Ruiny olympiády v Sarajevu

Před třiceti lety, v roce 1984, se konaly zimní olympijské hry v Sarajevu, v dnešním hlavním městě Bosny a Hercegoviny. Deset let po jejich skončení se město a s ním i olympijský areál ocitly uprostřed příšerné války, která v zemi dodneška rezonuje. A jelikož právě skončila olympiáda v Soči, napadlo mě, že bych mohl zajet právě do Sarajeva, a podívat se na to, jaký osud může sportoviště mít poté, co se přestane používat. Chtěl jsem se setkat s lidmi, kteří zažili hry samotné a zároveň si prožili tři a půl roku trvající válku, jež probíhala od dubna 1992 do února 1996.

V Bosně jsem byl vůbec poprvé. Na letišti mě přivítala Tanya a Ken, oba se narodili v Sarajevu a dospívání strávili kvůli válce tak, že se schovávali po různých sklepech. Jak jsme jeli z letiště do města, míjeli jsme některé ruiny po dřívějším bombardování. Zeptal jsem se Tanyi, co během války dělala:

„Bylo mi 17 let, byla jsem na střední škole a vůbec jsem netušila, že se blíží válka. Ve škole tehdy byla směs různých národností, všichni jsme vyrůstali spolu. První násilí jsem spatřila během protestů, které vyústily postavením barikád. Bylo to v březnu 1992. Jen zanedlouho poté bylo město v obležení. Došlo k tomu přes noc v dubnu 1992.“

„Moje matka, která je bosenská muslimka, mi řekla, že bosensko-srbští vojáci společně s Jugoslávskou lidovou armádou obklíčili město a že začínají zabíjet civilisty v ulicích. Když jsem se jí zeptala, proč to dělají, odpověděla mi, že se snaží vyčistit Bosnu od muslimů, kteří v Sarajevu tvořili většinu populace.“

„Tehdy se Bosna a Hercegovina snažila kráčet ve stopách Chorvatska a Slovinska, které dospěly k nezávislosti o pár let dřív. Bosna a Hercegovina vyhlásila referendum o oddělení státu od Jugoslávie 22. února 1992 a výsledkem bylo ano nezávislosti státu. Nicméně zástupci bosenských Srbů celý proces bojkotovali a o měsíc později vypukla válka.“

„V prvních několika týdnech bosensko-srbská armáda zrušila veškerou komunikaci s vnějším světem, když vybombardovala telefonní ústředny a pošty. Odřízli taky elektřinu a vodu a město obklopily zbraně. To byl jen začátek skoro čtyři roky dlouhé noční můry.“

Olympijské kruhy v centru Sarajeva.

„Životní podmínky během války byly příšerné,“ říká Tanya. „Bylo mi 17 let, ale hodně jsem tehdy zestárla. Nemohli jsme vycházet ven kvůli sniperům a střílení. Ztratila jsem spoustu kamarádů a viděla spoustu mrtvých těl – tak moc, že si je ani všechny nepamatuji. Začala jsem vůči tomu být apatická. Každý den někdo umíral. Jediné, co jsem chtěla, bylo, aby to celé skončilo. Má rodina tehdy směňovala zlato za mouku, abychom si měli z čeho upéct chleba. Ovoce jsme za tři roky neměli ani jednou.“

Děti u dopadu skokanského můstku Igman.

Takhle vypadá bobová dráha na Mount Trebević dnes. Tři kilometry dlouhá trať vede lesem až k vybombardovanému hledišti.

Zbytky vybombardované budovy v Sarajevu. V pozadí se nachází kopec věnovaný obětem války.

Cíl bobové dráhy na Mount Trebević.

Tenhle tunel vybudovala bosenská armáda během války, aby propojila město s oblastí za sarajevským letištěm, kterou ovládaly bosenské síly – samotné letiště pak mělo pod kontrolou OSN. Armáda používala tunel pro dopravu jídla a humanitární pomoci do obklíčených čtvrtí Sarajeva. Taky se tím obcházelo mezinárodní embargo na zbraně a tunelem se do města pašovaly zbraně.

Severní východ tunelu byl ukrytý v domě vzdáleném cca 150 metrů od letiště. Za války se tunel neustále používal a denně skrze něj procházely 3 až 4 tisíce lidí. Vojáci i civilisté procházeli přímo pod letištní ranvejí.

Tady slavili lyžaři, když v roce 1984 vyhráli nějakou medaili. Na tom samém místě pak bosenská armáda popravila řadu civilistů mezi lety 1992 a 1995.

Bosenští Srbové rozmístili v kopcích kolem olympijských sportovišť tisíce min. Dodneška se tam na některá místa nesmí vstoupit kvůli nebezpečí výbuchu.

Hřbitov v lyžařském centru Igman vzdává hold bosenským vojákům, kteří v okolních kopcích přišli o život během války z let 1992 až 1995.

Snezaně bylo 24 let, když se ve městě konala olympiáda. „Byly to tehdy v Sarajevu krásné časy. Atleti i spoustu dalších lidí sem přijížděli z celého světa. O deset let později jsme ale už žili v pekle. Ta budova za mnou byl olympijský hotel v centru Igman, kde se lyžovalo. Taky to bylo místo, kde mého manžela během válka zatknuli a mučili. On byl katolík a bosenský Chorvat, zajala ho bosenská armáda. Unikl jenom díky tomu, že ho jeden z vojáků poznal, protože spolu chodili na základní školu. Jednu noc ho propustil. Běžel potom 30 kilometrů skrz zaminované kopce až do města. Měla jsem strašnou radost, že ho znovu vidím.“

„Výhled z motelu na bobovou dráhu na Mount Trebević. Během olympiády v roce 1984 tato budova hostila fanoušky bobování. Během války pak sloužila jako dělostřelecká stanice, odkud bosenští Srbové ostřelovali město.“

Tanya a Mirsada Kosic stojí nad hrobem jednoho ze svých příbuzných, který ve válce přišel o život.

Mirada Kosic byla porodní asistentkou v dětské nemocnici v době, kdy se konala olympiáda, a to samé dělala v průběhu války. Porodila stovky dětí během obléhání Sarajeva, které přišly na svět v příšerných podmínkách. Tohle je její nejhorší vzpomínka na válku:

„Bylo 26. května 1992. Nemocnice byla ze všech stran pod útokem bosenských Srbů a při střelbě zemřelo šest novorozenců. Byla to ta nejhorší noc mého života.“

O dva měsíce později její bratr zemřel při přepadení jen nedaleko odtud.