Navštívil jsem Kočičí cirkus a bylo to boží

Foto: Maggie West

Kočičí cirkus je hodinová šou, při které se na pódiu promenádují kočky. Scéna vypadá trochu jako něčí obývák, což může být dáno faktem, že opravdu je vybavena nábytkem z obýváku Samanthy Martin – ženy, která celou šou vymyslela a která ji provozuje. Mimo to, že Samantha se svými kočkami bydlí, tak je také cvičí. Není proto nijak divné, že se celý sál otřásá smíchy, když se Samantha řečnicky zeptá obecenstva: „No věřili byste, že jsem single?“ Já jen doufám, že to je součást představení, protože starat se sama o takový houf koček musí být nadlidský úkol.

Představení jsem viděl v neděli odpoledne v útulném divadle v Santa Monice. V obecenstvu byli děti, důchodci a mladé páry v džínových bundách – naštěstí tam chyběly skupinky cynických hipsterů, které by hned celou akci házeli na Instagram. Od toho jsem tam byl totiž já.

Nikdo tam nepřišel proto, aby celou věc ironicky glosoval, a nikdo si z celého představení neutahoval. Prostě jsme tam všichni přišli sdílet radost z toho, jak se kočky nevědomky ztrapňují před zraky lidí.

Zhasla světla a sálem se nesla písnička „Everybody wants to be a cat“ od kapely Aristocats. Když se opět rozsvítilo, tak se hlavní kočičí star vybatolila z přepravky a flegmaticky sjela na skateboardu na samé centrum pódia. Tam, po pár chvílích přemlouvání, se vyšplhala po lanku a spustila ceduli s nápisem „Vítejte na naší šou.“ 

Kočičí cirkus je počin, který už leta objíždí Ameriku. Vypadá to, že si na sebe i vydělá. Jak je to možné, říkal jsem si v duchu? Jak jsem tam tak seděl, tak jsem začal chápat, že je to šou založená na právě těch kýčovitých klišé o kočkách, kterých je doslova plný internet.

KOČKY JSOU ŠMEJDI

Jeden z důvodů, proč lidé milují kočičí vylomeniny, je fakt, že kočky samy se berou nadmíru vážně.

Arogantně se promenádují a přitom rády ukazují svou nadřazenost a své pohrdání tím, co by jim nějaký člověk chtěl vnutit nebo zákazat. Ale zároveň to jsou jen malá bezmocná zvířátka. V tomhle jsou trochu jako zatrpklí důchodci, a je tedy báječné se dívat, jak dostávají koláčem do ksichtu.

Hlavní hvězda se jmenuje Ťuňáček a je to rozená diva. Jediné, co Tuňáček za tu celou dobu udělá je, že zmáčkne tlačítko zvonku. Ale museli byste vidět, s jakou grácií to dělá, abyste pochopili, proč je zrovna ona vyfocená na všech produktech, které se Kočičí cirkus snaží na svých štacích prodávat. Celou šou jsem vůči Tuňáčkovi osciloval mezi vyslovenou nenávistí a naprostou adorací. Ať tak, či tak, Tuňáček je prostě osobnost.

KOČKY JSOU ROZTOMILÉ

No a ne? Kočky mohou dělat cokoliv a pořád jsou roztomilé. Ty očička, ta ouška, ty malé packy, co občas vypadají jako lidské – no není to nádhera? Jsou to krásná zvířata a nejhorší na tom je, že ony to o sobě vědí.

V celém představení se mihlo i pár jiných zvířátek. Kuře zvané Cluck Norris s Tuňáčkem soutěžilo o to, kdo dovede vícekrát zmáčknout tlačítko zvonku. Na mém představení vyhrál Cluck, ale bylo to těsné. Tuňáček to vzdala potom, co obecenstvo více tleskalo kuřeti, ale já si myslím, že tleskali víc jen proto, že má tak suprové jméno. Ale i tak si Tunáček své místo pravé divy obhájila tak, že začala zvonit až po tom, co soutěž skončila. Bylo to takové fuck you typu: „Tak vy si myslíte, že s vámi budu hrát tuhle debilní hru? Tůdle!“ Prostě kočky.

Foto: autor 

KOČKY MAJÍ VTIPNÉ KSICHTÍKY

Kočky jsou takoví troubové. Jsou arogantní, skvělé na tulení a k tomu všemu mají debilní ksichtíky. Jsou dva typy kočičích čumáčků – buď vypadají nasraně a nebo retardovaně. Není náhoda, že nejznámější kočky internetu jsou Grumpy cat a Lil Bub.

Tuňáček je v tomhle tak někde mezi; chvílemi je stoická a distingovaná, zatímco chvílemi je úplně mimo. Její ksichtík se na návštěvníky cirkusu zubí z každého kouta a občas, když se zrovna nějaký trik nepovede, tak Samantha ukáže na zubící se fotku Tuňáčka stylem: „Jsou to nakonec kočky, co se dá dělat?“ Obecenstvo vždy vyprskne v hurónský smích.

Tvorové s debilními ksichty většinou dovedou tunit své modely, asi jako když si George W. Bush všude bral svůj kovbojský klobouk. Bylo zábavné vidět, jak některé z aristoCATek měly na hlavičkách malé čepičky. Kočka v kloubouku je nedostatkové zboží, a tak vždycky dovede chytnout za srdce.

KOČKY JSOU COOL

Během představení se kočky toulají obecenstvem a nechají se od každého pohladit. Je to v pohodě, protože se člověk může potulit s kočkou, a taky proto, že je to zjevné potvrzení faktu, že kočky serou na cokoliv jiného než na své vlastní blaho.

Kočky se neštítí rozpoutat válku o jejich přízeň. Získat si náklonnost koček na úkor mých sousedů v obecenstvu nebylo jednoduché, ale nakonec jsem vyhrál za pomoci nekalých triků, jako třeba luskáním, i tichým „čičiči.“ Byl jsem odměněn kočičí láskou a jedna z mých společnic dokonce začala i vrnět.

Co je na vrnění vlastně tak podmanivého? Ten pocit je srovnatelný zhruba jen s dámským orgasmem nebo smíchem novorozeněte, a to tak po přimhouření obou očí. Pořádná vrň-sešn je to nejlepší, čím se nám naši kočíčí přátelé mohou odměnit.

Celá šou pak skončila cat bandem. Pětičlená kapela se jmenovala Rock Cats, a obsazení bylo odvážné – kytara, klávesy, bicí, zvonkohra a Tuňáček na cowbell. Jejich sound se dá charakterizovat jako takový unylý 'fuck you'. Je to bezpochyby asi nejvíc punk kapela za posledních dvacet let. Ještě za deset let  budou lidi říkat, „Ty vole, Rock Cats to měli v sobě. Ty srali na obecenstvo, na všecko. Škoda jen, že pak začali ujíždět na granulích, a už nezvládli další album.“