Význam peněz pro generaci mileniálů

To, že peníze hýbou světem je obecně známý fakt. Mimo to, že bez peněz je přežití v dnešní společnosti v podstatě nemožné, určují od počátku své existence také sociální statut člověka, který je vlastní. Od doby, co lidstvo přešlo z výměnného obchodu na peněžní systém už uplynulo opravdu hodně vody - a za tu dobu se i postoj lidí k penězům pomalu ale jistě přetváří. Největší změnu ve vnímání peněz jako takových ale můžeme v poslední době pozorovat hlavně u mileniálů.

Děti devadesátých let (mileniálové, generace Y) jsou generací, jejíž příslušníci se často vychovávali sami. Jsou to děti nezřídka nervově hroutících se matek a věčně přepracovaných otců. Ty kvůli jejich pracovním povinnostem malí mileniálové vídali většinou jenom v obýváku u večerních zpráv a někdy ještě ráno v předsíni, než hlavy rodiny opět opustily své domovy a vypravily se do zaměstnání. U těchto zaměstnání bylo často nejdůležitější platové ohodnocení - otcové a matky mileniálů se totiž nejen snažili rodinu uživit, ale také dopřát jí všechen luxus v té době rychle rostoucích sociálních standardů.

Někdy mají v peněžence jen jednoho zmuchlaného Karla

Vraťme se ale zpět do přítomnosti. Mileniálové už dávno nejsou školou povinní. Jsou nově nastupující generací. Generací, která čím dál tím hlasitěji demonstruje to, že je chycená v systému, který pomalu ale jistě přerůstá. Tato skutečnost se dá skvěle vypozorovat právě na jejich přístupu k penězům. Zdá se totiž, že k nim mileniálové ve většině případů přistupují podle hesla „dobrý sluha, špatný pán". Jinými slovy, peníze pro ně již nejsou cílem, ale pouhým prostředkem k jeho dosažení.

Proč tomu tak je? Zatímco v minulosti byl dobře vydělávající člověk většinou vysokoškolsky vzdělaný, případně vysoce kvalifikovaný či nadprůměrně talentovaný, u mileniálů je všechno jinak. Titul z vysoké školy či znalost několika cizích jazyků dnes už není žádnou výjimkou, stejně tak ale není ukazatelem opravdové inteligence. Pracovní trh je přímo zahlcený mladými lidmi přecpanými teoretickými vědomostmi ale zato s nulovou praxí. V téhle pracovní situaci se tudíž nejdál dostane ten, kdo má štěstí, lokty a kontakty. I z toho důvodu se ale stává, že mnoho vystudovaných mileniálů končí na pozicích oborově ani platově zdaleka neodpovídajících jejich vzdělání. A následky tohoto stavu jsou nepřehlédnutelné.

Většina mileniálů je přímou obětí této kritické pracovní situace, a proto už výšku platu nepovažuje za ukazatel sociálního statutu. Mileniálové totiž moc dobře vědí, že i oni sami jsou často nuceni s magisterským titulem pracovat na směny v kavárně, a proto neposuzují lidi ve svém okolí podle titulu či počtu cifer na kontě, ale podle jejich skutečného intelektu a nadání. Díky tomu, že se generaci Y často nedostává ani zhruba odpovídajícího platového ohodnocení, pro ni také peníze svým způsobem ztrácejí svou absolutní hodnotu. Mileniálové nešetří - nemají totiž z čeho. Místo toho nechávají peníze svými životy volně cirkulovat. Berou je tak, jak přicházejí a když už jich náhodou mají nazbyt, místo nábytku, aut a bytů je investují do svých koníčků či cestování - zkrátka do něčeho, co má pro ně spíše hodnotu citovou než hodnotu hmotnou. Neberou si hypotéky ani auta na leasing - žijou v podnájmech a všechno v jejich životě se hýbe podle aktuálního stavu jejich bankovního účtu. Mileniálové improvizují. A nezdá se, že by jim to nějak zásadně vadilo.

I přesto mají starší generace tendenci tvrdit, že děti devadesátých let žijí nezodpovědně, nezávazně a především v nejistotě. Je tomu ale opravdu tak? Není možné, že se generace Y jenom poučila z chyb svých rodičů, které jejich peníze a majetek celoživotně svazovaly a někdy také navždy připoutaly k jednomu místu? K čemu jsou člověku vůbec peníze, když místo toho, aby ho osvobodily, ho nakonec úplně zotročí? Je velmi pravděpodobné, že většinu z těchto otázek - ač možná nedobrovolně - generace mileniálů postupně zodpoví.