Gareth Pugh

Když ho v roce 2005 začaly anglický média protlačovat rychlostí rakovinový metastáze značky Fred Perry, Gareth Pugh žil ve squatu. Čerstvej absolvent návrhářství s úspěšnou stáží u Ricka Owense se stal hodně brzo sexuální fantazií kdejaký módní rubriky, jen aby bylo jasno, jak to v tý anglický módě chodí. Ale tentokrát na tom vážně něco je.
Na svých prvních přehlídkách se Gareth představil nafukovacíma a svítícíma modelama. Všichni starší třiceti let chválili dost chladně a rezervovaně, jasně, všechno moc pěkný a zábavný, ale vlastně trochu nevyzrálý a podivínský. A mezitím všichni do 25 let modelkám a hadrům na molu doslova fandili a byli šíleně nadšený, že konečně někdo vymyslel módu vyhovující jednadvacátýmu století a zachránil nás tak před tou dost trapnou černou dírou zvanou vintage.
Šest let poté se internet jen hemží androgynníma klučíkama závislejma na černý barvě, kteří vypadají jako Pugh. Jeho tvorba sklízí úspěchy a ohlas, který byl dosud vyhrazenej jen pro zkušený harcovníky módy.Každý rok má přehlídku v Paříži a New Yorku a spolupracuje s těma správnýma lidma z oboru, jako je Karl Lagerfeld nebo Mario Testino. A my se s ním už taky známe nějakej ten pátek, takže se nám ho podařilo ukecat na tyhle dvě minutky.

Vice: Všichni o tobě tvrdí, že seš fakt podivín.
Gareth Pugh: Fakt?

Jo. Mattew Stone jednou poznamelnal, že lidi vlastně nemůžou pochopit, že ty si to o sobě nemyslíš, že ti tvůj život a to co děláš nepřijdou vůbec podivný, právě proto, že seš takovej naivní podivín.
Tak na to nikdy nemyslim. Kdybych na to musel myslet, ztratil bych fůru času nad věcma, co se netýkají mojí práce. Něco podobnýho nedávno řekla v televizi PJ Harvey- že začala chápat svoje písničky zhruba po dvou letech od jejich napsání. To co dělám, je něco jinýho než obyčejný oblečení. Dostávám něco ze sebe. Ačkoli bych to nedefinoval jako nějakou terapii. Není to tak úplně vědomý proces.

Ale funguje. Dokázal jsi překonat docela těžký chvíle.
To je pravda. Léta to nechápali moji rodiče. Nerozumněli tomu co vlastně v Londýně dělám. Proč nepracuju, proč jsem pak pracoval zadarmo nebo proč jsem tak často chodil ven. Ale kdybych tohle všechno neabsolvoval, nebyl bych teď tam, kde jsem.

Přemýšlel jsi často nad tím, jestli se ti to povede nebo ne?
Ne, byl jsem prostě šťastnej z toho, co dělám. Nestaral jsem se o to, co přijde potom. Byl tu třeba takovej jeden moment, před pár lety, kdy jsem krátce před přehlídkou měl tak akorát peníze na letenku do Paříže pro můj tým. Vlastně i pro mě platí heslo anonymních alkoholiků: žij den po dni.

A jak dlouho to trvalo, než jsi začal prodávat?
Neprodalo se nic až do čtvrtý nebo pátý přehlídky. Nic z kolekcí poodle a gimp. První přehlídka byla taková dost na poslední chvíli, takže jsem myslel pořád jen na tu show a vůbec na prodej. Ale pak to je najednou jako na běžícím pásu, stačí začít pravidelně předvádět.

Takhle si teď připadáš?
Teď si připadám trochu pod tlakem. Všichni ode mně očekávají úchvatnou přehlídku, ale abys mohl předvádět v Paříži, musíš dodatečně prodat hodně kousků, takže si diváci musí umět ty kousky představit nejen na modelkách, ale i ve vlastní skříni.

Tvoje první přehlídky byly extrémě pohlcující, divák si přišel jako v nějakým hudebním videu nebo jako v nějaký videohře. Proto teď pracuješ i tolik s videem?
Pomocí videa se můžu tak nějak vrátit k čistý estetice, nechat diváky nahlídnou do mojí hlavy a zůstat přitom mentálně v pohodě. Nechci se nechávat každou sezónu úplně rozcupovat na kousky. Nedávno jsi otevřel butik v Hong-Kongu, je to tak?
Jo, díky lidem, co tam importujou mojí linii. Pracoval jsem na jeho designu, ale poprvý jsem ho viděl až po otevření. Procházet se, zabočit a najednou vidět svůj krám hned vedle Gucciho bylo fakt bizarní. Podle Michelle Lamy, ženy Ricka Owense, se bohatý číňanky oblíkají rády takhle, chic, ale tak nějak punk-avantgardně. A je to fakt, tam prostě moje tvorba dává větší smysl. V Americe mě právě pokládají spíš za toho podivína.

Takže máš Čínu rád?
Miluju hong-Kong. Je tam jedna restaurace, v posledním patře obrovskýho mrakodrapu, mezi řekou a mořem, a je to jako být někde na konci světa. Dost post-apokalyptický.

Tvůj vztah k barvám?
Moje modely jsou postavený spíš na tónech než na detailech a protože pracuju s velkýma formama, barva by prostě byla asi trochu příliš. Růžová nebo červená by je posunuly až moc za hranu.

Jasně, chápu, že přidávat ještě barvu na model s obrovskýma špičatýma ramenama je asi už trošku hazard.
Přesně tak. Tyhle tvary jsou o moc víc příjemnější v černý. A pak mám taky slabost pro siluety, a ty jsou černý. Ačkoli, abych řekl pravdu tuhle sezónu tam trošku barvy přibude: černá, modrá a zlatá. Yves Kleinova modrá. A přehlídka bude taková fúze ženskosti, agresivity a hodně Caravaggiovská.

Co mi řekneš o tobě a trojúhelnících?
Je to nejsilnější tvar co existuje. Tak například v architektuře nebo inženýrství jsou trojúhelníky používaný k docílení nějaký vnitřní rovnováhy. Taky jsou to antický symboly moci a síly. Líbí se mi nápad vytvoření outfitu pouze pomocí trojúhelníkových prvků, je to hodně proti tělesným proporcím, ale můžeš tak vytvořit nový a nečekaný tvary a siluety s lehkým náznakem tý trojúhelníkový síly. Na ženě pak působí lehce vypjatě a dramaticky a ten efekt se mi líbí.

A co ty mimozemský tvary?
Hele to ne, nepoužil bych slovo mimozemský, to co dělám, je prostě jenom extrémní varieace tvaru ženskýho těla.

Jak se mění tvůj přístup k tvorbě kolekce rok od roku?
Řekněme, že já nedělám jednu sezónu „Indii“ a pak třeba „Španělsko“. Nejsem jeden z těch, kteří pořád něco hledají, ženou se za sezonním trendem. Myslím, že šaty samotný jsou výsledek určitýho vývojovýho procesu. Pracuju s kreativitou, což implikuje vždycky tu špetku nespokojenosti ve všem co děláš. Hledání dokonalosti a její věčný nenalezení.

Povídáš si někdy o módě s Rickem Owensem?
Jsem větší kamarád s jeho ženou, Michelle. On se rád definuje jako taková otcovská postava, vzdálená a přísná, kdežto ona je taková matka ochranitelka. Je hodně kritická ke všemu, co dělám a to je dobře. Je dobrý mít vždycky někoho, kdo ti nemaže med kolem pusy.

Je móda taková zábava, jako se zdá?
Řídit až do Versailles s Jeremy Scottem, Suzy Menkez, Jeffersonem Hackem a Anouck Lepere bylo docela dost zábavný. Všichni jsme chtěli vidět tu výstavu Jeffa Koonse- Anouck se pokoušela přelízt plot, Jefferson se pohádal se securiťákem a Suzy Menkez to všechno fotila. Jo, to byl docela bizardní moment.

Mám pocit, že když se dostaneš do určitých kruhů, podobný věci přicházejí tak nějak samy…
Jo, a pak jednou jsem objednal pro sebe a svý spolubydlící výlet na Gran Canarii, ale zavolali mě na poslední chvíli z New Yorku, abych jel fotit s Mariem Testinem. A tam jsem skončil na Met Ballu na záchodcích na cigáru s Christianem Slaterem a vedle nás čůral David Beckham. Ty jejich záchodky přetejkaj slavnýma lidma. Fakt jsem nechápal, co tam dělám.

Co vlastně děláš, když nepracuješ?
Když zrovna nespím, tak jím mexický jídlo s mým přítelem. Ale abych řekl pravdu mám takovej pocit, že už jsem si dlouho neužil den volna nez pocitu viny. Takže je vážně smutný, že ti úplně neumím odpovědět. Nemám nic, co bych ti mohl vyprávět. Nečtu, neztácim čas na eBay píděním se po vintage kouscích od Normy Kamali. Koukám na Coronation Street a EastEnders. Takže tak, dělat normální věci pro mě znamená mít volno.

Takže se ti nikdy nestává, že na sebe navlečeš první věc, co ti padne pod ruku a jdeš třeba na nákup?
Ne, nikdy- tak, jak mě vidíš teď je pro mě přesně to „vzít si první věc“. Jako jasně, mám na sobě kožich, ale já se takhle fakt oblíkám normálně každej den.

Takže nikdy z domu v teplákovce?
Ne, ty dny už jsou pryč. A nechci o tom mluvit.