Poslední Kunda v republice žije v Orlové

​Slovem minulého týdne byla kunda. Kunda zněla na západě, kunda zněla na východě, severu i jihu. Každý měl plnou pusu kundy, kunda byla na titulních stránkách, nikdo neřešil nic jiného. Otázkou je, co v těchto chvílích prožíval pan Kunda. Kunda s velkým k. Ročník 1933, žijící ve slezském městě Orlová. Jediný svého druhu, poslední toho jména.

„Jdeš teď v pátek do strašnický vily?"
​„Nemůžu, jedu za kundou."
​„Ale vždyť ty kundu máš." 
​„Jo, jedu za jinou."
​„Aha."
​„Za chlapem, co se tak jmenuje."
​„To jako fakt?"
​„Jasně."
​„Ty jsi debil."

Přijíždím do Havířova, odkud se dostávám do Soběšovic, malebné vesničky s výhledem na Lysou horu, kterou omývá vodní nádrž Žermanice, kde jsem se jako malý kupal. Morava, můj druhý domov. Geograficky se samozřejmě nacházím ve Slezsku, ale tak tomu tady nikdo neříká. Tohle je Morava, můj Mutterland. Díky němu tak trochu popírám jazyk a prostor. Jmenuji se Čech a jsem Moravak z Aše. Nebudu rozepisovat rodinnou analogii, nikoho to nezajímá, prostě je to tak.

„Stary, ty fakt jedeš hledat Kundu? Ty si tež marny, že?" 
​„Jako připada mi, že to maš už v te hlavě fakt vyrachane."
​„Dominik, dělej si, co chceš, ale řikam ti jednu věc: žádného Kundu nenajdeš, bo Orlova je velka jak cyp".

Takové byly reakce mých rodinných příslušníků při oznámení důvodu mé návštěvy. Oni samozřejmě nemůžou pochopit důvody, které mě vedou toho člověka hledat. Že jde o to samotné hledání, že to je metafora hledání smyslu života, že to je příběh člověka , že to je návrat tam, kde to všechno začalo, analogie vesmíru, dobrodružství

Kundu jsem se pokoušel najít ze všech sil. Zkusil jsem všechny dostupné prostředky a málem se kvůli tomu namočil i do ilegálu, ale nic, vůbec nic. Jediné, co se mi podařilo zjistit je to, že je to ohrožený druh v roce 2010 se Kundy vyskytovaly v Berouně, Praze i v Ostrově. Nyní se už ale nachází pouze v Orlové. A tam stopa skončila. Rozhodl jsem se tedy pro terénní vyšetřování a odjel přímo do Orlové.

O Orlové se v okolí moc pěkně nemluví. Bratranec jí dokonce přirovnal k Šumbarku, což je čtvrť v Havířově, známá pro pravidelné návštěvy speciálních útvarů Policie a vysokou úmrtnost. Teta mi předpovídala rozbity pysk. Myslím na to, když sedím v autobuse a vjíždím do města.

Orlová není jenom příjmení nejslavnější české schizofreničky. Podle legendy, Mešek, slezský kníže a člen vedlejší větve královského polského rodu, lovil se svojí družinou ve zdejších končinách za doprovodu své těhotné ženy, Ludmily. Při odpočinku na kopci se k nim střemhlav spustil orel a děsil zamilovanou dvojici. Orel poté z pařátu upustil nad hlavami dvojice svojí kořist. „Ludmila následkem úleku na tomto místě předčasně porodila syna Kazimíra, pozdějšího majitele Těšínského panství. Šťastný otec, vidíce v této události Boží znamení, dal v tomto místě sroubiti kapli a později pojmenoval u kaple vznikající osadu podle původce celé události – Orlová,", jak pokračuje kronika města. Považovat útok orla na těhotnou ženu, která následkem traumatu předčasně porodí, za Boží znamení, mi připadá, jako něco velmi polského.

Na místě původní kaple dnes stojí novogotický kostel a představuje to poslední, co zbylo z historického jádra – staré tváře Orlové. Tu novou pak symbolizuje uhlí, které se ve zdejších dolech těží od druhé poloviny 19. století. Uhlí je zodpovědné za vzestup i pád města. Vzestup, který učinil na začátku 20. století Orlovou kulturním i průmyslovým centrem. Všechno bylo super, i když Orlová patřila chvíli Polsku, pak Německu, ale pak si čeští soudruzi v 60 .letech všimli, že se začíná negativně projevovat těžba. Ta porušila základy domů a mohla znamenat architektonický armageddon. Bylo zvažováno odstřelení města z povrchu zemského a přesunutí jeho obyvatel do okolních měst a vesnic. Tento plán byl ale nakonec zavrhnut a krize byla vyřešena tak, že se postavilo mamutí panelové sídliště.

A přesně tím právě teď projíždím. Paneláky pastelových barev jsou úplně všude a některé z nich zdobí jakési primitivistické malby velkých kytiček a smějícího se chlapečka, který shlíží na panelákovou džungli a její faunu. Synci, kteří postávají u trafiky, která funguje i jako výčep a vychutnávají si den bez roboty kolem nich cikánští synci, co jdou jak páni za borkami, které okupují placek před hernou. Babky s dědky křečovitě svírající tašky z Tesca, Kaufu nebo Alberta. A já.

Dlouze jsem přemýšlel, jak nejlépe pana K. najít. Snažil jsem se vcítit do osamoceného osmdesátiletého člověka ve městě. A to nejlepší, na co jsem přišel, bylo projít všechny pečovatelské domy v Orlové. A taky jsem všechny tři prošel, že? Všechny s hlasitým „Dobry!" a se stejnou frází: Prosim vas, ja tu hledam vzdaleneho příbuzneho a že má take zvlaštni jmeno, že je to Kunda" V pečovatelském domě ale nikdo takový nebyl a žádný z rezidentů o nikom takovém ani neslyšel. Přišla část, které jsem se obával, průzkum v hospodách. Ptal jsem se především jeho vrstevníků, tedy důchodců v pokročilém věku, ale pro jistotu jsem zabrousil i k těm kolem 40. Všichni haviři, všichni tak divně nasrati. Tady je pár reakcí na otázku: „Dobry, neznáte, prosim, pana přijmenim Kunda?"

„Kunda? To si robiš piču? Pal do piče."
​„Mlady pane, vy jste asi migly, že?"
​„A ty si co za cypa?"
​„V životě jsem o nikom takem tu neslyšel a to tu žiju a robim skoro 50 roku."

Někteří jsou spíš pobavení než nasratí a někteří naopak. Přestávám s tím a vydávám se posilnit lokálními pivečky. Při minutí jakéhokoliv prošedivělého pána pojímám podezření, že je to pan K. Všichni jsou Kunda.

Rozhodl jsem se pro záložní plán, který tkvěl v tom, dojet na hřbitov a nalézt alespoň rodinnou hrobku Kundů. Hřbitov je téměř na dohled od kostela a při pohledu z projíždícího autobusu mě začíná mrazit. Hřbitov má rozměry tak dvou fotbalových hřišť. Zbývají mi dvě hodiny, než se setmí a já je skutečně trávím procházením se po hřbitově v Orlové. Myslím si, že nikdo, nikdy neprošel ten hřbitov, tak jako já. Vidím náhrobní kameny, na kterých jsou polská jména, česká jména, cikánská jména, srpy a kladiva, slovanské symboly, odděleně židovské hvězdy, pomníky pro padlé za Druhé světové války. Procházím jméno za jménem, vidím staré neopečovávané hroby lidí, na které svět zapomněl. Obecně je to docela inspirativní. Ale Kunda nikde. Pro návštěvníky hřbitova musím, křižující každou řadu hrobu a občas očišťující desky od smetí, vypadat jako blázen, nebo trpělivý nekrofil. Ještě nejsem ani v polovině a už se stmívá. Jsem z celodenního chození úplně vyřízený, a tak se odebírám na zastávku, ze které mě autobus znovu odváží na ÚAN a odtud znovu do Havířova.

V autobuse medituji nad tím, jestli jsem náhodou nestrávil celý den naprosto iracionální činností a dospívám k závěru, že ano. Zároveň mi ale připadá, že je to tak správně. Je možné, že nikdo takový neexistuje. Je možné, že to je městská legenda, která si našla cestu do oficiálních záznamů. Je možné, že novinářská kauza nabyla rozměrů jednoho celého člověka, který jí svým jménem zosobňuje. Tak jako tak, hledání Kundy bylo jako hledání smyslu v událostech minulého týdne – hledání senzace. Český tisk ji našel, já bohužel nikoliv.