Noc strachu

Vice: Tak za prvé - co tě inspirovalo k cestě na Haiti? Není to zrovna populární destinace.
Leah Gordon: Prvně jsem jela na Haiti v březnu 1991 a vrátila jsem se tam za posledních 19 let snad třicetkrát. Z celé své dlouholeté milostné aférky s Haiti viním Jill Dando. Po získání absoltventskýho diplomu z fotožurnalistiky jsem dělala řidiče dodávky Komunistické straně. Měla jsem ale neurčitý pocit viny, že bych měla někam jet. Mám kamaráda v Maďarsku, ale pro moji cestu to nebyla ta pravá země. Obzvlášť, když je tam klima podobné jako v Anglii. Byl to zasněženej, bídnej večer a v televizi šel program Dovolená. Tupě jsem na to se skoro zavřenýma očima koukala. Jill Dando líčila krásy rodinné dovolené v Dominikánské republice. Na konci pořadu se podívala do kamery a řekla, „Musím vás varovat, že Dominikánská republika sdílí ostrov s další zemí, Haiti, ale ani omylem tam nejezděte. Jsou tam diktátoři, vojenské převraty, černá magie, Voodoo a smrt." Pomyslela jsem si „Tohle všechno a NAVÍC teplo?" Měsíc na to jsem seděla v letadle z Miami do Port-au-Prince, svírajíc kopii Komediantů od Grahama Greena. Neměla jsem přesnou představu o tom, co po příjezdu dělat. Jen jsem požádala taxikáře o odvoz do hotelu Oloffson, kde se Greenova novela odehrává.

Netypický přístup k návštěvě země. Která další témata kromě karnevalů tě lákala?

Vrátila jsem se v devadesátym třetím, abych zachytila vojenský převrat. Čas od času jsem měla pár fotografických zakázek pro Amnesty International a Guardian - to až do roku 1995. Začala jsem kupovat nádherně zdobený Voodoo vlajky k prodeji v Anglii, což mi otevřelo přístup k mnoha Voodoo chrámům a obcím ve městě Port-au-Prince. Spojila jsem se s hudebním promotérem, snažili jsme se přivézt Voodoo skupiny do rave klubů v Londýně a Liverpoolu, kde by mohli provádět své obřady.

Napsala jsem knížečku o Voodoo a pracovala s kolektivem umělkyň z Orphan Drift na filmové eseji zvané Lineaments of the Lwa. Mezinárodní muzeum otroctví mě roku 2006 poslalo na Haiti, abych dohlídla na sochu, která měla být součástí stále sbírky muzea. V důsledku toho jsem se setkala s titulními sochaři Grand Rue, což vyvrcholilo společným kurátorstvím Ghetto Biennale. Jednalo se o první umělecké bienále, které se konalo ve slumu v rozvojové zemi. Andre Eugene, jeden z umělců, je mým partnerem už téměř čtyři roky

Zpátky ke knize: odkud a ze kdy jsou tvoje fotky?

Jsou foceny v průběhu více než čtrnácti let a jsou všechny z jedinečného karnevalu v malém městečku Jacmel na jižním pobřeží Haiti.

Co karneval tradičně oslavuje? S jakými náboženskými aspekty je propojen?

Všechny karibské karnevaly mají své kořeny v evropských středověkých karnevalech. Mardi Gras znamená „Tlusté úterý". To proto, že je posledním dnem hýření před Popelavou středou a vede k velikonočnímu půstu. Předtím byl čas odpočinku a oslav, zatímco zemědělská půda ležela ladem.

Ve srovnání se slavnějšími karnevaly - například s Notting Hillským -, působí zdejší oděvy i celkový vzhled lidí daleko děsivěji a rozhodně nenarazíme na žádné pozlátko, flitry a paví pera. Čím to je?

Místní karneval není podporován vládou, takže si každý dělá své vlastní kostýmy bez jakýchkoli finančních prostředků. Taky je tu opakující se téma: některé karnevaly jsou na památku povstání otroků, přičemž povstalci musí vyjít ze zatraceně nízkýho rozpočtu! V Haiti se spolu lidi smějí a často i oslavují smrt, proto jsou snímky vztahující se ke smrti daleko častější než v naší společnosti.

Existují i nějaké skupiny nebo kostýmy poukazující na zvláštní události?

Je mnoho takových skupin s vlastními vůdci. Každá má kostým, typická gesta, vlastní příběh a pouliční představení, které předvádí po mnoho let. Vždy v trochu upravené verzi a změnami pro konkrétní roky. Boss Cota, vůdce Chalosky, má každý rok nově navržený klobouk.

Byla jsi na Haiti i po zemětřesení?
Jo, agentura pro rozvojovou pomoc si mě pozvala, abych nafotila Haiti 5 dní po zemětřesení. Neměla jsem příležitost navštívit Jacmel, ale slyšela jsem, že měst bylo zdevastováno. Od přátel jsem se dozvěděla, že nikdo z lidí, kteří přispěli do mé knihy, neumřel. Tohle bylo poprvé, co se karneval nekonal. Přesto se v Jacmelu shromáždili lidé a oděni do černé prošli městem až k hřbitovu, kde společně vzpomínali na mrtvé.

Kniha „Kanaval: Vodou, politika a revoluce v ulicích Haiti" vyšla 21. června v  Soul Jazz Publishing.

Tato pradávná skupina se jmenuje „les diables", nejlépe přeloženo jako „ďábelští", a je nejvíce napojena na voodoo rituály. Začínají na hřbitově, kde své předky uctívají ohněm. Za zpěvu a tance nakonec pálí své rohaté pokrývky hlavy.

Členové Chalosky (Charles Oscar). Vždy nosí vojenskou uniformu a v puse falešné býčí zuby. Charles Oscar byl obávaný, obzvláště brutální vojenský velitel jacmelské policie. Umřel zde v roce 1912.

Hlavní postava je zabalena do prostěradla a ztělesňuje fenomén zombie. Pán zombie s bičem v ruce ji vede městem a na každé křižovatce ji praští, zatímco zombie mumlá stížnosti.

Osamělý muž ve svatebních šatech. V jedné z poznámek pod čarou v Kanavalu Don Cosentino konstatuje, že na Haiti existuje i historie transvestitů. Podle „Carnaval Histoir" od Ady Jeana Gardyho: "Mužský transvestitismus pochází z 18.století, kdy byli takto nemilosrdně zesměšňováni staří francouzští šlechtici."

Zde vidíme typického ducha. Spousta lidí se převléká za duchy a imituje kostlivce.

Toto je Yahweh. Chlapec je oblečen v býčí kůži a býčích rozích.

Tahle skupina dohlíží na dodržování tradice. Vždy nosí velkou krabici - lepenkovou rakvi, do které mohou diváci po zaplacení drobného poplatku nahlédnout.

Tady je máme znova, tentokrát zdaleka ne tak děsivé.