Vzestup a pád posledního kanadského kmotra

Tento článek původně vyšel na VICE UK.

Pokud kdy existoval pravý kanadský mafián, byl to Vito Rizzuto.

Tím, že propojil montrealské gangy, vytvořil dnes již zesnulý mafiánský boss asi největší kriminální impérium v dějinách Kanady.

Vito vedl montrealské zločinecké podsvětí na přelomu 20. a 21. století. Rodina Rizzutů získala a zase ztratila moc v krvavých válkách o území. Pod Vitovým dohledem vybudovali společenství gangů, podpláceli politiky, podpláceli zástupce právního systému a prsty měli také v lukrativním stavebnictví. Nějakou dobu byl Vito králem montrealského podsvětí a podle dlouholetého spisovatele krimi literatury Antonia Nicasa, který o Rizzutovi napsal několik knih, vládl opravdu v kanadském stylu.

„Bylo mu jedno, jestli jste byli Italové, Kanaďani nebo cokoliv jiného. To bylo produktem téhle společnosti,“ řekl Nicaso VICE. „Pro něj bylo normální vás přijmout bez ohledu na váš původ, protože jste měli stejný zájem jako on, mohli jste se podělit o svoje strategie nebo dovednosti.“

O Rizzutovi vzniklo nepřeberné množství článků a knih a nedávno měla také na City TV premiéru Bad Blood, minisérie o mafiánovi s Kimem Coatesem. Rizzutův život je příběhem točícím se kolem miliard dolarů a mnoha mrtvých, příběhem, který začíná a končí v krvi, plný zločinu, korupce a zrady. Zde je historie posledního kanadského kmotra.

Vito Rizzuto byl předurčen k tomu, aby se z něj stal zločinec.

Narodil se na Sicílii v roce 1946 jako první syn Niccola Rizzuty. Vito byl pojmenován po svém dědečkovi, ale nikdy svého jmenovce nepoznal. Ve dvacátých letech nechal Vito senior svou ženu a malého Niccolu na Sicílii a vydal se do Ameriky s nadějí, že své rodině bude posílat vydělané peníze.

Zdá se, že gangsterství měli Rizzutovi v krvi, protože Vito senior se brzy stal malou rybou ve zločineckém světě státu New York. V roce 1933 ale zmizel z newyorského města Patterson a jeho tělo bylo brzy objeveno pod stromem vyvráceným při bouřce. Soudní lékař stanovil jako příčinu smrti ubití tupým předmětem.

Niccolo se po smrti svého otce oženil s dcerou místního mafiánského vůdce. V Itálii ale rodina moc dlouho nezůstala – když mu bylo 30 let, odplul se svojí ženou a devítiletým Vitem do kanadského Montrealu. Netrvalo dlouho a otec se synem se stali dvěma z nejdůležitějších figur kanadského zločinu.

Protože měl Niccolo mezinárodní vazby na organizovaný zločin, poměrně rychle se spojil a utvořil skupinu s ostatními montrealskými Sicilany. V Montrealu byli v této době největšími hráči Controniovi, rodina z Kalábrie. Pod vedením Vincenza Controniho pomáhali vlivné newyorské zločinecké rodině Bonannů, a vytvořili tak z Montrealu centrum dovozu drog.

V padesátých a šedesátých letech, během Vitova dospívání, se vliv rodiny Controniů v montrealském podsvětí stále rozšiřoval. V sedmdesátých letech to s nimi ale začalo jít z kopce. Vincenzo, hlava rodiny Controniů, onemocněl rakovinou a jeho nejpravděpodobnějšími nástupci byli Niccolo a Kalábrijec jménem Paolo Violi. Byli to rivalové – jeden druhého se čas od času snažili zbavit.

Moc nakonec převzal Violi a napětí mezi Sicilany a Kalábrijci narůstalo. Niccolo začal dělat na sebe a jeho šéfové a rivalové si mysleli, že si nechává jejich peníze, což je v této branži největší hřích. Válka o moc mezi oběma stále rostla a Niccolo se po pokusu o vraždu, který na něj byl spáchán, uchýlil do Venezuely (kam se v budoucnu ještě mnohokrát vracel), aby se tady setkal s dalšími pašeráky drog.

V zuřivé touze po pomstě tak proti Violiovým odstartoval krvavou válku o území.

První prolitá krev v této válce patřila Pietrovi Sciarimu – Violiho poradci – který Niccola rozezlil tím, že se údajně spolčil s Kalábrijci. Takže na Valentýna roku 1976, poté co v kině zhlédnul Kmotra II, byl Sciara na ulici zastřelen.

Touhle dobou se Niccolo údajně vrátil do Montrealu a počty mrtvých napojených na rodinu Violiových začaly narůstat, až tuhle hromadu završili sami Violiovi. Jako první ze tří bratrů přišel na řadu svalovec Francesco, který pomáhal řídit obchody, když se Paolo ocitl na chvíli ve vězení. Do Francescovy kanceláře napochodovalo několik mužů s brokovnicemi a na místě ho zastřelili.

Krátce po tomto incidentu byl Paolo propuštěn z vězení a přestože věděl, že je na něj taky spadeno, odmítl opustit město. Jeho konec přišel, když si šel zahrát partičku karet do zmrzlinářství, které na něj bylo napojeno. Peter Edwards, novinář z Toronto Star, tyto události shrnul ve své e-knize Canada's Country Club Monster.

„Chvíli poté, co si sedl ke stolu, se k němu naklonil jeden muž a dal mu na tvář tradiční bacio della morte – polibek smrti,“ píše Edwards. „O sekundu později ho maskovaný střelec zabil dvěma ranami do zátylku a zakončil tak ve věku 46 let jeho život.“

„Éra rodiny Rizzutů na poli kanadského podsvětí tak mohla začít.“

O dva roky později byla rodině Violiů zasazena poslední rána. Poté, co poslední z bratrů Rocco zasedl se svou ženou a dětmi k večeři ve svém montrealském domě, na něj skrz kuchyňské okno zamířil odstřelovač. Před třemi měsíci se ho pokusil zastřelit muž projíždějící na motorce a on tak musel vědět, že přijde další útok. Tentokrát ho odstřelovačova střela trefila do hrudníku a na místě ho před zraky manželky a dětí zabila. Rocco byl vlastně popraven a takový útok je v mafiánském světě považován neuctivý.

V sedmdesátých letech vedl Rizzuto starší války o území, zatímco Vito pracoval spíš v pozadí. Ale netrvalo dlouho a ruce si od krve taky ušpinil.

V roce 1981 měl klan Rizzutů bezpečně pod kontrolou celou montrealskou scénu a stále silné vazby na newyorskou rodinu Bonannů. Ta měla v této době problém zvaný tři Kápové – podšéfové –, kteří měli údajně v plánu svrhnout Joea Massina, vůdce Bonannů.

Alphonse Indelicato, Philip Giaconne a Dominick Trinchera museli zmizet ze scény a Rizzutovi měli být ti, kdo se o to postarají.

„[Niccolo] si asi pomyslel: Abych vám a vaší organizaci prokázal svou loajalitu, jsem ochoten tento úkol provést. Takže vyšlu svého syna a další osoby z Montrealu a ti se o tři Kápy postarají,“ říká Nicaso. „To byl způsob, jak vytvořit určité pouto a spojení mezi Rizzutovými a Bonannovými.“

Takže Vito a dva další montrealští Sicilani dorazili do jednoho brooklynského klubu, kde se schovali v šatníku. Není úplně jasné, co se přesně stalo, ale budoucí zrádce Salvatore Vitale, který tvrdil, že byl v šatníku také, vysvětloval pak u soudu svoji účast. Edwards ve svém článku píše, že Vitale vypovídal takto: „Gerlando (George z Kanady) Sciascia měl dát schovaným mužům znamení tak, že si prohrábl rukou svůj stříbrný účes.“

Tedy, tvrdil Vitale, když George z Kanady konečně tohle gesto udělal, všichni údajně vyběhli z úkrytu a Vito prohlásil: „Nehýbejte se, tohle je přepadení.“ A pak zazněly výstřely. Potom, co ustal zmatek a z místnosti zmizel kouř, zůstali jen tři mrtví Kápové.

Tyhle vraždy, volně zvěčněné ve filmu Donnie Brasco měly jednoho dne Vita Rizzuta dohnat.

Protože v Montrealu v 80. letech bujely ilegální obchody, mělo zúčtování za tyto vraždy přijít až o mnoho let později. Rizzutovi byli zapojeni do všemožných nezákonných aktivit: hazardních her, praní špinavých peněz nebo pašování drog ve velkém. Pořád rostli a vydělávali víc a víc peněz. Ale po dobrých časech přichází časy zlé, a tak byl v roce 1988 Niccolo zatčen venezuelskou policií za pašování. A přestože byl nejdřív osvobozen, nakonec ho odsoudili na osm let ve vězení a ve výsledku si odseděl pět.

A protože byl jeho táta pod zámkem na jiném kontinentě, ujmul se vedení Vito.

Na konci devadesátých let a na začátku nového století proměnila montrealská mafie pod Vitovým vedením Québec v uhlazený, dobře namazaný stroj na peníze. Nicaso popsal Vita jako „mistrovského diplomata“.

Spojení mnoha ostatních gangů bylo asi tou nejpůsobivější věcí, kterou Rizzuto prosadil. Gangů, které by za normálních okolností vůbec nespolupracovaly – například motorkáři, haitské gangy atd. Samozřejmě tehdy probíhala krvavá válka québeckých motorkářů –, ale mafiánské násilí se uklidnilo.

„V rámci organizace vytvořil sféry zodpovědnosti a zisku. Mafie měla kontakty v dovozu, které jí pomohly zajistit velké zásilky kokainu z Jižní Ameriky,“ vysvětluje Nicaso. „Pohybovala se především v těchto kruzích a motorkáři zase v distribuci. Pouliční gangy pro ni prodávaly.“

„Pod Rizzutovým vedením byli všichni spokojení, protože každý z toho měl nějaký zisk.“

Vito chtěl vydělávat a věděl, že kvůli tomu musí spolupracovat i s lidmi mimo rodinu. Jejich vliv na stavebnictví exponenciálně rostl díky takzvané „mafiánské dani“ z nemovitostí, která dosahovala až třiceti procent. Vito musel spolupracovat s lidmi z různého prostředí, aby tuhle říši mohl vést.

„Když se podíváte do Itálie, zjistíte, že 'Ndrangheta je kalábrijská, Mafie sicilská a Camorra neapolská organizace,“ vysvětluje Nicaso. „Existují nějaké výjimky, avšak tyto organizace jsou velmi striktní ohledně původu svých členů. V Kanadě je ale jiný typ mafie, multikulturní, chcete-li.“

Platilo ale pravidlo, že pokud jste toho všeho byli součástí, Vito byl váš boss. To bylo dáno i uvnitř rodiny, takže když se Niccolo dostal v roce 1993 z vězení, uvolnil cestu svému synovi.

Díky vzájemné spolupráci v rámci uskupení se násilí mezi těmito organizacemi zmenšilo, což pak snížilo také pozornost médií a policie. Tenhle systém jim tak vydělával peníze a zároveň nebyli tolik na očích. Podle Nicasa byla neuvěřitelně vysoká míra korupce další velkou věcí, která se za Vitovy nadvlády objevila.

„Lépe než kdo jiný v historii Kanady rozuměl výhodám korupce. Místo prosazování svých zájmů pomocí násilí využíval korupci,“ říká Nicaso. „Nemusel lidi děsit, stačilo mu podělit se o svoje peníze. Dostal se mezi vedoucí představitele unie, měl svoje lidi mezi policisty, právníky a soudci i politiky.“

Samozřejmě že během jeho působení někteří lidé zmizeli nebo byli zraněni, ale rozhodně se to nevyrovnalo krveprolití, jaké se odehrávalo, když se Rizzutovi teprve dostávali k moci. Nicaso tvrdí, že během tohoto období se Rizzuto stal „nejmocnějším mafiánem v Kanadě“.

Když jste v téhle době chtěli ve městě něco postavit, Rizzutovi vám pravděpodobně pomohli získat stavební povolení. Měli prsty i v drogovém obchodě nebo praní špinavých peněz. Pro Vita tehdy zákony neplatily, byl nedotknutelný – a proto známý jako kanadský „Teflonový Don“.

A jak všichni, kdo někdy viděli dobrý krimi film, ví, právě v téhle době se kolem něj zákonitě musela začít stahovat mračna.

Po roce 2000 byli sice někteří představitelé právního systému organizací podplaceni, ale většina nebyla a ta si samozřejmě všimla, že Vito převzal kontrolu nad celým městem. Skupiny expertů na organizovaný zločin vyšetřovaly to, jaký vliv a moc rodina Rizzutů představuje, a policii se dařilo infiltrovat se do skupin napojených na organizaci a otravovat téhle rodině život.

Ale to, co Vito prováděl v Montrealu, nevedlo k jeho pádu. Dohnali ho duchové minulosti v podobě tří Kápů, na jejichž vraždách se měl v brooklynském klubu podílet.

Protože se v New Yorku pomalu schylovalo ke konci rodiny Bonnanů, její členové na sebe začali vzájemně práskat. Americké úřady tak nakonec přišly v roce 2004 za Vitem s obviněním týkajícím se těchto vražd. Několik let bojoval proti svému vydání, nakonec ale prohrál a v roce 2006 byl dopraven do Států před soud, kde proti němu svědčil Salvatore Vitale.

Vitale řekl policii, že v roce 1981 byl v šatníku schovaný právě s Rizzutem, a označil ho za jednoho ze střelců. Vito samozřejmě tvrdil něco jiného. Peter Edwards popsal Vitovo stání u soudu následovně:

„Když Vito svědčil na svoji obhajobu, popsal sice události jinak, ale přesto to pro něj stále vypadalo bledě: ‚Podílel jsem se na tom,‘ řekl. ‚… Mým úkolem bylo říct jim, ať se nehýbou, že se jedná o přepadení. Pak přišli na řadu jiní chlapi a začali střílet.‘ “

Soud bral ohled na čas, který už za mřížemi strávil, takže ho nakonec odsoudili na pět a půl roku za vydírání. Byl přemístěn do věznice v Coloradu, aby ho geograficky izolovali od jeho rodiny.

Nicaso o Vitovi napsal, že byl jako „lev v kleci“, protože musel zpovzdálí pozorovat, jak se svět, který vybudoval, hroutí a jeho milovaní umírají.

Americká policie totiž nebyla jediná, kdo měl na Rizzuta spadeno; Kanaďani měli také napilno. RCMP (Královská kanadská jízdní policie) byla téměř hotová s vyšetřováním proti celé rodině. V rámci takzvaného „Project Colisée“ nahráli díky skrytým kamerám a mikrofonům tisíce hodin rozhovorů na místech, kde Rizzutovi vedli svůj byznys.

V roce 2009 díky vyšetřování RCMP padla spousta lidí spojených s Rizzutem, včetně Niccola, který měl na krku několik obvinění týkajících se jeho snoubenek. O několik let později způsobila Rizzutům ještě více škody komise Charbonneau, která vyšetřovala korupci v québeckém stavebním průmyslu.

Tohle vedlo k tomu, že byli všichni Rizzutům v patách. A nešlo jen o zástupce právního systému.

Smrt Frederica Del Peschia, pašeráka drog s významným postavením v rodině, byla v srpnu roku 2009 první, která přitáhla pozornost. Del Peschio byl zastřelen, když vystupoval ze svého auta u oblíbeného podniku Rizzutů, montrealské restaurace La Cantina.

Má se za to, že tyhle vraždy byly spáchány kvůli převzetí moci v rámci vakua vzniklého poté, co byl Vito uvězněn. Jedním z těch, kdo chtěli získat jeho pozici, byl Raynald Desjardins, nejvlivnější osobnost montrealské mafie neitalského původu. Dalším byl Salvatore Montagna, dřívější boss v rodině Bonannů, jehož vodou znetvořené rozstřílené tělo bylo nalezeno na pobřeží řeky L'Assomption v roce 2011.

V prosinci 2009, krátce po smrti Del Peschia, padl první Rizzuto. Nick, Vitův nejstarší syn, se právě nacházel v montrealské části Notre Dam de Graace, když k němu přistoupil muž, pozvedl svůj revolver a střelil ho do hrudi. Nick Rizzuto zemřel cestou do nemocnice. Střelba na ulici za bílého dne byla jasnou zprávou.

O několik měsíců později byl dalším v pořadí Paolo Renda, Vitův švagr, který šel nakoupit pár steaků k večeři a už se nikdy nevrátil, a když ho šel jeho zeť hledat, nalezl pouze opuštěné auto. Rány padaly jedna za druhou. V létě roku 2010 byl před svým obchodem zastřelen jejich dlouholetý spolupracovník Agostino Cuntrera.

Vitovi nezbývalo nic jiného, než v cele bezmocně poslouchat zprávy o smrti svých blízkých a před propuštěním ho čekala ještě jedna velká rána. Jeho osmdesátiletého otce Niccola, který vedl byznys, zatímco byl jeho syn ve vězení, střelil odstřelovač poté, co usedl se svojí rodinou k večeři. Niccolo byl zabit ranou do krku – což bylo jasnou připomínkou dávné smrti Rocca Violiho, která znamenala raketový start rodiny Rizzutů k moci.

„Dostali ho duchové minulosti,“ řekl Nicaso. „Zatímco on seděl ve vězení, jeho rodina byla v obležení, doslova pod palbou. V tom, co mnoho lidí označilo jako válku, ztratil svého otce, syna, švagra a spoustu svých spolupracovníků. Ve válce, která přepsala dějiny o mafiánské moci v Kanadě.“

Vito byl propuštěn z vězení necelé dva roky po smrti svého otce. A zatímco zpovzdálí sledoval masakr páchaný na své rodině, pomýšlel na pomstu.

Za krátkou dobu částečně navázal na svoji dřívější moc a začal s odvetou. Pouhý měsíc po jeho návratu tekla v Montrealu krev proudem. Muži, kteří byli podezřelí z toho, že byli proti Rizzutům, nebo ti, kteří byli prostě jen považováni za rivaly, začali padat jako mouchy. Pašerák drog Emilio Cordileone byl zabit ve svém SUV, Tony Gensale a Mohamed Awada, podezřelí z únosu Rizzutova spolupracovníka, byli zabiti jen krátce poté. Údajný zrádce Joe Di Maulo byl zabit před svým domem.

Tohle všechno se stalo během jediného měsíce.

„Skupiny, které vydělávaly, zatímco byl Rizzuto pryč, dostaly nabídku, kterou bylo velmi těžké odmítnout. Stálo v ní: ‚Nepotřebuji vaše peníze, nechci je, chci vaši loajalitu,‘ “ objasňuje Nicaso. „Mnoho lidí se s Rizzutovými spojilo s vidinou, že se nemusí dělit o svůj výdělek, protože jeho zajímá jedině pomsta.“

„Řekl: ‚V tuhle chvíli nechci žádné peníze, chci pomstu. Chci zabít všechny ty lidi, kteří mají na svědomí moji rodinu, kteří prohnali kulku hlavou mého otce, syna, švagra a všem lidem v mojí organizaci. Zajímá mě jenom krev.‘ “

Takže montrealskými ulicemi krev protékala dál.

Krátce před Vánocemi stejného roku nakráčel muž s lyžařskou kuklou do kavárny ve východním Montrealu, kde zastřelil Domenica Facchiho a vážně zranil další lidi. Na začátku nového roku byl ve svém domě zabit Gaétan Gosselin, blízký spolupracovník Raynalda Desjardina. Tohle v žádném případě není kompletní seznam těch, kdo v téhle válce o území byli zabiti – je těžké říct přesné číslo, ale více než tucet lidí skončilo šest stop pod studenou québeckou zemí.

„Poté, co poznal bolest ze ztráty blízkých, se do města vrátil s vidinou pomsty. Ale když nechal zabíjet syny jiných lidí, nikdy takovou bolest necítil,“ řekl Nicaso. „Je těžké říct, kolik lidských životů má Rizzuto na svědomí.“

Vito neskončil jako Zjizvená tvář, ale trefněji jako hlavní postava v Kmotrovi.

V prosinci roku 2013 ve věku 67 let, kdy stále organizoval krveprolití ve svém městě, zkolaboval Rizzuto ve svém domě. Celoživotní kuřák měl totiž skrytou rakovinu plic a poté, co se dostal do nemocnice, zemřel 23. prosince na zápal plic.

Je pravděpodobné, že se v Kanadě už nikdy neobjeví tak vlivný mafián, jako byl právě on.

„Byl to konec jedné éry. Konec spolupráce lidí ve větším měřítku. Rizzuto byl nejmocnějším bossem v Kanadě, ale respektován byl také v Itálii a spojence měl i ve Státech. V tomto smyslu to byl jedinečný chlap,“ řekl Nicas.

„Je hodně těžké najít v kanadské mafii člověka se stejným charismatem nebo schopnostmi.“