podstatu tím, že fotografii porovná s přímo pozorovanou skutečností. Přesně tak Mikulka pracuje a v době, kdy je v umění naprosto běžné, že umělci konzervují mrtvá zvířata ve formaldehydu nebo tvoří sochy pomocí 3D tiskáren, mi jeho způsob přijde naprosto adekvátní a legitimní.
Zájem, který jeho dílo vzbudilo v Londýně - hlavním městě současného umění - je samozřejmě obrovským úspěchem a zároveň to je jistě i facka průměrným čecháčkovským tvůrcům, jejichž jedinou devízou je loajalita k vládnoucí české kunsthistorické mafii. Tomu se budu možná věnovat v nějakém dalším textu.Teď přeskočím ke hře Warcraft - Reign of chaos. Hrozně mě to unavuje, ale kvůli lidem, kteří to neznají, musím popsat aspoň základní herní mechanismus této slavné stařičké strategie od Blizzardu.
Stojí proti sobě orcové a lidé - později ještě i národ elfů a nemrtví. Zpočátku vybudujete základnu, která generuje dělníky - ti těží dřevo a zlato, za což postavíte další budovy, které vám umožní vytrénovat vojáky - těmi zabijete nepřátele. No a vaši nepřátelé se snaží o totéž, kdo první zničí protivníkovi budovy, vyhrává. Kombinačně je to velmi náročné - vojáky můžete s přibývajícím počtem natěžených surovin různě vylepšovat, vycvičit létající grify, vyrobit ohnivé katapulty k lepšímu ničení budov etc. Jan Mikulka je o něco starší, a tak měl můj respekt jaksi automaticky, ovšem až po zhlédnutí jeho první cvičné hry jsem k němu začal cítit až posvátnou hrůzu, a právě tehdy mu kdosi přiřkl láskyplnou přezdívku „grázl“. Hráli jsme v takovém menším ateliérovém skladišti, kterému se říkalo kumbál. Můj styl byl vždycky postavit základnu, opevnit se, vylepšovat a schraňovat vojenské jednotky a čekat, dokud někdo nezaútočí, a když už se to stalo, doufat, že se to nějak přežene a vyváznu s minimální ztrátou. Samozřejmě jsem skoro vždycky prohrál, moje cenná sbírka, třeba i deseti vyupgradovaných jízdních vojáků čekajících za branami mého impéria byla jednoduše smetena nějakou banální vzdušnou jednotkou, proti které se neuměli bránit. Pak postupně padla základna a bylo po všem.
Mikulka hrál jinak – ihned, jak vyvinul alespoň několik bojeschopných jednotek, vyrazil do terénu a po mapě se svou krvežíznivou tlupou hledal nepřítele, na kterého by zaútočil, častokrát díky své rychlosti a agresivitě slavil úspěch! Vypaloval kasárna a zabíral zlaté doly, Mikulkovy jednotky probouzely hrůzu, protože je vždy prozradil jeho halasný smích zpoza monitoru.
Stejně tak dnes po letech dobyl i Londýn a zvítězil v konkurenci tisíce malířů, ne však proto, že by jen čekal a nechal si všechno líbit. Vzal všecko, co měl a uměl, a vrhnul se do boje… Stačí vám to? Tím dneska končím.Sledujte Jana Gemrota na webu, twitteru a facebooku.