Exkurze na Uhelné safari

Když jsme dělali první díl Průvodce zbytkem republiky v severočeských Teplicích, vyrazili jsme i na zámek Jezeří, který se sotva drží nad propastným hnědouhelným dolem. Dozvěděli jsme se také, že Vršanská uhelná a Severočeská energetická společnost pořádá tzv. Uhelné safari a okamžitě se rozhodli na něj vyrazit. Na samotný výlet jsme si museli ale počkat, protože kapacita bývá omezená a zájem o propagační službu společnosti, jejíž činnost je naprosto v rozporu s ochranou životního prostředí, obrovský. Ze tří nabízených možností jsme si vybrali Trasu A.

Nakonec se na nás přeci jen dostalo, takže jsme vydali do Mostu, města s proslulým, pozdně gotickým kostelem Nanebevzetí Panny Marie, který byl kvůli těžbě v roce 1975 během 28 dnů přesunut o 814 metrů.

V 9 hodin ráno si nás spolu s dalšími 16 účastníky vyzvedává v budově Czech Coal Group průvodce Josef, který v dole celý život pracoval. V zasedací místnosti nás stručně informuje o bezpečnostních předpisech. Během exkurze nám zakázal pít alkohol a doporučil nám, ať se vyčůráme. A také nám poradil, ať nepodceňujeme sezení ve vozidle, protože terén je prý drsný.

Střízliví a vyčůraní nasedáme do stejného náklaďáku Mercedes, který rozváží i zaměstnance dolu. Jakmile auto nastartuje, všichni obligátně vytahují svačiny, jak už bývá na zájezdech pravidlem.

Projedeme centem, míjíme nemocnici na kraji města, ve které se natáčel seriál Nemocnice na kraji města. My ale máme namířeno na místo, kde se natáčel seriál Pustina. Jako první stavíme u hipodromu, jedné z perel povinné rekultivace. Dozvídáme se, jak probíhala: na vytěžené místo se naveze zpět vytěžený jíl. Plocha závodiště byla na doporučení expertů z Francie nejdříve vypodložena vrstvou štěrku, aby koně nezapadli do půdy, pokud by před dostihem náhodou pršelo. I tak je závodní dráha čímsi specifická: v cílové rovince se terén snižuje a tak běží koníčci z kopečka.

Poté rychle zastavujeme na jakési vrátnici, kde Josef vyzvedává ochranné přilby, kterým říká blembáky. S o to větší radostí si je okamžitě nasazujeme. Projíždíme kolem sídla Vršanské uhelné společnosti – vytěžené uhlí je podle slov průvodce spojeno železnicí jako pupeční šňůrou s vršanskou elektrárnou, která byla vystavena přímo na míru skutečně špatné kvalitě vršanského uhlí: „Je to takový lepší dřevo, který hoří, když k tomu má dobrý podmínky." Hlavně, že je co těžit.

Další zastávkou je výhled na Důl Československé armády, označovaný zkratkou ČSA. Dozvídáme se, že pod 140 metrovou vrstvou jílu leží skutečně mocná sloj – vrstva hnědého uhlí o tloušťce 30 metrů. Mám radost. Mocná sloj je můj nový oblíbený výraz.

Q: Jak bylo v pátek na technu?
A: Byla to fakt mocná sloj.
(mostecký urban dictionary)

„Uhlí je sice kvalitní, ale jen hnědé. To je tím, že chceme všechno hned. Kdybychom si počkali nějakých 100 milionů let, můžeme tu těžit černé," směje se průvodce: „Chce to čas a tlak." Konečně něco, co si nežádá čas a prostor. Jsem u vytržení.

„Matička příroda dává, ale ne zadarmo," pokračuje pan Josef: „Abychom se k uhlí dostali, musíme nejdříve odstranit 140 metrovou vrstvu jílu." Nad dolem se táhne neuvěřitelně strhující, temně zelená scenérie se zámkem Jezeří. Mám dojem, že s matičkou přírodou a dáváním tady někdo tak úplně nepochopil koncept: kdyby nám uhlí skutečně chtěla dát, roste v lese jako houby nebo borůvky.

Právě i chráněné Jezeřské arboretum přispělo k tomu, že těžební limity nebudou prolomeny. Celý důl kvůli tomu pomalu začíná hibernovat. Ochránci přírody nám prostě nechtějí dopřát, co nám matička příroda dala, no.

Přesouváme se k rypadlu, které bylo přímo na místě sestaveno v 80. letech. Dozvídáme se, že se pohybuje pomocí kráčedla. Samozřejmě. Jak jinak by se měl pohybovat kolos vážící 5 500 tun, což je polovina hmotnosti přesunutého kostela. V jak báječném kraji jsme se to ocitli!

Následuje zastávka u bagru odhrnujícího jíl, pod kterým se nachází vrstva uhlí. V pracovním postupu i kolosech se začínám pomalu ztrácet. Zámek Jezeří se v tuhle chvíli nachází na opačné straně obzoru a po celou dobu nám slouží jako orientační bod.

Jako poslední absolvujeme projížďku pásmem rekultivované oblasti. Josef nám z okna transportéru ukazuje dřevěný pravoslavný kostelík, který sem však byl dopravený z Transylvánie. Na Mostecku se ve stěhování kostelů zřejmě vyžívají.

V rekultivované oblasti se nachází nejen hipodrom, ale i závodní autodráha a koupaliště Matilda. To je na město se 65 tisíci obyvateli velmi slušná občanská vybavenost. Nemůžu si pomoct, ale všechny tyhle snahy mi připadají jako legitimizace těžby – jako by bez prvotního vykotlání krajiny nemohlo nic dobrého vzniknout.

Naposledy, už bez blembáků, vystupujeme z Mercedesu a s výhledem na další nové jezero ležící na území původního Mostu, podle kterého dostalo i své jméno. Se svou rozlohou 390 hektarů je dokonce větší než jezero Máchovo.

Výsledek rekultivace působí neuvěřitelně a Josef nás navíc informuje o nad očekávání dobrých statistikách: průhlednost vody dosahuje 15 metrů, čistota vody je podobná horským jezerům. Veřejnosti má být zpřístupněno příští rok, do té doby se musí ošetřit i zóna pro vstup do vody, neboť jílu hrozí sesuvy. Na výjimku do něj zatím byli několikrát vpuštění potápěči, kteří se ale nemají za čím potápět. Možná jim mohli pro zábavu na dně nechat nějaké rypadlo.

Ornitologové navíc zaznamenali výskyt ptáků, už nevím jakých, ale prý velmi vzácných. A právě proto se zpřístupnění jezera veřejnosti obávají, neboť je dost možné, že si jej oblíbí majitelé motorových člunů, kteří by populaci ptáků rapidně vyplašil, a v podstatě vyhubil. Nemůžu si pomoct a začínám se nahlas smát. Jasně. Z kráteru se zázrakem stala znovu krajina, a to dokonce taková, že se tu usídlily vzácné druhy. Ale někdo stejně přijde a vytáhne si pro zábavu další stroj, protože vyvalit se na deku a plavat v té krásné a čisté vodě prostě nestačí. Lidi prostě. Fakt je miluju <3