Obits na pražský Sedmičce. Foto: Kryštof Havlice„IF I'M NOT AT THE BAR, CHECK THE OBITS!“ Tenhle nápis na otvíráku na pivo, kterej se dal od kapely pořídit během jejich posledního evropskýho turné a kterej mi nějaká dobrá španělská duše ukradla z auta i s celou taškou, takže vám ho neukážu, v sobě zvláštním způsobem shrnuje podstatu Obits.Je to na první pohled stručný, poměrně jasný, úderný sdělení s přímým tahem na bránu - „Pokud nebudu v baru, sleduj smuteční oznámení!“ - jako sarkastickej posměšek zatvrzelýho rockera na adresu všech zastánců zdravýho životního stylu, penzijního pojištění a hypotéky. Když poslouchám muziku Obits nebo koukám na jejich koncert, napadá mě, že tahle ironie je vlastně vytočená na druhou…
Reklama
Nejsem takovej pamětník, ale možná žádná z kapel Ricka Froberga (Hot Snakes, Drive Like Jehu…) nebyla během doby svýho fungování populárnější, než jsou v tuhle chvíli Obits. Jejich sound, kterej kombinuje ležérní styl surfovejch kapel z Orange County s neúprosným beatem Wipers nebo i The Stooges, má schopnost učarovat pankáčům na skejtech, tancechtivý bandě sedmnáctek i unavenýmu tátovi od rodiny. Jejich zvuk je působením nějaký nevysvětlitelný magie úplně starej a klasickej, zároveň moderní a novej. Poslední deska Bed & Bugs je nejbarvitější a řekl bych, že i nejpřístupnější album kapely - tradiční post-punkový napětí uvolňuje místo jinejm náladám a motivům daleko častějc, než dřív. Navíc po příchodu bubeníka Alexise Fleisiga (Soulside, Girls Against Boys…), kterej do kapely krásně zapadnul nejen svou geniálně úspornou hrou, ale i svým proslulým suchým humorem, je zvuk kapely ještě o něco sevřenější.Během evropskýho turné si zahráli i na hradu Točník v rámci akce SRSS, kterou každoročně pořádá Silver Rocket. Foto: Matěj HošekJe možný, že pro Obits už nastaly světlý časy. Nicméně dneska se myslím pořád bavíme o tom, že v pětačtyřiceti trávíš x-měsíců v roce s podobně postiženejma kámošema v dodávce. Jíš těstoviny servírovaný z vojenský várnice, spíš v hostelu se šilhavým nočním hlídačem (nebo, když se opravdu nezadaří, na podlaze u dvacetiletýho studenta sociologie z Osnabrücku, jehož rodiče neklidně bděj za zdí), abys hrál v klubech pro částečně otupělý a znuděný lidi, jejichž počet se každej večer může pohybovat kdekoliv v rozpětí mezi 5 a 500. V úvodu zmiňovanej nápis na otvíráku by se dal vlastně přeložit i jako „Když nebudu v baru, jdi se aspoň mrknout na Obits!“
Reklama
Když proniknete do humoru, kterým se Rick, Sohrab, Alexis a Greg častujou, napadne vás, že název desky Bed & Bugs dost pravděpodobně odkazuje k nějakýmu konkrétnímu spaní na turné, který prostě vzhledem k okolnostem překřtili z ubytování typu Bed & Breakfast (Snídaně v ceně) na typ Bed & Bugs (Breberky v ceně). Že název jejich druhý desky Moody, Standard & Poor může bejt posledních pár slovíček od ženský, která už v životním stylu stárnoucího punkera, kterej celý léto tráví někde na dálnici osum časovejch pásem od ní a přes zimu pytlíkuje prachy na nájem v Brooklynu grafickým designem pro svoje kámoše, nenachází tolik zalíbení, jako před časem.V nadsázce Ricka Froberga a celejch Obits je pod velkym floutkovskym úšklebkem cejtit zároveň smutek i smíření. Smutek z toho, že to, co ti nejvíc dává, ti taky tolik bere – že dlouho nevydržíš stát doširoka rozkročenej v říčním proudu – že nemůžeš bejt zároveň tady i tam. A smíření – něco ztrácíš, ale získáváš něco jinýho. Rock'n'roll sis vybral sám a ve chvílích, kdy se to jeví jako echt nevhodná volba, je to ideální přiležitost udělat si ze sebe prdel a tu jízdu si znova užít, nějak to dopadne a můžeš si klidně říct, že to nejspíš dopadne dobře. Když poslouchám Receptor, pro mě asi největší hit desky Bed & Bugs, kde se v refrénu zpívá „You ain't the world's lone receptor…“, nebo song Machines, nevim jestli to zní staře nebo nově…nevim ani, jestli já jsem mladej nebo vlastně starej. Ale všechno se jeví tak nějak v pořádku. Budu na baru. A když ne…
