14. června 2011 mi vhodil můj pan vychovatel Mgr. Horský dopis od spisovatele Réné Plášila z 13. června 2011. Můj oblíbený spisovatel Žebro a zasloužilý mukl mi píše: „Nazdárek Baribale, v únoru mi vyšel text psaný ve Valdicích v nakladatelství Host. Zároveň s ním mi poslali i publikaci O vězeňství s textem Milana Kozelky. A co nevidím? Tebe, jak ho držíš za ramena, jinde s ním kecáš atd. Tak mě napadlo ti napsat… Mám v hlavě takový projekt Vzlety a pády. Asi by se ti to líbilo a třeba budeš mít čas i zájem venku. Napiš. Čus, Žebro. Konec citace.
Tento dopísek z hromady jiných dopisů zafungoval jako stroj času a vrhl mne do roku 1978 na pakárnu. Jméno Milana Kozelky slyším v poslední době tak často, že se mi tato postava transnacionálního a uznávaného spisovatele dnes vyloupla v dávném čase. Jako motýl z larvy.Pakárna v roce 1978 – minulost„Pátý, pátý mikrofon!“ vyřvával ústavní rozhlas po drátě na pátém úseku plzeňské věznice Bory.
„To je strašný, příšerný!“ posunul si prstem na nose brejličky, lenonky, Milan Kozelka. „Takový duševní sračky, tím zbytečně vyspělým technickým zařízením, do nás hustěj!“
„Vymývaj nám mozky!“ přitakal podvodník Petr Vogel. Druhý ze dvou představitelů inteligence pátého úseku tzv. Pakárny.Pakárna bylo pátý oddělení na Borech v Plzni - problémový muklové, grázlové z Valdic a z Mírova, psychopati a zabijáci. Kozelka tam přišel z Mírova.Vogel byl programátor jednoho ze dvou počítačů tzv. computerů zn. Ural, jediných dvou počítačů tehdy v ČR. Ural byl sovětský elektronický počítač o kapacitě asi notebooku dnes, ale byl větší, zabíral několik místností. Vogel programoval počítač, který patřil ministerstvu vnitra, nebyl připojený k žádné síti jiných počítačů a sloužil k uchovávání všech informací o všech – v elektronkách. Za to Vogela nezavřeli. Vogel naprogramoval elektronkový Ural, mimo soubory udání o občanech, aby mu vypracoval rozpis na Sportku a Matesa. Snil přitom svůj sen, jak navzdory socialismu závratně zbohatne, díky své genialitě a díky počítači Ural. Svému snu o bohatství a Uralu věřil natolik, že si půjčoval stále větší sumy peněz, které vždy prohrál v automatech v herně Luxor na Václavském náměstí. Tím se dle mě Petr Vogel stal historicky prvním gamblerem v ČR. Navzdory počítači Ural a geniálnímu programu na Sportku nezbohatnul.
Něco se posralo! A nadějný vědec a programátor se ocitl v dluzích, které neprogramoval, a navíc se ocitl, zase nechtíc, mezi dvěma taxikáři, kterým dlužil, na sedadle automobilu značky Moskvič s majáčkemtaxina střeše a jel na výlet na chatu na Slapech.
„To sis žil, buržouste!“ Ubalil jsem si cigaretu z tabáku značky Taras Bulba. Za 1 Kčs a 50 halířů balíček Tarase stál.
„Ty idiote!“ vztekal se Vogel. „To nebyl žádnej vejlet taxíkem na Slapy na chatu! Byly to hnusný vyděračský prasata!“ vztekle si odplivnul Vogel. „Oni mě zmlátili!“ žaloval Vogel. „A přivázali mě ke sloupu tý chaty a nechali mě tam tři dny bez jídla a vody!“ oklepal se s hrůzou v očích na tu strašlivou vzpomínku. „ Posral jsem se i pochcal, co jsem asi měl dělat? Přivázanej!“ líčil nám s Kozelkou, svůj asi jeden z prvních vymahačských pokusů Vogel. „A chtěli do týdne celých 150 000 Kčs i úroky!“ rozhořčoval se. „Tak jsem se šel udat! Co mi zbývalo?“ řekl Vogel a přisunul si ukazováčkem elegantní dioptrické zlaté brýle ke kořeni nosu.
„To bylo chytrý!“ napodobil ho se svými brýlemi prstem na nose Milan Kozelka. Kozelka poznal ve Vogelovi chytrého člověka, pilíř inteligence a jeho dojemný, až tragický životní příběh učinil z těchto dvou inteligentů nerozlučnou dvojici na Pakárně.Počítač Ural„Časy jsou zlé, Kamile!“ okomentoval jsem Vogelovu zpověď hláškou z tehdy pecka filmuPolicajt nebo rošťáka Paulem Belmondem.
„Vykuř si nohu, debile!“ odpověděl mi v rázu Vogel.
„A za co jsi tady ty?“ obrátil jsem se z otázkou na Milana Kozelku.
„Já tady jsem za Plastic People of the Universe,“ pyšně konstatoval Milan Kozelka.
„Nó, pravda je, že vypadáš jako mimozemšťan!“ Kozel se na mě zle podíval. „Co jsi udělal, naboural jsi lunochod?“ pokoušel jsem se Kozelku rozpovídat.
„Ty jsi pravý dělnický hovado s vymytým mozkem!“ prskal Kozelka dotčeně. „Já jsem politickej!“ dodal hrdě politickej. Nechápal jsem, jak mohou být plastičtí lidé z vesmíru političtí. „Mne zavřeli husákisti za umělou hmotu dvě!“ vyhrknul a mlčel jakoby tím bylo řečeno všechno. „A chartu!“ dodal.
„Co to je? Umělá hmota dvě?“ říkám.
„To je avantgardní hudební skupina,“ mračil se Kozelka.
„Něco jako Beatles?“ řekl jsem.
„Ach jo! Undergroundová skupina, žádná komerce,“ žasnul nad mou zaostalostí v oblasti kultury. „Komunistům se to nelíbilo“
„A proč?“ nechápal jsem.
„Třebaže místo paliček tloukli muzikanti UM2 mrtvou krysou do bubnů a říkali v textech sprostý slova!“
„ A to ty pokládáš za umění?“ užasnul jsem.
„To je beznadějný!“ mávl rukou Kozel.
„Ty mluvíš jako vyšetřovák od StB,“ zařadil mi nelichotivě do škatulky.
„Ty jsi strašně kulturně zaostalej!“ a zvedl se k odchodu.
„Počkej, kam jdeš?“ snažil jsem se Kozelku zastavit, aby pokračoval v zajímavé diskuzi a zpovědi.
„Jdu provádět transcendentální meditaci!“ odbyl mě Kozelka.
Ale takto snadno se mě nezbavil. „Co to je to transexuální…?“
„Idiote, né transexuální a transcendentální!“
„To je přece jedno transky jsou buzící!“
„To je pojem z indický filozofie. Meditace, to bys nepochopil,“ tvrdil Kozelka.
„Ále pochopil! Prostě jsi blbej a nedokážeš mi to jen správně vysvětlit,“ provokoval jsem ho.
„Ježíš Marjá!“ obrátil Kozelka oči v sloup.
„Tady si představuji bod.“ A namaloval na zeď kolečko. „A na něj furt koukám.“
Já taky koukal.
„Nó a sednu si do polohy lotosového květu a medituju!“
„To je co, to medituju“? ptám se.
„Představuju si různé obrazce a myšlenky!“ odbyl mě.
„Ahá, čumíš na zeď a představuješ si, že je tam kolečko,“ kroutil jsem hlavou.„Nástup na večeři,“ řval cikán Balog, co měl službu.
Vyhrnuli jsme se na centrálu, kde se vydávalo jídlo.
„Hele, hele, Havel!“ cloumal mi ramenem Kozelka.
„Kde? Kdo to je?!“ ptám se.
„Taky politickej, ale eso! Ten na husákisty pěkně sere!“
Havel byl menší zrzek, ostatně, kdo ho dneska nezná?
„Dali ho na teslu! Tam dávaj hodně politických!“ kývnul vědoucně Kozel hlavou.
„Ale tebe dali na pakárnu. Asi věděli proč!“
„Ty jsi fakt idiot!“ znechuceně ode mě Kozelka odcházel.
„Měl jsi radši mlčet Kozle!“ radil jsem mu, už na odchodu.
„Prostě si tě poslechli a dali na pakárnu! Řekl bych, že to docela vystihli!“ vztekle mávnul rukou aniž se vůbec otočil.Jindy zase přišli Kozelka s Vogelem s myšlenkou, že matematik a programátor Vogel, mě, blbce, obehraje o táborový poUkázky na nákup v kantýně v šachách.
„Ty jsi spojka mezi dělnictvem a inteligencí,“ lichotil mi Kozelka, aby mě navnadil na to, že proti matematikovi Vogelovi, já blb - dělník, nemám žádnou šanci. Byla z toho zdánlivě nekonečná série šachových partií. Ta se však zcela nečekaně vyvinula ve zdrcující Vogelovu porážku. Vogel tomu nemohl uvěřit. Stále choval naději, že vyhraje, to co prohrával (všecko!). A zvyšoval sázky. Mně to nevadilo. Dopadlo to tak, že Vogel prohrál svojí práci na několik měsíců dopředu i knížku v angličtině od HemingwayeFor whom the bell tolls. Kozelka i Vogel z toho byli úplně zdrcení. Tak si to nepředstavovali, vůbec! Kozelka chodil a rýpal.
„To je hrůza! Běž ode mne!“ nadával kvůli tomu, že jsem furt opakoval anglická slovíčka, když jsem se učil anglicky.
Já ho s angličtinou vyloženě deptal. Jakmile mi dal pocítit svoji aroganci a nadřazenost intelektuála, stačilo se postavit poblíž Kozelky a učit se anglicky. Opakovat dokola totéž slovíčko. Chytal se za hlavu a utíkal pryč, bylo-li kam.
„Furt říkáš, že jsem blbej dělník, tak se učím , abych tě dohnal!“ zlobil jsem ho.
„Mě nedoženeš!“ ujišťoval mne.Ivan Jonák, Čuňas (František Stárek) a Milan Kozelka ve Valdicích při literárním čtení (2010)Ale je pravda, že Kozelka mne naučil moc. Svými provokacemi a vyvyšováním, arogancí a podněcováním. Ale i radou a vysvětlením, ve mě neustále vyvolával touhu se mu vyrovnat. Boj o post intelektuála. I já, ho ale uměl ‘natočit’! Chytal líp nežli Honda nebo Kawasaki.
“Ale školu jsi neukončil, viď!? Vyhodili tě!“ rozhazoval rukama a prskal. Zejména o oblasti literatury a filosofie to však byl skvělý učitel a trpělivě mi vše vysvětloval a velice mne ovlivnil. Například zjistil, že v knihovně je plno autorů, které bolševickému vedení i pitomým konfitentům unikly a zůstaly tam. Z doby po válce asi. Například Herman Broch, Nietsche, Franz Kafka, Jiří Mucha (syn Alfonse Muchy) a další.
Kozelka mne naučil číst klasiky, které - znechucen rozvláčností Jiráska - jsem ignoroval do Kozelkovy éry. Pak jsem je vyhledával. Dostojevského, Gogola, Balzaca, prostě všechny klasiky. A žasl jsem kolik v nich bylo moudrostí.
Kozelka mne zásadním způsobem ovlivnil po zbytek života a nasměřoval směrem k učení, lásce k literatuře atd. A naučil mne nenávidětsystém. Vysvětlil mi, že nás beztak pokládají za tzv.vnitřní nepřátelé státua už je nikdy v systému husákistů s pánbíčkem Leninem a Stalinem – nechystáme vůbec na nic. Komunisti si váleli své kuličky z rudých hoven jako vrubouni posvátní, hlavu měli vycpanou rudým molitanem marxismu, a já - kriminálník a Kozelka – politickej, jsme do tý jejich stalinský mozaiky prostě vůbec nezapadali.
Abych byl spravedlivý, když jsem zde vylíčil, za co seděli intelektuálové Vogel a Kozelka (patřil k nim ještě rom Oláh, protože se učil francouzsky a byl velký a silný), já seděl na pakárně právem, protože jsem založil požár obytného činžovního domu. Má matka mne udala policii, tehdy VB, kvůli rozepři. Já to slyšel a vylil jsem dvacet litrů benzínu v domě, kde jsme bydleli a zapálil to. Pak jsem si vzal motorku a rozjel se až z Palmovky proti dveřím policie asi stovkou a napálil to přímo do dveří VB. Ty jsem rozbil a motorku taky, ale nezabil jsem se. Bylo mi sedmnáct.
Ale bylo to krásný vědět proč jsem zavřený. Ne jako teď, když nevím, proč sedím osmnáct let,. Ale nebýt pobytu na Pakárně, pak bych nepoznal Milana Kozelku a můj růst by se utvářel úplně jinak.
Reklama
„To je strašný, příšerný!“ posunul si prstem na nose brejličky, lenonky, Milan Kozelka. „Takový duševní sračky, tím zbytečně vyspělým technickým zařízením, do nás hustěj!“
„Vymývaj nám mozky!“ přitakal podvodník Petr Vogel. Druhý ze dvou představitelů inteligence pátého úseku tzv. Pakárny.Pakárna bylo pátý oddělení na Borech v Plzni - problémový muklové, grázlové z Valdic a z Mírova, psychopati a zabijáci. Kozelka tam přišel z Mírova.Vogel byl programátor jednoho ze dvou počítačů tzv. computerů zn. Ural, jediných dvou počítačů tehdy v ČR. Ural byl sovětský elektronický počítač o kapacitě asi notebooku dnes, ale byl větší, zabíral několik místností. Vogel programoval počítač, který patřil ministerstvu vnitra, nebyl připojený k žádné síti jiných počítačů a sloužil k uchovávání všech informací o všech – v elektronkách. Za to Vogela nezavřeli. Vogel naprogramoval elektronkový Ural, mimo soubory udání o občanech, aby mu vypracoval rozpis na Sportku a Matesa. Snil přitom svůj sen, jak navzdory socialismu závratně zbohatne, díky své genialitě a díky počítači Ural. Svému snu o bohatství a Uralu věřil natolik, že si půjčoval stále větší sumy peněz, které vždy prohrál v automatech v herně Luxor na Václavském náměstí. Tím se dle mě Petr Vogel stal historicky prvním gamblerem v ČR. Navzdory počítači Ural a geniálnímu programu na Sportku nezbohatnul.
Něco se posralo! A nadějný vědec a programátor se ocitl v dluzích, které neprogramoval, a navíc se ocitl, zase nechtíc, mezi dvěma taxikáři, kterým dlužil, na sedadle automobilu značky Moskvič s majáčkemtaxina střeše a jel na výlet na chatu na Slapech.
„To sis žil, buržouste!“ Ubalil jsem si cigaretu z tabáku značky Taras Bulba. Za 1 Kčs a 50 halířů balíček Tarase stál.
„Ty idiote!“ vztekal se Vogel. „To nebyl žádnej vejlet taxíkem na Slapy na chatu! Byly to hnusný vyděračský prasata!“ vztekle si odplivnul Vogel. „Oni mě zmlátili!“ žaloval Vogel. „A přivázali mě ke sloupu tý chaty a nechali mě tam tři dny bez jídla a vody!“ oklepal se s hrůzou v očích na tu strašlivou vzpomínku. „ Posral jsem se i pochcal, co jsem asi měl dělat? Přivázanej!“ líčil nám s Kozelkou, svůj asi jeden z prvních vymahačských pokusů Vogel. „A chtěli do týdne celých 150 000 Kčs i úroky!“ rozhořčoval se. „Tak jsem se šel udat! Co mi zbývalo?“ řekl Vogel a přisunul si ukazováčkem elegantní dioptrické zlaté brýle ke kořeni nosu.
„To bylo chytrý!“ napodobil ho se svými brýlemi prstem na nose Milan Kozelka. Kozelka poznal ve Vogelovi chytrého člověka, pilíř inteligence a jeho dojemný, až tragický životní příběh učinil z těchto dvou inteligentů nerozlučnou dvojici na Pakárně.
Reklama
„Vykuř si nohu, debile!“ odpověděl mi v rázu Vogel.
„A za co jsi tady ty?“ obrátil jsem se z otázkou na Milana Kozelku.
„Já tady jsem za Plastic People of the Universe,“ pyšně konstatoval Milan Kozelka.
„Nó, pravda je, že vypadáš jako mimozemšťan!“ Kozel se na mě zle podíval. „Co jsi udělal, naboural jsi lunochod?“ pokoušel jsem se Kozelku rozpovídat.
„Ty jsi pravý dělnický hovado s vymytým mozkem!“ prskal Kozelka dotčeně. „Já jsem politickej!“ dodal hrdě politickej. Nechápal jsem, jak mohou být plastičtí lidé z vesmíru političtí. „Mne zavřeli husákisti za umělou hmotu dvě!“ vyhrknul a mlčel jakoby tím bylo řečeno všechno. „A chartu!“ dodal.
„Co to je? Umělá hmota dvě?“ říkám.
„To je avantgardní hudební skupina,“ mračil se Kozelka.
„Něco jako Beatles?“ řekl jsem.
„Ach jo! Undergroundová skupina, žádná komerce,“ žasnul nad mou zaostalostí v oblasti kultury. „Komunistům se to nelíbilo“
„A proč?“ nechápal jsem.
„Třebaže místo paliček tloukli muzikanti UM2 mrtvou krysou do bubnů a říkali v textech sprostý slova!“
„ A to ty pokládáš za umění?“ užasnul jsem.
„To je beznadějný!“ mávl rukou Kozel.
„Ty mluvíš jako vyšetřovák od StB,“ zařadil mi nelichotivě do škatulky.
„Ty jsi strašně kulturně zaostalej!“ a zvedl se k odchodu.
„Počkej, kam jdeš?“ snažil jsem se Kozelku zastavit, aby pokračoval v zajímavé diskuzi a zpovědi.
„Jdu provádět transcendentální meditaci!“ odbyl mě Kozelka.
Ale takto snadno se mě nezbavil. „Co to je to transexuální…?“
„Idiote, né transexuální a transcendentální!“
„To je přece jedno transky jsou buzící!“
„To je pojem z indický filozofie. Meditace, to bys nepochopil,“ tvrdil Kozelka.
„Ále pochopil! Prostě jsi blbej a nedokážeš mi to jen správně vysvětlit,“ provokoval jsem ho.
„Ježíš Marjá!“ obrátil Kozelka oči v sloup.
„Tady si představuji bod.“ A namaloval na zeď kolečko. „A na něj furt koukám.“
Já taky koukal.
„Nó a sednu si do polohy lotosového květu a medituju!“
„To je co, to medituju“? ptám se.
„Představuju si různé obrazce a myšlenky!“ odbyl mě.
„Ahá, čumíš na zeď a představuješ si, že je tam kolečko,“ kroutil jsem hlavou.
Reklama
Vyhrnuli jsme se na centrálu, kde se vydávalo jídlo.
„Hele, hele, Havel!“ cloumal mi ramenem Kozelka.
„Kde? Kdo to je?!“ ptám se.
„Taky politickej, ale eso! Ten na husákisty pěkně sere!“
Havel byl menší zrzek, ostatně, kdo ho dneska nezná?
„Dali ho na teslu! Tam dávaj hodně politických!“ kývnul vědoucně Kozel hlavou.
„Ale tebe dali na pakárnu. Asi věděli proč!“
„Ty jsi fakt idiot!“ znechuceně ode mě Kozelka odcházel.
„Měl jsi radši mlčet Kozle!“ radil jsem mu, už na odchodu.
„Prostě si tě poslechli a dali na pakárnu! Řekl bych, že to docela vystihli!“ vztekle mávnul rukou aniž se vůbec otočil.Jindy zase přišli Kozelka s Vogelem s myšlenkou, že matematik a programátor Vogel, mě, blbce, obehraje o táborový poUkázky na nákup v kantýně v šachách.
„Ty jsi spojka mezi dělnictvem a inteligencí,“ lichotil mi Kozelka, aby mě navnadil na to, že proti matematikovi Vogelovi, já blb - dělník, nemám žádnou šanci. Byla z toho zdánlivě nekonečná série šachových partií. Ta se však zcela nečekaně vyvinula ve zdrcující Vogelovu porážku. Vogel tomu nemohl uvěřit. Stále choval naději, že vyhraje, to co prohrával (všecko!). A zvyšoval sázky. Mně to nevadilo. Dopadlo to tak, že Vogel prohrál svojí práci na několik měsíců dopředu i knížku v angličtině od HemingwayeFor whom the bell tolls. Kozelka i Vogel z toho byli úplně zdrcení. Tak si to nepředstavovali, vůbec! Kozelka chodil a rýpal.
„To je hrůza! Běž ode mne!“ nadával kvůli tomu, že jsem furt opakoval anglická slovíčka, když jsem se učil anglicky.
Já ho s angličtinou vyloženě deptal. Jakmile mi dal pocítit svoji aroganci a nadřazenost intelektuála, stačilo se postavit poblíž Kozelky a učit se anglicky. Opakovat dokola totéž slovíčko. Chytal se za hlavu a utíkal pryč, bylo-li kam.
„Furt říkáš, že jsem blbej dělník, tak se učím , abych tě dohnal!“ zlobil jsem ho.
„Mě nedoženeš!“ ujišťoval mne.Ivan Jonák, Čuňas (František Stárek) a Milan Kozelka ve Valdicích při literárním čtení (2010)Ale je pravda, že Kozelka mne naučil moc. Svými provokacemi a vyvyšováním, arogancí a podněcováním. Ale i radou a vysvětlením, ve mě neustále vyvolával touhu se mu vyrovnat. Boj o post intelektuála. I já, ho ale uměl ‘natočit’! Chytal líp nežli Honda nebo Kawasaki.
“Ale školu jsi neukončil, viď!? Vyhodili tě!“ rozhazoval rukama a prskal. Zejména o oblasti literatury a filosofie to však byl skvělý učitel a trpělivě mi vše vysvětloval a velice mne ovlivnil. Například zjistil, že v knihovně je plno autorů, které bolševickému vedení i pitomým konfitentům unikly a zůstaly tam. Z doby po válce asi. Například Herman Broch, Nietsche, Franz Kafka, Jiří Mucha (syn Alfonse Muchy) a další.
Kozelka mne naučil číst klasiky, které - znechucen rozvláčností Jiráska - jsem ignoroval do Kozelkovy éry. Pak jsem je vyhledával. Dostojevského, Gogola, Balzaca, prostě všechny klasiky. A žasl jsem kolik v nich bylo moudrostí.
Kozelka mne zásadním způsobem ovlivnil po zbytek života a nasměřoval směrem k učení, lásce k literatuře atd. A naučil mne nenávidětsystém. Vysvětlil mi, že nás beztak pokládají za tzv.vnitřní nepřátelé státua už je nikdy v systému husákistů s pánbíčkem Leninem a Stalinem – nechystáme vůbec na nic. Komunisti si váleli své kuličky z rudých hoven jako vrubouni posvátní, hlavu měli vycpanou rudým molitanem marxismu, a já - kriminálník a Kozelka – politickej, jsme do tý jejich stalinský mozaiky prostě vůbec nezapadali.
Abych byl spravedlivý, když jsem zde vylíčil, za co seděli intelektuálové Vogel a Kozelka (patřil k nim ještě rom Oláh, protože se učil francouzsky a byl velký a silný), já seděl na pakárně právem, protože jsem založil požár obytného činžovního domu. Má matka mne udala policii, tehdy VB, kvůli rozepři. Já to slyšel a vylil jsem dvacet litrů benzínu v domě, kde jsme bydleli a zapálil to. Pak jsem si vzal motorku a rozjel se až z Palmovky proti dveřím policie asi stovkou a napálil to přímo do dveří VB. Ty jsem rozbil a motorku taky, ale nezabil jsem se. Bylo mi sedmnáct.
Ale bylo to krásný vědět proč jsem zavřený. Ne jako teď, když nevím, proč sedím osmnáct let,. Ale nebýt pobytu na Pakárně, pak bych nepoznal Milana Kozelku a můj růst by se utvářel úplně jinak.