Jestli jste někdy viděli pěkně bizarní gay porno, je docela pravděpodobný, že ho natočil Bruce LaBruce. Přispěvatel kanadskýho VICE, pankáč, kterej působí rozruch všude tam, kam vyšle svoje filmy. Ty se pohybují na hranici hardcore porna a umělecko-filozofického filmu, což si v našich českejch poměrech lze vyložit jako ty, co jsou „erotický a taky trochu poučný". Je to jako spojení Boženy Němcové a lesbickýho textu nebo Jana Nerudy a nekrofilní povídky – taky to šlo.

V LaBrucově podání to ale ve výsledku vypadá tak, že si to mezi sebou rozdávaj neonacisti anebo zombíci s mrtvolama, který tak přiváděj zpět k životu. Jeho scény jsou zaplavený potoky krve a kusy těl. Bruce LaBruce prostě šokuje všechny hetero- i homosexuály a doslova je vyrvává z celkem poklidnýho středního pornoproudu. Jeho tvorbu můžete jít letos omrknout na festival Mezipatra, pokud máte někdy sny, který končej vlhkým prostěradlem, ale za žádnou cenu byste je nikomu neprozradili. LaBruce totiž umí někdy i pořádně vyděsit .

Ale začneme relativně zlehka, „romantickou tragikomedií". LaBrucův záměr natočit film Gerontofilie byl jasný – prý aby se víc přiblížil mainstreamovému divákovi. „Štvalo mě, že sexualitu ve stáří média spojují s komičností. Chtěl jsem udělat něco romantického. Kromě toho jsem slyšel, že v domovech důchodců dávají na pánský pokoje zámky, protože ženy se do nich snaží dostat a s muži souložit. Sexualita se ze života nevytratí jen tak," vysvětluje LaBruce. Pravda, v Gerontofilii se aspoň za zámky ušetří, jelikož sex tam má penzista přímo se svým mladým pečovatelem. Hm, jakže se to říká? Na věku nezáleží. A na záměru umělce, jak vidno, nakonec taky ne. To je teorie umění v praxi!

Jestli existuje něco, kvůli čemu teorie umění vznikla, pak by to mohl bejt tenhle film. A navíc, jestli jste někdy slyšeli nebo hráli Schönbergovu hudbu, už to by mohl být dostatečnej důvod se znepokojit (anebo k tomu, maximalizovat její účinky na lidskou psychiku a následně zjistit, How Fragile We Are). Jak? Zhlédnutím tohoto experimentu. Pierrot Lunaire je původně sbírka básníka Alberta Girauda, na jejíž text Schönberg složil melodram a kterej si LaBruce v Berlíně zpracoval na divadelních prknech po svým. Výsledek zaznamenal na kameru, z čehož vznikl film, kterej na filmovejch festivalech zase experimentoval s trpělivostí diváků – kdo u něj asi vydržel nedýl?

Možná vám pohled na olizování zbraně evokuje armádní hudebnice z jednoho klipu, který by feministky politovaly. Tenhle film je prej terrorist chic – prostě udělat se nad Che Guevarovou fotkou má hodně blízko k nošení conversek s revolucionářskou hvězdou.

Pohledem „do zákulisí" losangeleskýho pornoprůmyslu a mužské prostituce LaBruce vytvořil homáž legendárnímu snímku Sunset Boulevard. Docela by mě zajímalo, kde se daj najít další paralely (krom slova "Boulevard" v názvu ulice) s příběhem, který vypráví o naléhavé snaze vyhaslé herečky vrátit se na plátno biografů.

No, snad to nemá s LaBrucovou rolí v tomhle filmu nic společnýho. Daleko důležitější teď totiž je jeho role na queer filmovém festivalu Mezipatra, v jejichž rámci se v pátek od 20:30 v kině Světozor bude promítat právě film Hustler White. Kromě toho LaBruce zahraje jako DJ na hlavní party v NEONE/Chemistry Gallery v sobotu 5. 11. Nehledě na to, že zajít na jeho film je dobrá příležitost k inspiraci na nadcházející dlouhý zimní večery, co říkáte?