Renata Molho vzpomíná na doby, kdy byla Itálie módní.

V roce 1979 předstihl Milánský týden módy Paříž, a to v obou směrech - jak v zisku, tak v celkovém rozsahu obchodů. Tady začal úsvit zlatého věku severoitalských měst. Brzy poté se to zvrhlo v orgie večírků, módních přehlídek, sexu, magazínů, fotografů, supermodelek a odporné římské dekadence. O deset let později bylo všemu konec.

Zrovna jsme mluvili o milánském rozkvětu v 80. letech u odpoledního čaje s Renatou Molho, která strávila lepší část téhle dekády jako stylistka pro všechny, kdo něco znamenali, a v 90. letech byla jednou z nejlepších módních novinářek v Itálii. Dnes je Renata módní editorkou Sole 24 Ore (italské Financial Times) a píše pro Vogue Italia a pro jiné magazíny společnosti Condé Nast. Je také autorkou jediné biografie o nepřekonaném králi zlatého věku Giorgio Armanim, která kdy byla publikována. Jak se dalo čekat, Renata je nejen jeden z nejsofistikovanějších a nejelegantnějších lidí, které jsme kdy potkali, ale je také neuvěřitelně přímá a otevřená.

Vice: Takže zlatý věk italské módy byl někde mezi začátkem 80. a 90. let, kdy byl Milán určitým centrem tohoto světa. Co jste v tomto období dělala vy?

Renata Molho: V módě jsem začala pracovat v roce 1982. Ze začátku jsem byla tak trošku otrok. První velký boom nastal pár let předtím a už byla menší poptávka po pracovních silách. Dělala jsem pro módní agenturu Verve, jedinou agenturu na začátku 80. let, která pokrývala  veškeré spektrum zaměřené na komunikaci, reklamu a katalogy pro editory nebo samotné focení v magazínech. Agentura byla vytvořena z mnoha lidí jako já, kteří koordinovali vše od castingů přes produkci až ke stylingu. Tehdy jsem pracovala hodně pro magazín jménem Donna, který byl dokonce mnohem důležitější a uznávanější než byla později italská verze Vogue. Editoři byli Flavio Lucchini, který přišel z Condé Nast, a Gisella Borioli. Dělala jsem všechno. Jeden týden jsem připravovala obrovské focení pro magazín Donna s nejnovějším modelem od Ferré - a to s nejlepším fotografem, nejlepší modelkou a nejlepším maskérem - a týden na to jsem  dělala pro menšinový katalog pro ženy v domácnosti. Okamžitě jsem zjistila, že složitější je pracovat na malých projektech. Když máte úžasný model a slavného fotografa, nemusíte vynaložit tolik úsilí. To mi dalo hodně.

Jaké v té době panovala atmosféra?

Bylo to šílené. Všichni byli nadšení, tvořiví a pro něco zapálení. Cítil jste se, jako byste byl na začátku Něčeho. Každý chtěl přinášet nové věci. A v podmínkách úspěchu a radosti to bylo všechno kompletně jiné. V tradičních médiích všechen enthusiasmus zmizel. Když jsem začínala, mohli jste neustále něco vytvářet. Bylo na tebe vyvíjeno méně tlaku z reklamy. Teď ti pošlou dva topy a jedny šaty a to je všechno. Tehdy jsme zůstávali všichni do tří do rána v kanceláři. Myslím všichni z nás: od asistentů přes fotografy a stylisty. A všichni jsme měli úsměv na tváři. Všechno bylo nové. Giorgio Armani i nejposlednější z otroků jako jsem byla já, my všichni jsme zůstávali vzhůru celé noci a nadšeně jsme pracovali.

To muselo mít něco společného s penězma.

Bylo to absurdní. Víte, kolik jsem si vydělala v roce 1983? Jeden a půl miliónu lir za den. Přepočteno na dnešní hodnotu je to přibližně tisíc euro. Za den. Najali jste si Verve a Renata Molho vás stála litr denně. A to jsem byla nikdo. Představte si, kolik vydělali jiní.

Zmiňovala jste také, že to byla spíše skupinová práce. Bylo v tom méně ega než je dnes obvyklé?

V určitém smyslu. Měli jsme samozřejmě určitou hierarchii a nemůžu mluvit za každého, ale byl tam jistý egalitarismus. Například v ulici Tortona, která se dnes stala milánským centrem dění, kde je na 300 barů, restaurací, výstavních prostorů a studií, byl tehdy jen jeden bar. Jmenoval se Telex. Všichni jsme tam chodili. Byl to obyčejný italský bar, ale majitelé připravovali kvanta čerstvých ústřic a litry campari a vy jste seděli v tomhle malém baru například s Richardem Avedomem nebo Olivierem Toscanim nebo s Davidem Baileym.

To zní skvěle. Co se stalo?

Ztratili jsme smysl pro míru. Podívejte, když jsem začínala, pohybovala jsem se v zákulisí. Ještě jsem nepracovala s těmi nejlepšími. S velkými jmény jsem začala dělat až o chvilku později. Ale i z téhle pozice se zdálo, že to bylo mnohem více lidské. Někteří si o sobě sice mysleli, že jsou hvězdy, ale ještě se to neprojevovalo ve všech aspektech.

Ale pak ano. Stereotypní exces 80. let.

A potom se díky médiím - jak módním tak zpravodajským - začal přilévat oleje do ohně a nastal kult osobností. Některé jejich ego vystřelilo až na vrchol, dokud jsme nedospěli k éře top modelek. S Lindou a Cindy a jim podobnýma holkama to šlo do extrémů. A Gianni Versace začal sám sebe vnímat jako „Versace” a Giorgio Armani se stal „Armani”. Vymklo se to z rukou. S editorů se staly hvězdy, lidé z PR a stylisti si o sobě mysleli, že jsou Madonna. Byla to kolektivní hloupost. Dřív nebo později se tohle šílenství muselo nutně odrazit na práci, a tak se i stalo. Nyní je vše mnohem více sterilní a povrchní. Zastupitelní asistenti se cítí hystericky nepostradatelní a člověk, který je musí držet v lajně, musí být úplně šílený.

Mluvila jste o editorech?

Editorech, vydavatelích a majitelích. Jen si pomyslete, jaký vliv mají dnes tiskové kanceláře. Pravděpodobně diktují 80 procent všeho, co se píše. V 80. letech tomu tak nebylo. Módní magazíny byly vytvořeny jedinci se vkusem nebo s nedostatkem vkusu, ale vyjadřovaly názory.

Přebaly a stránky z čísel Vogue Italia a Donna z let 1980 - 1991: rozkvět milánského módního průmyslu. Do té doby bylo vše pěkně fádní. Vše zobrazeno se svolením Fashion Work Library Club.

Milán byl vždy spojen s módou, takže si tak nějak myslím, že město samotné se muselo také změnit.

Naprosto. Když se móda prudce rozvinula, zrodilo se Milano da bere.

Měli bychom vysvětlit tento pojem, abychom pomohli našim ne-italským čtenářům. Milano da bere znamená „hýřící Milán”. To je všeobecný název užívaný pro popis excesů v Miláně v 80. letech.

Správně. Byla to éra Craxi, kdy Sociální strana sídlící v Miláně řídila zemi. Easy money, nepřetržité večírky a aspoň jeden ze dvou lidí na ulici byl cizinec. Vládla tady velmi povrchní atmosféra, ale mělo to grády. Peníze z módy podporovaly umění. Vzpomeňte si na obchod Fiorucci, který byl vymalován Keithem Haringem. Bylo senzační, že bylo možné téměř vše.

Ale to rychle skončilo.

Jo, to bylo hodně rychlý. Tahle éra skončila skandálem Mani Pulite na začátku 90. let. Byl to korupční případ, ve kterém bylo zapojeno 60% italského parlamentu a jeho následkem byl konec italské První republiky. Všichni vyhlásili bankrot. Najednou kohoutky vyschly. Tahle exploze hédonismu se obrátila proti nám, i když každý toho ze sebe vydal tolik, co se týče úsilí a tvořivosti. Takže když bylo najednou méně peněz, celá věc zkolabovala sama o sobě, lidé se odstěhovali nebo se zavřeli doma a Milán se opět stal městem uzavřených čtvrtí. Nějakým způsobem vymřel. A je mrtvý dodnes.

Takže říkáte, že bublina praskla, když přestaly do módy proudit peníze, nebo že peníze přestaly proudit, když praskla bublina?

Obojí. Tyhle dvě záležitosti jsou dost spojené. Ale je nepopiratelné, že peníze byly pohonem téhle periody. Když peníze přestaly přicházet, všechno ostatní se také zastavilo.

Včetně módních médií.

Ano, myslím si, že ano. Vše se obrátilo v bezduchou poctu toho, co jsme už viděli předtím. Vzpomeňte si na éru úspěšných znovuzrození, která začala, když skončily 80. léta. Například hudba na módních přehlídkách dnes není nic jiného než mix hudby z 60., 70. a 80. let. Tady je veliká prázdná díra. Nic už není vzrušující a většina věcí je kolosálně nudných. Nejlepší texty jsou často napsány neznámými editory a žurnalisty, zatímco velká jména píšou jako by bez opravdového zájmu. Vy jste nezaznamenal, že nikdo už nevyjadřuje svůj vlastní názor? Styling jsem opustila v roce 1991 a začala jsem se živit psaním. Musím říct, že na tomto poli jsem byla hodně šťastná. Vždy jsem měla šanci říct to, co jsem si myslela.

Vaši vydavatelé vás plně podporovali?

Ano. Pokud si klient stěžoval, moji šéfové vždycky odpovídali: „Pokud si tohle pí. Molho myslí, pak si to myslíme i my. Děkujeme a nashledanou.” Když jsem měla tuto svobodu poprvé, připadala jsem si jako nějaký zvláštní historický úkaz. Byla jsem jediný módní reportér Sole 24 Ore a můj editorial dovoloval pokrýt místo celkové inzerce pro jejich nedělní přílohu. To byla doby, kdy se kvalita vyplácela.

OK, takže v roce 1992 byl v Miláně ekonomický kolaps, ale je také pravda, že ty skvělé osoby minulosti již nejsou mezi námi. Přijde mi, že lidé v dnešním módním průmyslu jsou téměř neschopní. Každý má akademický titul od těch tzv. módních institucí, a ty myslím v 80. letech neexistovaly.

Tyhle školy jsou pěkně nesmyslné. Jsou příliš teoretické. Na co potřebujete teorii? To co potřebujete jsou zkušenosti, žít, vidět a dělat v životě různé věci. Chvíli jsem učila a svým studentům jsem říkala: „Vidět jeden obraz od Chagalla je mnohem důležitější než četba všech těch čísel Vogue, které kdy byly publikovány”.

Já jsem do žádné módní školy nechodila. Malovala jsem a psala jsem a do tohoto světa jsem vstoupila velmi běžným způsobem. A ještě něco - můj první job, který jsem dostala od agentury, byl pouliční casting pro kampaň Oliviera Toscaniho. Chápete? Prostě jsem vstoupila do místnosti, dali mi obrovský Polaroid, poplácali mě po zádech a řekli: „Jdi”. A tak jsem šla Milánem a fotila jsem lidi. Jim se to ale tak líbilo, že o dva dny později mě poslali na styling focení pro Avi Meroze, výborného fotografa, který o minulosti bohužel moc nemluví. Dohromady s Gastelem a Ferrim udělali největší reklamní kampaň v 80. letech.

Nebála jste se? Protože jste de facto neměla žádné zkušenosti.

Samozřejmě. Byla jsem vyděšená. Hodili mě do vody a řekli: plav. Ale v té době byli všichni méně nesmělí. Přijela jsem třeba na focení s obrovskými kufry Samsonite plnými oblečení, bez jakéhokoli klíče, co s tím vlastně provést. Řekli mi jen dvě věci: „Zaprvé, když nebudeš vědět, co dělat, obleč jim černé punčochy. A za druhé, používej mozek.” Od toho jsem začala, a díky bohu jsem u toho i zůstala.

Jaké byly vaše vztahy s fotografy? Dívali se na vás jako na holku bez zkušeností?

Pamatuju si svou první interakci s Avi Merozem. Řekl mi: „Renato, potřebujeme klobouk. Máš kloubouk?” Neměla jsem žádný klobouk. Zpanikařila jsem.  Šílela jsem a hledala klobouk. A pak přišel týpek přes vlasy a makeup týpek jménem Antonio s určitým řešením. Věděl, že je to můj první job, a tak mi řekl: „Podívej se mu zpříma do očí a řekni mu, že by to nevypadalo dobře”. A to jsem udělala. A Avi mi uvěřil. Takže tam byla hierarchie, ale byl tam i egalitariasmus, kdy slovo kohokoli mohlo být vzato v potaz. Stále myslím na Antonia a na to, co mi ten den řekl. Byl to fantastický chlap a talentovaný umělec. Umřel na AIDS.

Tak jako mnoho ostatních.

Hodně moc. Byl to přímo masakr. Když se ohlédnu zpátky, byla to možná první velká rána, která nás postihla, ničící ony sny o všemohoucnosti, které provázely naši práci. Bylo to bláznivé. Představte si ten stálý příliv kluků, kteří přišli do Milána ze země, kde žili se svými rodiči v malém domě. A pár týdnů na to byli hosté honorace v Ritzu. To nemohli pobrat. Byla to smršť. Neměli žádné informace o AIDS a neměli zábrany ani hranice. Byla to nonstop party, která se brzy stala krvavou lázní.

Umřelo na AIDS hodně vašich přátel?

Vzpomínám si na svého oblíbeného maskéra Giuseppe Ciulla. Byl slaďoučký. V jiné době mohl přijít do Milána, stát se mechanikem, vzít si milou boubelku a mít pár problémů s identitou - to samé se týká nás všech. Ale v té době to fungovalo jinak. Byl vržen do tohoto světa a ztratil hlavu. Byl tak milý, nadšený, rozkolísaný. Každý mu říkal, aby byl opatrný. Viděla jsem, jak se mění týden po týdnu, a to bylo strašné. Umíral pomalu - přes tři roky. To bylo moc smutné.

Dostaly mě informace o vaší kariéře na volné noze. I když jste editovala Vogue Italia, trávila jste jen minimum času v kanceláři.

Ve Vogue jsem byla tři roky. Pak jsem se rozhodla odejít a spolupracovat externě. Vždy jsem měla k Franca respekt (Sozzani, šéf editor Condé Nast Italy), ale znala jsem sama sebe a chtěla jsem ukončit ty neustálé hádky. Naopak pracujíc zvenku jsem s ní měla výborný vztah. Upřímně, nejsem kancelářský typ. Mám ráda svou nezávislost. A kdyby mi někdo zavolal a zeptal se mě, jestli si nechci založit vlastní magazín, s vlastním týmem, to bych si asi užila. Ale to se nikdy nestalo. Vždy jsem byla oslovována magazíny, které už byly hotové. A řečeno bez obalu - neexistuje magazín, se kterým bych se zcela ztotožnila.

Napsala jste biografii o Armanim. Jaké to bylo?

To byla nádherná zkušenost. Vedle skutečnosti, že to byl Armani, jsem si  psaní biografie užila. Čím více se toho o zajímavé osobě dozvíte, tím víc ji máte rádi. To je důvod, proč nikdy nenapíšu biografii, nebo já nevím co, o nacistickým nadporučíkovi.

Armani projekt schválil?

Ze začátku ne. Každý, kdo pořádně zná jeho tvrdou rezervovanou povahu se mě ptal, jestli se nebojím. Ale díky vlastní odvaze jsem byla klidná. Když zjistil, že za projektem stojím já, otevřel mi své archivy - jak fotografické, tak písemné. To byl překrásný výzkum. Nakonec byl samý kompliment. A to není člověk, který vypouští slova jen tak do větru.

Ano. A jak o něm smýšlíte teď? Je stále hvězdou stojící v záři reflektorů.

Díky tomu, že jsem ho měla možnost studovat a mluvit se všemi důležitými lidmi jeho života, si myslím, že jsem se naučila rozumět důvodům, které stojí za některými z jeho činů. O jeho životě hodně vypovídá jedna událost. Když zemřel jeho životní partner Sergio Galeotti, jediný deník, který se o tom zmínil v souvislosti s AIDS, byl římský Messaggero. Poté Armani zrušil veškerou inzerci v tomto deníku. Stal se z toho mediální skandál. Vzhledem k tomu, že jsem ho mohla zkoumat, vnímám to spíše jako akt lásky zaměřený na zachování lidské důstojnosti, a ne jako akt zlé vůle.

Jedna z nejlepších věcí na této knize je to, jak skrz jednu osobu popisujete proměny módního průmyslu v čase. Máte talent zachytit to, jaké věci byly v určité době možné. Čtete to a zjišťujete, „aha, ok, takže takhle se Armani stal Armanim, to je ta fáze, kdy se stal tím, kým je teď.”

Ano. S touto částí knihy jsem velmi spokojená. Vzpomeňte si na příhodu zahrnující přebal magazínu Time. Americký spisovatel objevil Armaniho oblečení, rozhodl se přiletět do Milána kvůli interview s ním, a editor tenhle příběh miloval a dal ho na titulní stranu. Mýtus Armani překročil oceán.

Takže kdybych se vás zeptal, jestli se dnes může narodit nový Armani, co byste mi řekla?

Moje odpověď by byla jednoduchá. To by se nemohlo stát.