Byl pátek a já musel domů. Vyšel jsem z bytu vláčným krokem, tašku se špinavým prádlem přes rameno. Byla dost těžká, měl jsem v ní šest knih. Můj žaludek byl na vodě, ale moc mi to nevadilo, přeci jen jsem měl držet půst. Navíc mi bylo dost špatně. Chtělo to pivo, ale neměl jsem na něj čas ani peníze – aspoň, že jsem se osprchoval, jinak bych smrděl jako ten chlapík, co stál přede mnou v lajně na autobus.Bylo zataženo a zima a ten chlápek přede mnou přímo čpěl. Ale zase na druhou stranu to byla příjemná změna od toho čistého vzduchu všude kolem.Přistoupil jsem jako poslední cestovatel k řidiči a říkám: „Jeden student s kocovinou do Lokte, jestli tam jedete.“ Řidiče jsem pobavil, což mě potěšilo, ale hodně rychle mě to přešlo, když mi oznámil, kolik chce za vstup do tý svý plečky. I kuřata by se styděla za to, že musej jet takovou komunistickou herkou. Dal jsem řidiči svoje poslední peníze a postoupil do zadní části autobusu. Všechny místa obsazený, tak jsem si sednul na zadek ke schodům, nohy jsem si hodil na ramena dveří, opřel se o kraj jedné sedačky a pustil si do uší hudbu. Začala hrát You can’t always get what you wanta já byl spokojenej. Když jsme byli za Prahou, začalo pršet – krása.Vyndal jsem si knihu, přečetl jsem sedm vět z Moci a slávy a zase ji zavřel. Rozhlédl jsem se po lidech. Kousek ode mě seděly dvě nyní už sličné slečny, které mě v dobách mého gymnaziování zdravily na chodbách a hihňaly se u toho, což mě toho času těšilo, tehdy mě ale nezajímaly. Teď už ano, ale já nezajímal je. Ani mě nepozdravily. Kdo by taky zdravil smetí na podlaze.Zbytek cesty proběhl tak obyčejně jako celý můj dosavadní život, až jsem z toho zapomněl, že za pár hodin to bude skoro dva tisíce let od té doby, co byl ukřižován někdo, v koho nevěřím.
Reklama