Jaké to je vypadnout z města a přestěhovat se na venkov

Každý, kdo někdy žil ve špinavém městě, o tom alespoň jednou snil: nebylo by lepší, jednodušší, klidnější, vypadnout z města a začít bydlet někde uprostřed ničeho?

Jak na to pohlíží lidi, kteří to udělali? Je to utužující samota, nebo mírumilovný pokoj? Zeptali jsme se těch, kteří ve dvaceti a třiceti vypadli z města, jak se jim to povedlo.

Moje stěhování zpátky na Orkneje, skupinu ostrovů na sever od Skotska, kde jsem vyrůstala, bylo spíš praktické rozhodnutí. Můj život v Londýně nabral nezáživný směr alkoholismu. Po letech snahy ovládat pití nebo s ním přestat jsem dala výpověď, abych se mohla účastnit odvykacího programu, a když to po třech měsících skončilo, byla jsem nezaměstnaná a zranitelná. Vrátila jsem se na Orkneje na dobu, která měla trvat jen pár týdnů, zatímco jsem si hledala práci a své věci jsem měla u kamaráda v bytě. Zůstaly tam tři roky.

Nějakou dobu jsem pomáhala tátovi na farmě – opravovala jsem kamenné zdi a pomáhala s chovem ovcí. Pak jsem nečekaně dostala práci u organizace ochraňující ptactvo, kde jsem hledala vzácný druh – chřástala polního – přes noc. Začala jsem plavat v moři. Postupem času jsem si oblíbila fáze měsíce, příliv a odliv, ptáky, proměnlivé počasí a místní folklor. Nejdůležitější ale bylo, že jsem z nudy a hladu začala o těchhle věcech psát.

Dostala jsem se na jeden z nejmenších orknejských ostrovů Papay se 70 obyvateli, abych mohla přes zimu psát. Protože jsem dcera farmáře z ostrovů, věděla jsem, co mě tam čeká. Krátké dny a větrem sešlehaná krajina můžou vypadat pustě a beznadějně, ale věděla jsem, že člověk potřebuje fantazii, aby tam mohl žít. Před lety mi kamarád řekl: „Napíšeš o Orknejích dobrou knihu," ale nemyslela jsem si, že je to reálný. Doris Lessingová říkávala, že „každý autor má svou mytickou zemi", a já se přes počáteční odpor naučila, že víc než městský noční život je mou zemí větrný kraj velkých útesů a moří.

Děti proudí z univerzit a nemódních zemí do měst, ve kterých chtějí najít zkušenosti a osvěžení. Ve městech je ale možná jen konfrontace s lidmi, jako jste vy, a není to žádná výzva. Ta zvláštní neotřelost se skrývá většinou v malých vesnicích, mezi rodinami a přáteli, které jste si mysleli, že je jen necháte za sebou. Někteří lidé, kteří tráví většinu svého času v práci a odpočívají u počítače, si uvědomují, že by to samé mohli dělat na venkově, kde je levnější nájem a čistší vzduch. Knížka je napsaná a pochopitelně je o Orknejích, ale potřebovala jsem získat tu vůli sehnout se a zašpinit se, vystřízlivět a postarat se o sebe. Ostrovy na to byly tím nejlepším místem. Ironií osudu je, že kvůli životním složitostem, práci a lásce zase žiju ve Východním Londýně.

Můj vztah scestovalé muzikantky k domovu byl jednoduchej. Buď tam vůbec nejsem, nebo mě odtamtud nikdo nedostane. Když jsem dokončila univerzitu, žila jsem ve čtyřech britských městech během pěti let, ale až do svého posledního stěhování do Peak District jsem se nikde necítila doma.

„Peak District" není, jak mi někdo řekl na party v New Yorku, realitním žargonem na Manhattanu, ale je to nejstarší národní park ve Spojeném království. Ne že bych schválně vyrazila hledat bydlení na venkov, ale když má stará kapela dala dohromady materiál ke své poslední nahrávce ve skladišti v Sheffieldu, přistihla jsem se, jak jedu na kopec, abych tam našla klidné místo k práci na textu. Zamilovala jsem se do prázdné krásy obzoru.

Po necelých dvou letech mám pocit, že mě můj nový domov přinutil žít smysluplnější život. Jediné místo poblíž, kde se dá koupit něco k snědku, je farnost, a pro šálek kávy od někoho jiného se musím vydat na desetikilometrovou okružní túru. Není vyhnutí, musíte se zásobit dopředu. To a levnější nájem znamená, že můj život mezi kopci není jen levnější, ale vznikl rituál, ve kterém si připadám víc kreativní, spontánnější než za života v tepu města.

Má to i své praktické nedostatky, jako toho rána, kdy jsem vstala dřív než silničáři, kteří odklízí sníh ze silnice na vesnici. A tak jsem musela táhnout svůj kufr do kopce ve vánici, abych stihla vlak na letiště. Ty nejpodstatnější zkušenosti, které jsem od přestěhování sem nabrala, bylo zápasení s mým vnitřním já. Lépe se vyrovnám se samotou venkova než se samotou města.

Odstřihnutí bylo ale výzvou samo o sobě. Když jsem poprvé přijela, dorazila jsem s omezeným a nejspíš naivním obdivem ke kráse zdejšího okolí. Po náhlé ztrátě přítele, který byl velmi nadšený do krás přírody, jsem si začala naplno vážit okolního prostředí. Teď si dokážu představit, jak může být zdejší okolí pomíjivé. Není to jednoduše věčná, nekonečná a nepohyblivá vyhlídka, jak jsem si původně myslela. To, co mi došlo, bylo jako opožděný dárek od toho přítele.

Má úzkost spojená s městem pramenila z faktu, že jsem se cítila víc jako pozorovatel než účastník. Začala jsem vnímat potřebu být víc, než jen kreativní spotřebitel. Absence kreativní komunity – spojené se zdravou dávkou vyfiltrovaného stresu – přinutila mou ruku, aby byla aktivnější, pronásledovala jsem inspirace k psaní. Nedaleko od toho, kde teď bydlím, je vrch Mam Tor, který je místními občas nazýván „Chvějící se hora" kvůli častým sesuvům půdy. Přišla jsem sem s touhou po klidu a tichu, ale až tady jsem zjistila, že honba za nimi je zbytečná. Příroda se neustále mění. Dokonce i hory se třesou.

Táhlo mě to na venkov, protože rodiče se rozvedli, když mi bylo deset, a moje máma se rozhodla, nejspíš v záchvatu paniky, že koupí docela odlehlou usedlost ve Sternfieldu v Suffolku. Jednoho dne mě a mého bratra vyzvedla ve škole v Londýně a vysadila nás oba uprostřed ničeho, kde jsme si mysleli, že budeme trávit dovolenou. Když jsem viděl ty pavučiny, žádný nábytek a kohoutky, ze kterých teče jen hnědá, kalná voda, pomyslel jsem si: „Nemůžu se dočkat, až se vrátím zpátky do Londýna." Pak jsem ale uviděl dva velké stěhovací náklaďáky.

To bylo poprvé ze tří návštěv, kdy jsem se z donucení nebo z vlastní vůle přesunul na venkov. Když mi bylo 22, musel jsem se narychlo přestěhovat ze zakrslejší metropole Norwiche do Cookley. To je pořád v Suffolku, a protože jsme si nepadli do oka s člověkem, u kterýho jsem žil v Norwichi, vykopnul mě a začal radši bydlet se svým kamarádem. Do Norwiche jsem se dostal přes Nottingham a Leeds – kde jsem studoval, pil a bral drogy skoro každý den, takže přesun na venkov mi měl dopřát trochu klidu. Nejbližší vesnice byla hodinu chůze po klikatých stezkách a nejbližší město bylo další hodinu cesty vlakem z té vesnice. Dvakrát jsem neudělal řidičák a neměl jsem peníze na další lekce, takže jsem byl úplně závislý na mámině řízení, což bylo v 16 super, ale už trošku trapný, když je vám 22. Připadal jsem si stísněně a při víkendech v jakémkoliv městě jsem se konečně mohl vyřádit. Bilance poklidných všedních dní a víkendových šíleností pro mě byly neuvěřitelně nezdravé.

Pak jsem se přestěhoval zpátky do Londýna a uvrtal jsem se v nezáživné celodenní práci, k promrhaným výplatám a každoroční rutině stěhovaní se z pronajatých bytů. Miloval jsem to, ale bylo toho trochu moc. Jediné věci, které jsem z Londýna měl, byly úděsný byty, strašlivý pondělky a děsný finanční hospodaření. Tak jsem si sbalil věci a odešel jsem. Tentokrát je to pro mě mnohem klidnější. Možná jsem jenom starší, ale místo toho svíravého pocitu tu cítím klid. Líp spím, nemyslím na víkend a nebudím se uprostřed noci kvůli sirénám nebo spolubydlícím, kteří by ve tři ráno dělali bordel. Je fajn být nadšený z toho, jak jsou věci levné oproti tomu, kdyby byly dražší, než čekáte. Není to dokonalý – všem je tu přes 60, jsou až moc přátelští a na Tinderu máme jízdu na koních jako jediné společné hobby. Přišel jsem na to, že nemá cenu jakkoli se tu snažit o městský život. Není tady žádná pizzerie, žádný lokální pivovary, žádný problémy s bydlením a upřímně je tady ta otevřenost fajn. Ne že by mi město nechybělo, ale v tomhle období života mi změna přišla jako pomoc k spokojenosti, než že by ji zabila.

Londýn jsem opustila před dvěma lety po tom, co se můj život dostal na dost zásadní křižovatku. Žila jsem v Hackney skoro deset let, přičemž 8 z toho jsem strávila v módním časopisu, mí přátelé a rodina byli taky z hlavního města. Všechno, až na moje štěstí, bylo zaměřeno na cestu po pěšině, kterou jsem ve svém životě chtěla jít. Každý měsíc byl plný dramatických pro a proti – cestovala jsem do exotických zemí, mluvila jsem se skvělými lidmi, nestíhala jsem uzávěrky a snažila jsem se přijít na způsob, jak si vydělat na nájem.

Každodenní masáž v práci se mi ale znechutila a zevšednila mi. Kdykoliv jsem se lidí kolem sebe zeptala, jak se mají, podle očekávání mi odpověděli: „Nemám čas." Konverzace mimo práci se zaměřovala na to, jak jsme všichni vystresovaní. Každý pátek jsme našim perfektně naplánovaným profesním životům nebezpečně povolili uzdu. Spadla jsem do kruhu požitkářského života blouznění a následného navracení se do normálu, tak jak je to ve městě běžné. Připadala jsem si zahlcená, smutná a beznadějná. Měla jsem ráda svou práci, ale nechtěla jsem pro ni zemřít. Tak jsem opustila ten život, práci a budoucnost výměnou za návrat ke svým kořenům na worcestershirském venkově.

Chystám se vstoupit do třetího ročníku zdravotnické školy na místní univerzitě. Mé první místo tady bylo v malé nemocnici v Leominsteru na velšské hranici. Dělala jsem patnáctihodinové směny a starala jsem se hlavně o pacienty s alzheimerem, parkinsonem, demencí nebo nevyléčitelnými nemocemi. Pamatuju si, jak jsem myla člověka, který naposledy vydechnul jen o pár hodin později dalšího rána. Jak jsem poslouchala jeho problémy s nadechováním a vydechováním, necítila jsem se zaneprázdněná nebo vystresovaná, ale hluboce spojená se svým pacientem a potřebou důstojnosti, která ke sklonku života patří. V tu chvíli jsem cítila novou úroveň spříznění s prací, pro jejíž získání jsem toho tolik obětovala.

Když jsem žila v Londýně, každý víkend jsem své tělo tlačila do extrému. Teď svoje noční tahy trávím v hospůdkách, kde se lidé baví spíš o životě než o práci. Pořád jsem v kontaktu se svými londýnskými přáteli. Chápu, že spoustě z nich přijde má práce nechutná a zní nudně. Rozhovory se krátce týkají toho, co dělám a jak trávím svůj čas a jestli ještě jezdím na návštěvy do Hackney, abych si připomněla energii, svobodu a živost města. Londýn je dobrodružství, které pro mě skončilo přesně ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že každý den si zaslouží vlastní příležitost na to být výjimečným. A nemusí být lékem z něčeho starého a hnusného.

Venku je -21 stupňů a vydat se ven z domu není žádná sranda. Právě jsem šla třicet metrů po zasněžené příjezdové cestě, abych vynesla odpadky, a navzdory svému teplému kabátu každý kousek odhalené kůže pálí. Nějaké skleněné lahve s vodou, které jsme omylem nechali přes noc v autě, zmrzly a pukly. Jednou, když můj neohrabaný pickup odmítal jet kamkoliv dál po prudkém, namrzlém srázu nad propastí, jsme museli celou cestu vycouvat. Padesátiminutový zážitek v nepříjemné blízkosti smrti pro jeden sáček s kávou.

Můj manžel má zítra narozeniny a došlo nám, že mu žádná přání nepřijdou. Ne proto, že by ho všichni nenáviděli, ale náš dům podle americké pošty zkrátka neexistuje. Museli jsme si otevřít schránku na místní poště, což je pro venkovské obyvatele zcela normální. Vlastně je to celkem fajn – vybírání pošty je skvělý způsob, jak se seznámit s nejbližšími sousedy, z nichž nikdo nebydlí dost blízko na to, abyste se s ním mohli potkat.

Naši sousedé byli v Londýně až příliš blízko: hlučná rodina, která pořádala halasné grilovačky každý víkend spolu s ječícími dětmi, muzikou, která popírala krizi středního věku z malinkatých repráků. A osamělá postarší dáma, kterou jsme si snažili oblíbit, dokud na nás nezačala svádět účty za plyn a o půlnoci se prohrabovala v našich odpadcích. Byli jsme zaplavení rámusem cizích lidí 24 hodin denně. Ulice Piccadilly bzučela pod naším domem, což znamenalo, že jsme se nikdy nemohli slyšet: svá těla, myšlenky, zlost i radost. Všechno, co jsme dělali, bylo filtrováno přes devět milionů ostatních londýnských obyvatel a naše životy přestaly být našimi. Byli jsme jak napjatá gumička, křečci v běhacím kole a všechna další klišé spojená s životem ve městě. Dřímající hipíci v nás si chtěli zaskotačit s přírodou, být venku a zvolit si své vlastní dobrodružství. Newyorské Hudson Valley nabízelo všechno, co jsme potřebovali: závratně vysoké hory, levné pozemky a blízkost New Yorku, kdyby se Bikini Kill dali znova dohromady a já je potřebovala vidět. Není to jen o zážitcích na pokraji života a smrti, osamění a omrzlinách. Nebe je tu jiné. Není to to špinavé nebe jako ve městech, noci jsou tu černé jak uhlíky poseté hvězdami. Horské výhledy a potoky jsou tak divoké a silné, že vám to vyrazí dech. Jasně, k nejbližšímu doktorovi to máte 30 minut a je snadnější, když pro vás z nemocnice doletí vrtulník, ale je to tu tiché, majestátní a životadárné. Když půda roztaje, kácíme své vlastní stromy a děláme z nich vlastní dřevo. Kupujeme si jídlo přímo z farem a internet se tu objevuje tak často, že jsem uvažovala, že začnu plést, jen abych se nějak zabavila. I když je to jedna z nejtěžších věcí, jakou jsem kdy udělala, je to taky jedna z těch nejlepších. I když bych dala 1 000 liber za kari, které by mi dovezli před dům.