Někteří lidé umí být k bezdomovcům neuvěřitelně netolerantní. "Nemůžeš si najít práci?" smějí se ve 4 ráno po 11 rumech s kolou, zatímco jsou jejich trika hluboce zastrčená ve fešných kalhotech. "Musíš se válet na na ulici? Já ti řeknu, co udělám. Já ti nakopu tu tvojí prdel a roztrhnu ti spacák, to bude teprv sranda."

Ačkoliv to samozřejmě žádná sranda není. Taky to není způsob, jakým byste se měli zachovat k jakékoliv lidské bytosti, ať už bydlí v domě nebo ne. Bohužel někteří lidé nepobrali základní principy nebytí kreténem, protože se tyhle věci v pravidelných intervalech minimálně v Anglii opakují.

Většina z nás se naštěstí takhle nechová. Tahle většina je rozdělená na dva tábory - na ty, který dají nějaký drobáky, když se jich někdo zeptá, a pak na ty, který jim nic nedají, protože předpokládají, že každý, kdo spí na ulici, se je snaží oblafnout a získat jejich těžce vydělaný peníze na sendvič, kterej ale ve 100% znamená crack.

Je tu pár evidentních problémů. Několik problémů, na kterých by se dalo pracovat. V týhle snaze jsme se zeptali několika londýnských bezdomovců na pár tipů (I když jde o ponurou obžalobu lidstva, že vůbec něco jako takový průvodce musí existovat, tak je jasný, že musí.).

Řekli byste, že to bude celkem očividný, ale párkrát na to přišla řeč.

"Noci jsou nejhorší," říká Ed známý jako "pan Bůh žehnej", protože žehná každému chodci, který ho mine. "Spát není bezpečný - můžou tě napadnout, pomočit tě, plivnout na tebe… mnoho ulic sou obecní soukromý pozemky, takže tě můžou požádat, aby ses přesunul a neseš si pryč všechny svoje věci ve 2 ve 3 nebo třeba ve 4 ráno."

Vyžaduje to unikátní typ hajzla, aby pochcal bezdomovce, ale stává se to. "Potkal jsem pár opilců, kterým to přišlo vtipný," říká Stephen, bývalý student státní školy, který statečně přežívá na okraji West Endu. Problém nastává, když je skupina chlapů společně venku, jsou nalitý a nabitý testosteronem.

Podle zprávy charity pro lidi bez domova byly dvě třetiny bezdomovců veřejně obtěžováni a na desetinu z nich někdo močil. "Násilníci jsou zbabělci," říká Ed, "a většinou nechodí sami. Ale 99% mých interakcí s lidmi je přátelská nebo mě v horším případě ignorujou."

"Jen tenhle rok jsem si přetrhl hýžďovej sval," říká Ed a ukazuje si přitom na zadek. "Uklouzl jsem po banánový slupce - věřil bys tomu? A měl jsem operaci kolene."

Pokud netrávíte den na pláži se svými dětmi, nejsou tahle zranění, nehledě na vaší situaci, příjemná. Ale jak mi bylo řečeno, je to podstatně těžší, když s sebou musíte neustále nosit veškeré věci, které vám patří.

Další věc, se kterou musíte zápolit, když nemáte střechu nad hlavou a stěny, které vám říkají pane, je britská zima. "Je posraná zima," říká David. "Když se nedostanu do hostelu nebo do jednoho z azylových domů, zůstanu radši celou noc na nohou."

David prošel mnoha londýnskýma ubytovnama a útulkama, náklady na ně jdou přímo z jeho dávek. Ostatní, kteří na dávky nedosáhnou, spoléhají na peníze, které dostanou od kolemjdoucích. V dobrý den získají kolem 40 liber na noc v hostelu. Špatný den znamená pobývat na místě, kde je alespoň trochu sucho.

Žijeme ve světě, kde výběr toho, od koho koupíte pojištění, může být ovlivněn tím, jestli preferujete šimpanze nebo rodiče netečné k rozbité hlavě. Marketing na nás působí ve chvíli, kdy předáváme velkou částku peněz, takže dává smysl použít ho i v případě, že z nás někdo chce dostat malou částku peněz.

"Tohle je můj foťák," ukazuje Stephen. "Rád se ptám japonských turistů na fotku." Stephen sedí s párem bubnů na místě, kterým proudí davy turistů na Oxford Street. Na chvíli si sednu za jeho bubny, zatímco on se fotí se dvěma teenagerama se zdvihnutým véčkem. Tenhle jeho business vypadá jako hezký malý trik, až na to, že Stephen nemá v úmyslu tyhle fotky tisknou nebo je jinak distribuovat. "Ty fotky jsou jen pro mě. Navíc jde o způsob, jak přátelsky vyjít s lidmi."

Edova strategie je jednodušší. "Řeknu 'bůh žehnej' každýmu, kdo jde kolem a pak se už začneme poznávat." Hned jak to dořekne, požehná ženě a její dceři na koloběžce. "Líbí se mi tvoje helma," řekne dceři. "Mně se líbí vaše růžence!" Odpoví matka se silným irským akcentem. Žádné peníze si majitele nevymění, ale je tu šance, že se po nákupech vrátí.

Slovo bezdomovci je zavádějící, protože to odkazuje na lidi, kteří nemají domov. Nemají dům, ale ne domov. "Jsem tady zaregistrovaný, abych mohl volit," říká David na svém místě u řeky. "Znám to tady líp než ty nebo lidi, co žijí v tamtěch bytech."

David je jeden z více než 6500 bezdomovců v Londýně a stejně jako jejich valná většina se přes den pohybuje v bohatších čtvrtích. Turisté, kteří s sebou spíš nosí větší množství peněz a nemusí rozumět hodnotě téhle vtipné a barevné měny, jsou nejcennějšími zákazníky.

"Denně tudy projdou stovky Asiatů a Němců. To je důvod, proč zůstávám tady na chodníku u McDonaldu," vysvětluje David.

"Pro některé staré paní jsem jediný, s kým za celý den promluví," říká pan Bůh žehnej. "Chovám se k nim mile a dostávám zpátky pozitivní reakce."

Za milé chování Ed bere to, že každý den nabídne stovky pozdravů, a to i když ho lidé ignorují nebo se mu vyhýbají. "Bojíme se sociálního kontaktu," říká, "leda když lidi komunikujou se svym mobilem."

Dělat, že jste si nevšimli, že vás někdo žádá o peníze, je celkem běžná praktika, protože je to o moc snazší, než zakoktat: "sorry, ale mám jenom kartu," zatímco máte oči přilepený na svých tkaničkách. Ale to dělat nemusíte. "Úsměv nebo jen pokývnutí hlavy, i to je hezké přijmout," poukazuje Ed na to, že i jednoduchý lidský kontakt je něco jako měna. "Všechno, co můžu nabídnout zpátky je 'bůh žehnej', tak to tak dělám."

Opět byste řekli, že tohle je něco, co si uvědomí každý - lidé bez domova jsou rozdílní člověk od člověka. Ačkoliv se ukazuje, že k nim přistupujeme s předsudky, generalizujeme a nechováme se k nim mile.

Stephen je alkoholik a pije domácí cider (který jsem ochutnal a nechutná ani trochu po jablcích). Ed se potýká se závislostí na návykových látkách a stal se bezdomovcem poté, co jeho partner, s kterým byl 12 let, náhle zemřel na krvácení do mozku. David o své minulosti nechce mluvit.

Aby se vyhnuli problémům s policií, vyhýbají se žebrání o peníze, každý má ale svou vlastní metodu. "Dobré odpoledne, strážníku!" zdraví Ed při naší konverzaci dva policisty. "Mám s měšťákama dobrý vztahy, protože nežebrám, jen žehnám."

Jiní žebrají na určitém místě, přijdou za vámi a zeptají se vás na drobný na autobus, hostel nebo sáček chipsů. Ed mě varuje, ať s nima nemluvím a David je označuje za 'ne úplně přátelský typy', což zní jako eufemismus. "Rozumím tomu, že se lidi vyhýbaj žebrákům, ale nemusej bejt sprostý," říká David. "Sluším hodně urážek."

"Musíš jenom nechat lidi, aby si uvědomili, proč si tady venku," říká Ed a rozbaluje karamelový bonbón, co mu právě dala kolemjdoucí. "Mám titul z psychologie, takže vím, jak pracovat s lidmi. Musíš to dělat tak, aby ti porozuměli. Když pochopí, čím jsem si prošel, často se mě ptají 'jak si to přežil?' Jednoduše řečeno prostě musíš."