Brabencovy nesmyslný výkřiky do tmy

Vráťa Brabenec ukrytý za dveřmi svého oblíbeného podniku Café Sladkovský Mezi mým bytem a nejlepší pražskou vinárnou Café Sladkovský bydlí Vráťa Brabenec, saxofonista The Plastic People Of The Universe. Máme společnou cestu z hospody a to znamená, že asi tak padesátkrát za rok ho vedu ve tři ráno domů. Moc tam s ním nesedávám, ale někdy se stane, že se ještě ve dvě ráno před spaním jdu podívat, jestli nesedí ve Sladkáči. Tenhle text jsem sbíral asi rok. Nic jím nechci říct a myslím, že ani Vráťa. Když jsme to autorizovali, říkal, že dobrý a že mu je to stejně jedno.
Líbí se mu titulek Brabencovy nesmyslný výkřiky do tmy. Začnu takovou historkou, co se sem moc nehodí, ale to je fuk. Je dobrá! Vráťa dává občas pořádný záda. Pravý rockerský, takže jeho krásný gandalfovský šedivý vlasy jsou zacuchaný do zaschlý krve na zátylku. Jednou to v hospodě přehnal a tak mu to fakt blbě chodilo. Doved jsem ho ztuha domů a postavil ke vchodovým dveřím do baráku. Nemá totiž moc rád, když ho taháte nahoru. Říkám mu teda u dveří dobrou, otočím se, udělám dva kroky a taková strašná rána. Ohlídnu se a vidím, že Vráťa hodil takový záda, že hlavou odsunul poklop od kanálu, na kterej dopad a hlavu měl zalomenou v něm. Byl v bezvědomí, jen tak lehce dýchal. „Kurva, že já zrovna musím bejt u skonu takový legendy“, říkám si v duchu. Volám záchranku, ale než to zvednou, Vráťa stojí na nohou, odemyká a říká: „Tak dík.“
Já sem celou noc trnul a vymejšlel scénáře o krvácení do mozku. Vráťa mě ale ráno v deset zve na panáka.
Od tý doby jsem mu řekl, že ho budu vodit nahoru. Další odchod z hospody byl poněkud náročnější. No byl to spíš odtah. Táhnu ještě s jedním flamendrem Vráťu po schodech do prvního patra. Tady se Vráťa probouzí a na kolenou říká: „Dobrý, dík. To už zvládnu. Tady už bydlím.“
Asi za týden ho opět vedu, opět ho táhnu nahoru. Když ho vytáhnu do prvního patra, je tam na dveřích ve výši cca 50 cm od země A4ka a na ní vytištěno: Vážený pane Brabenče, prosím pokračujte ve své cestě ještě o jedno patro výše. Toto není váš byt! Váš soused. A tady už jsou ty výkřiky: „Bezvadný. Dneska to bylo bezvadný.“ „Tenhle svetr mi upletla v Kanadě před dvaceti pěti rokama v Kanadě jedna indiánka. Je pravej indiánskej. Nesmí se ale prát, jinak by přišel o auru.“ „Počkej, počkej. Mně zase nechodí ta levá noha.“ „Potřeboval bysem teďka chvíli nebejt.“ To bylo 2.října, 2011. Odpoledne po oslavě posledních Havlových narozenin. Vráťa se krčí nad grogem a v očích je vidět jiskra školního grázlika, co včera paní řídící vysklil okno.
„Co je Vráťo?“
„Nic, co by bylo? Všechno v pořádku.“  
 Později jsem pochopil proč. Vráťa si dosáhl na svoji první a asi poslední titulku v Blesku.

„Ty seš ten nejzbytečnější člověk, co znám.“ „Včera jsem myslel na Magora a přišla za mnou smrt. A zajímavý bylo, že byla hodně mladá. V kuchyni byla ještě její máma. Něco tam u linky krájela, tak jsem ji tam rovnou přefik.“ „Lukem…“ (důrazné a dlouhé zamyšlení – uběhla asi minuta),
59, 58, 57, 56, 55, 54, 53, 52, 51, 50, 49, 48, 47,46, 45, 44, 43, 42, 41, 40, 39, 38, 37, 36, 35, 34, 33, 32, 31, 30, 29, 28, 27, 26, 25, 24, 23, 22, 21, 20, 19, 18, 17, 16, 15, 14, 13, 12, 11, 10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1, (a ještě chviličku, nádech a dokončení)
„Lukem se, chlapče, nezastřelíš.“ „My jsme neměli problém s komunistama. Oni měli problém s náma. My se o ně vůbec nezajímali. To je hrozně důležitý. To je totiž uráželo. Jak nejvíc urazíš ženskou? Že se o ni nezajímáš. Neexistuje horší urážka ženy. No a to jsme přesně dělali těm komunistům.“   „Ty ses blbej narodil a blbej i umřeš.“ „Nikdo nikdy nikde se nikam nedostal. To je Bondy, chlapče.“ „Unavenej človek, řikáš? Tak o tom ti řeknu příběh. Ten mi vyprávěla Jana Berousková od toho krotitele asi den před tím, než mě komunisti vystěhovali do Kanady. Jednou řekla Berouskovi, že je unavená. A on na to: 'Unavená říkáš?' A vytáhl na ni brokovnici. Říkala, že se ukázalo, že nebyla tak unavená, jak si myslela.“ „Staří je skvělá věc. Ty průsery, co tebe čekaj, se mě už netýkaj. To já už budu dávno někde uklizenej. Žádný příbuzný. Žádný děti. Jenom ticho.“

„Nejradši mám zralý holky.“ „Vídeň je krásný město. Tam jsem měl milenku. Teda dvě. Nejdřív matku, pak dceru. Teď jsem na to nedávno myslel, že by tam už mohla bejt i vnučka.“  „Takhle vypadá  konec života. Deš okolo svý oblíbený hospody, kterou jsi měl rád. Venku prší se sněhem. Těšíš se do tepla, na frťana. Obejdeš roh a tam zatažená roleta.“    „Důležitý je zpomalit. Hlavně nic nepodnikat!“

Loni na vánoce jsem ho ráno našel na ulici. Seděl u zdi, naštěstí nemrzlo a on povídá: „Nemohl bys mi zavolat na T-Mobile. Já byl včera hrát v Bratislavě na poctě Vaškovi (Havlovi, pozn. red.) a neměli jsme hotel. Dorazil jsem v šest ráno, šel jsem ještě na pivo a pak tady upad a někdo mně okrad o honorář a telefon. Nemohl bys mi ho zablokovat?“  
Za chvíli jen slyším.: „Vyřiďte panu Brabencovi, že si účtujeme 540 Kč za zablokování čísla.“  
Vráťa jen zamumlal: „Já vím.“ „Prasknul mi zase vřed. Je tady jaro.“