Mírně NSFW fotky z reálné verze filmu 'Pláž'

Vloni strávila fotografka Rebecca Rütten tři měsíce v odloučeném hostelu na tropickém ostrově, kde skupina hipíků našla svůj sen. Dokumentovala každodenní excesy těchto spoře oděných volnomyšlenkářů převážně ze západních částí světa, dost dobře zajištěných na to, aby se mohli na několik měsíců vzdálit běžnému životu. Rebecca se snažila udržet si odstup a nadhled jako fotografka, ale jak vidno, o párty tím prostě přijít nechtěla. Jediný způsob, jak se jim přiblížit, bylo stát se součástí jejich hedonistické skupiny, která se snaží nalézt smysl života prostřednictvím hraní chlastacích her a nekonečnýho šoustání mezi sebou.

Rebecca shromáždila zážitky a vzpomínky z těchto tří měsíců v knize pod názvem Never Never Land , která začíná idylickými obrázky nedotčeného deštného pralesa a čuníka na pláži. Další záběr zachycuje dva lidi přitisknutý k sobě zadky do kamery a čerstvě potetovaný otázkou: „¿POR QUÉ NO?" („Proč ne?"). Rebecca mlží, kde se hostel přesně nachází, protože ho chce uchránit před nájezdy nových návštěvníků.

Mluvili jsme s Rebeccou o tom, co se skrývá za její fotosérií.

VICE: Tvoje kniha mi dost připomínala film Pláž. Lidi v zastrčeným ráji, odříznutý od okolního světa a chlastající do němoty. Bála ses před tím, než jsi do hostelu vstoupila, jaký to tam ve skutečnosti je?

Rebecca Rütten: Ani ne. Poprvý jsem tam byla v lednu 2014. Všichni byli oblečení, muzika dobrá a nahlas, lidi vzrušující a všecko vypadalo tak intenzivně. Cítila jsem opravdovýho ducha komunity. Vrátila jsem se kvůli Never Never Land a abych se podívala, jestli je jejich životní styl opravdu tak bezstarostnej, jak vypadá. Ale to už jsem mohla předvídat z těch excesů, kterejch jsem si všimla už při první návštěvě.

Když pročítám ty deníkový zápisky, je jasný, že jsi ztrácela odstup den ode dne.
Na to, že jde o fotografickej projekt, jsem myslela pořád, ale udržet si svůj odstup bylo těžký. Internet fungoval jen omezeně, takže se svou rodinou a přáteli jsem byla v kontaktu málo. Mnoho z hostů tam bylo na delší dobu a pravidla se měnila s každýma novejma příchozíma. Bylo důležitý se začlenit. Všichni se účastnili těch chlastacích her a samozřejmě bylo o to lepší, pokud jsi byl svolnej k sexu. K tomu patřila i ponorková nemoc, která tam panovala. Jak jsi dokázala všecko zachytit, když jsi byla neustále omámená?
Foťák jsem s sebou nosila všude v batohu. Zachytit všecko bylo těžký, protože jsem se chtěla účastnit toho, co se tam dělo. Přestalo mě to bavit poté, co jsem pocítila, jak je to furt stejný. A viděla jsem stále víc lidí, který se neměli moc dobře a který vypadali, jako by nic necítili. Což není nic, co byste třeba nezažili nebo neviděli o sobotní noci v klubu – někdo se chce prostě čas od času vyndat.

Vypadá to, že je hostel hluboko v pralese. Jaký to tam bylo?

Je to v tropech – takže je tam spousta štírů, papoušků a opic. Jednou jsem šlápla na hroznýše. Příroda tam byla úžasná, ale taky nebezpečná. Lidi namol ty zvířata rušili. A bylo to tak odříznutý a v takovým koutě světa, že si nemůžeš jen tak zajet do nemocnice, když se ti něco stane. Mnoho z nich si bralo třeba spoustu profenu a doufalo, že ať už je jim cokoliv, tak to zase rychle přejde.

Můžeš nám říct něco o těch deníkových zápiscích, co jsou v knize?
Zeptala jsem se několika zajímavých lidí, který jsem tam potkala, na jejich zážitky a požádala je, aby napsali odpovědi do mýho deníku. Užasneš nad tím, jak někteří z nich hodnotili ten čas tam strávenej strašně naivně. Psali věci jako: „Tohle byl nejlepší zážitek mýho života," a pak na fotkách vidíš lidi, jak zvracej nebo strkaj ostatním svý koule až pod nos.

Jak ses po téhle zkušenosti cítila, když jsi odjížděla?
Pokládala jsem si otázku, proč se především bílí mladí lidi střední třídy snaží budovat tyhle únikový utopie v rozvojových zemích, zatímco se drží zpátky od místních obyvatel. Proč si vybíraj tyhle chudší země – jen kvůli dobrýmu počasí? Anebo proto, aby po nich nikdo nic nechtěl?

Cestování bylo mým náboženstvím – byl to jediný pravý způsob, jak žít. Ale už se na to dívám kritičtěji. Když cestuji, ráda sdílím svůj čas s novými lidmi a dovídám se o věcech, kterým ještě nerozumím – chci se dostat ven ze svý bubliny. A hostel je bublina.

Prohlídni si Rebečinu další práci zde nebo na Instagramu.