Poslední dny v Káhiře

Od doby, co jsme naposledy zjišťovali situaci v Káhiře , se situace v Egyptě očividně o dost přiostřila. Rachel Pollock poslala do naší kanceláře v New Yorku tento update jako několik textovek z bytu v Dokki. Upravili jsme text do jednoho dlouhého souvislého článku, aby se lépe četl.

Náš domácí přišel nahoru, když jsme seděli na střeše a pili poslední pivo. Pozdravil, vešel do skladu a vrátil se s kriketovou pálkou v ruce. Pak sešel po schodech a dal ji neozbrojenýmu chlapovi z ostrahy.

Tiše jsme sledovali jak zločinci a rabování devastujou město a Egypťani s nožema a železnejma tyčema hlídají ve skupinkách svoje sousedství. Nikdo to nezmínil, ale každý na střeše věděl, že

náš kamarád Ahmed dělal přesně to samé ve svém čtvrti v Heliopolis. A stejně jako několik

předchozích nocí, nebyla šance usnout.

Můj kamarád J měl záchvat paniky ze zvuků, co vycházely zvenku, takže jsem strávila hodiny tím, že jsem mu masírovala záda a zkoušela jakýkoliv povzbudivý slova, co mě napadly. „Notak, budeme sledovat Mighty Ducks,“ prosila jsem.

Když zazněly výstřely, podívala jsem se na J a hned běžela do vedlejšího pokoje, kde spali L a T. „Nejsme oblečený“, vyhrkli. Asi jsem je neslyšela, protože jsem rychle začla mluvit o situaci, co se děla před naším oknem- o partě lidí s kuframa, co čekali před jordánskou ambasádou a pokoušeli se dostat se z oblasti za každou cenu.

Další den jsme se rozhodli jít na Tahrír. Spojené národy naléhaly na cizince, aby opustili zem a naplánovali lety na pondělí, ale já zůstávám. Egypt je teď můj domov. Nezajímá mě, co si o mně kdo myslí. Některý věci jsou významnější než já.

Nějaký muži šli kolem s pistolema v rukou. Lidi na ulici navrhovali, ať jdeme jinudy. Nakonec nás doprovodil chlápek s železnou tyčí. Výstřely zněly všude. Tanky odjížděly z Tahriru a míjely nás. Zastavili jsme se pro jídlo a nějaký malý děti se nás zeptaly, jestli jsme Egypťani. Řekli jsme, že ano. „Fajn, stejně jako při naší cestě do Gazy,“ řekla jsem. „Budeme se chovat chytře a vzájemně na sebe dohlížet.“

Lidi se nás stále ptali, kam jdeme. Tvrdili jsme, že „domů“ a pokračovali v cestě. Nakonec jsme se dostali na první most, který se musel přejít, abychom se do Tahriru dostali. Obchody byly vyrabovaný a zavřený. Pak jsme došli k druhému mostu. Viděli jsme opuštěný tanky. Nějakej chlap mi pohrozil klackem, ale když viděl, jak mě to vyděsilo, tak ho položil a řekl, že si dělal srandu. Narazili jsme na Lucy a Muhhamada, kámoše, se kterýma jsme se měli setkat dřív. Muhammad řval radostí, že nás vidí. Odešli jsme a řekli, že se brzo vrátíme.

Namířili jsme do Tahriru a bylo to tam skvělý. Všichni zpívali a modlili se. Narazili jsme na Jacka, dalšího reportéra, kterého nedávno odvlekli doprostřed pouště a zbili. Ale byl v pohodě. El Baradei promlouval a většina lidí ho podporovala, tím myslím, že na něj nikdo neházel kamení. Nikdo tomuhle chlápkovi nevěří.

Pak jsme narazili na kamaráda Merka, co zkejsnul na několik dní v centru. Přivedli jsme ho zpět s sebou, přestože L trapčil s tím, že si musí sehnat cigára. Merc byl jedinej cizinec v baráku. I Egypťani odešli. Seděl tam sám a zíral, jak se střílí na lidi. Pak začali pálit policejní stanici, která se nacházela vedle jeho domu. Rozhodli jsme se vrátit se domů, ale nejdřív jsem musela všechny přemluvit, aby se vzdali nápadu jít hledat místo, kde pořád prodávaj víno. „Opravdu chcete umřít kvůli flašce vína?“ zeptala jsem se. Nikdo neprotestoval.

Přešli jsme most Kasr-el-Aini a nějakej pán mi dal prázdnou nábojnici jako suvenýr. Je na ní vyryto „Made in the USA“. Na cestě zpět se lidi zdáli klidný; nikdo nenosil zbraně. Přešli jsme další most. Nevím, jak se jmenuje, ale Sheraton byl nalevo a Dokki před námi.

Egypťané kontrolovali a kontrolují ulice a jsou mnohem lépe organizovaní než policie. Na každým bezpečnostním stanovišti byli lidi s nožema a klackama a radili nám, ať jsme opatrní. Nakonec jsme došli do domu kámoše. Konečně jsme v bezpečí a slavíme to pivem a cigaretama.

Řeším svou identitu každý den. Právě teď řeším výrobu sendviče s arašídovým máslem a džemem. Rozhodování co si vzít na sebe se zdá nicotný ve srovnání s faktem, že Egypt vybírá novou vládu. Nikdy tomu nebudeme úplně rozumět, ale dokud sem nepřijedete a nezeptáte se sami sebe na to samé, tak ani vy ne.

Další den jsou věci skoro v normálu, ale Američani se evakuují jako smyslů zbavení. Vykašlala jsem krev, asi kvůli slznému plynu a nevim čemu ještě. Mluvilo se o tom, že odřízli zásobování- jídlo, pití i elektřinu. Bavili jsme se o tom, jaký by bylo sníst mýho psa.

Neměli jsme přístup k internetu asi týden- tak proto. Musela jsem předat tuhle zprávu přes textovky. Některý lidi měli úspěch s dial-up modemem, ale to pro nás není dost dobře možný- všechny obchody jsou vyrabovaný. Ani nemáme televizi. O všem se dozvídáme jen přes fámy. Ale o to přesně jde- nikdy nevíte, co je pravda.