Na návštěvě u člověka, který sbírá úplně všechno

Doktor Lonnie Hammargren je mužem dávných časů. Svou povahou a vzezřením připomíná Teddyho Roosevelta, a tak může působit jako člověk znavený životem. Svůj majetek – z půlky dům umění, z půlky křeččí nora – nepovažuje za nic extra. Od své služby ve Vietnamu přes práci doktora u NASA, chirurga boxerů v Las Vegas až viceguvernéra Nevady může být už jen Hammargrenův životní příběh jedinou pestřejší věcí než jeho domácí sbírka pokladů.

Hammargren sbíral pamětihodnosti do svých tří domů v Las Vegas, kterým přezdívá „Castillo del Sol" už od doby, kdy si koupil první z nich v roce 1972. Objevil se v jedné epizodě pořadu Sběrači, kde se svěřil, kvůli čemu věci sbírat začal. Utratil za ně v průběhu let více než 10 milionů dolarů. Teď, ve svých 79 letech, spolu se svou ženou Lindou zvažují, že se ze své přecpané domácnosti přestěhují do Lonnieho nejmenšího domu. Přestože Lonnie svůj dům běžně otevírá veřejnosti pouze v Den Nevady, poskytl nám soukromou prohlídku Castillo del Sol ještě předtím, než se tady „trochu poklidí", jak říká.

Lonnie u piana, které dříve patřilo Liberacimu.

Začali jsme u hlavního vstupu do domu. Během několika minut Hammargren stačil na někoho zaječet do telefonu, popsal svého bývalého kolegu jako „čuráka, jinak se to říct nedá" a pak mi zahrál The Johnson Rag na staré Liberacovo piano.

Slova dokážou jen těžko popsat, jak je každý kout Hammargrenova domova přecpaný věcmi – Hammargren očividně nečetl Marii Kondo. Zatímco u typického shromažďovače byste našli stohy starých novin a oblečení od podlahy až po strop, Hammargren svůj dům naplnil rekvizitami z filmů, zmenšeninami památek a vesmírnými plavidly.

Newyorské panorama před 11. zářím.

Hammargren mě provedl přes lávky a průlezy, které si sám vytvořil. Celý dům vychází z motta „když něco chceš, udělej si to sám". Hammargrenův život byl, jak se zdá, výsledkem několika cílů, které si sám vytyčil a dosáhl jich.

Porovnání časové osy katolíků a mormonů před modelem Taj Mahalu.

Hammargren se řadí spíše k pravici, má raději vědu a politiku než víru. Ukázal mi doma kapli, přestože sám říká, že nevěří v křesťanství ani žádné jiné náboženství, protože jsou všechna stejně falešná. Podotkl ale, že buddhismus je celkem fajn.

Hammargrenova láska k vědě se nejvíc projeví, když přijde řeč na vesmír. Kromě práce pro NASA se skamarádil s kosmonautem Alexejem Leonovem, postavil model raketoplánu, do kterého posadil Buzze Aldrina, a klenotem jeho sbírky je opravdová loď z rakety Saturn. Z nějakého důvodu naplnil všechny tyhle poklady starými televizemi.

Těsně za Hammargrenovou láskou ke kosmu je jeho láska k Nevadě a Las Vegas. Jeho dům zkrášlují nápisy z období rozkvětu místních gangů. Vláček z horské dráhy tvrdne na jeho střeše a je plný panáků, na kterých ulpívá pouštní prach. Nezáleží mu na Vegas, které mají v rukou miliardáři. Raději se baví o Evelu Knievelovi a jeho skoku do fontány u Ceasar's Palace a svém přátelství s Evelovým synem Robbiem.

Zeptal jsem se ho, jak shání všechny tyhle věci, aniž by ho to přivedlo na mizinu. „Teď už většinou lidi přicházejí sami a nabízejí," řekl. A pokud chce něco, co mu nikdo nenabídne?
„Říkám jim, že skladovat všechen ten bordel stojí peníze, takže je pro ně lepší, když mi ho věnují."

Ke každé věci v Hammargrenově sbírce se vztahuje takový příběh, že by vám z něj šla hlava kolem. Strávil bych v Castillu del Sol zbytek roku zkoumáním každého cáru papíru, každé cetky a sochy.

Už jsem z Hammargrenova času ukrojil dost. Než jsem odešel, zeptal jsem se Hammargrena, jestli jeho blížící se stěhování znamená konec sbírání. „Řekl jsem své ženě, že s tím přestanu," řekl. „Ale na druhou stranu, umím lhát."