Byl jsem na koncertu Snap! v Praze. V Óčko Music Clubu. A na konci první dekády 21. století můžu s klidem říct, že docílit takové té globální lidské pospolitosti ve stylu starých zašlých sci-fi filmů nebude tak snadný a rychlý. Realita a trendy okolo jsou pořád v divný schizofrenii. Třeba barevný devadesátky… Mladý si hrajou na styl skoro dvacet let starý doby, ale zaseknou to maximálně na tričkách a hnípání se v bizarnostech, zatímco velká část lidí kolem nás tam pořád žije a nemají tušení, že je čas nastoupit na vesmírnou odysseu, podobně jako některý důchodci frčej' na komunismu nebo 70's samoobsluhách a konzervách. Slyšel jsem i o pánovi, co si realitu narýsoval tak, že dokola žije v letech 1933 - 1941. Prostě si odfiltroval všechno od roku 1942. V sedmiletých intervalech se mu opakuje smrt Masaryka, okupace Němci a podobný historický události.A teď si představte, že přijdete do klubu, kde vás uvítá ochranka, co tuhle práci dělala už v době, kdy v Esu zrovna vyhráli La Bouché s Be My Lover. Všude samá disko koule, zrcadlo, na stupíncích se pokoušejí zbytky nepodařenýho castingu do Leo TV rozančit publikum a někdo důležitej s mikrofonem zrovna huláká: "Už za chvíli tu bude Rhythm is a Dancer… "A já se ptám: "Chcete Snap!???"Nejvíc vlhkej okamžik celýho koncertu - namakanej MC odhodil kabát ala faraón a nakonec i tílko. Ten mikrofon viděly jen holky v čestných prvních řadách. Jo, na černoších v těhle kabátech to vlastně kdysi celý stálo. Zkoukněte na Youtube Pharao, Magic Affair a podobný kapely, co koncept Snap! vykradli.Samozřejmě jsem měl hned problém s místním frajerem, kterýmu se nelíbíla moje džíska a začal chránit svoje Bravo disco teritorium ostřejším tónem: "Hele, co tu děláš? Sis splet místo, ne? Hele! Ti řikám, sis splet' místo, co?"Pak ale noc oživlých mrtvol začala a všichni padli do kolen. Jasně, před týdnem jsem sice nevěděl, kdo je to Joy Orbison, ale nedokázal jsem si vůbec představit, co to se mnou udělá, když se I Got The Power reinkarnuje slovy: "I will take you back to the times when you were 13, 14, little babies or even not born." Ten pocit nebyl daleko od noci, kdy jsem si vzal svou první extošku.Jak říkal Radeq: "Jsem rád, že jsme tu byli, protože tohle už nikdy nezažijem, kámo." A to jsem mu ani neřekl, že při odchodu tam rozdávali časopis Květy.
Vlastně je to největší frajeřina, když někdo jede turné s jedním CD s pěti trackama, z nichž dva nejslavnější ještě jednou zopakuje a získává si publikum jen hláškama: "I love you! I love your country!"
Reklama