Moderní Ježíš je úspěšný podnikatel

Naděje je slovo, na kterým náš svět stojí a padá. Když jde všechno do háje, ale máte naději, pořád je to vlastně dobrý. Můžete být v klidu. Možná jste si při vlastním hledání naděje v podzimně tichý, ale zároveň dost plný tramvaji všimli toho super plakátku nad svou hlavou, jasně říkajícího: Ježíš, tvá naděje.

„Ve světě plném korupce, strachu, beznaděje, nemocí, bolesti a válek existuje úžasná naděje. Naděje na pokoj, odpočinutí, hezké vztahy a především naděje na věčný život plný radosti. Naděje pro bohaté a vlivné i pro chudé a zapomenuté. Tou nadějí je Ježíš! "

To bezpochyby. Sérií přednášek úspěšného kravaťáka a (duchovního) developera Radima Passera se dostáváte do světa, kde Ježíš není považován pouze za duchovní vzor, ale i bojovníka proti korupci a dalším problémům současnosti. Ježíš dostává plášť od nejmodernějšího módního návrháře. Tohle a ještě mnohem víc jste se mohli dozvědět v michelské business buši v prostoru nazvaném Společenské centrum Bethany. Sídlí zde takzvaná Církev adventistů sedmého dne. Jejich náborové video je modernější než to, co se vás snaží zaměstnat v mekáči. Staví decentně na číslech a působí tak jako klasické motivační video velkých firem, úspěšných podniků – je nás hodně, fungujeme, zvelebujeme svět, přidej se k nám.

Zúčastnila jsem se samozřejmě na základě tohohle dalšího videa, který už samo o sobě prezentuje seriózní přístup ke křesťanství s realistickým využitím, což v mnoha případech i ta dnešní podoba náboženství postrádá.

Přednášky mají mimo jiné pomoct se připravit na návrat Ježíše, který nás všechny čeká a vyžaduje budovat si speciální oddanost k němu. Protože kdo kdy mohl být větším developerem než Ježíš, než Bůh? Kdo si zaslouží větší úctu? O tom, jak správně následovat cesty Boží, zde káže developer z Bible sesumírované do powerpointové prezentace. Pokud jste doteď nerozuměli něčemu z obsahu tohoto Písma, které bylo na začátku všeho (tím pádem i každého developingu), co jiného vám může otevřít oči než kázání v bodech, doplněné jasnými ilustracemi zobrazujícími převážně kontrasty dobra a zla? Teď už si dokážu představit moderní náboženský kázání jako VJ vystoupení.

Přijít o sérii takových přednášek vás může ochudit duševně, ale nejspíš i materiálně. Na sklonku dne jsem vstoupila do dveří novodobýho chrámu. V kostele jsem nebyla dlouho, ale prostor, kam byly přednášky umístěny, má daleko od klasickýho duchovního prostoru, jak ho známe a znali jsme doteď. Blížíte se skrz zástupy kravaťáků mířících z práce domů a nízkou českou obdobu mrakodrapů až na místo mezi skleněnýma budovama a parkem, kde se nachází bělostná, ale nízká budova ve tvaru krychle, osvícená několika (zatím umělými) zářemi. Nad vchodem máte název vítající vás jménem výše zmíněný náboženský organizace či komunity, která si vás ovšem pro jistotu zaznamená kamerou. Zvěčnění pro všechny případy. Jakmile vejdete dovnitř, stanete se automaticky součástí náboženskýho meetingu, působícího jako americká obchodní konference. Už při vstupu vás všichni zdraví podáním ruky, což je na jednu stranu příjemnej a vstřícnej krok, na druhou stranu může vzbuzovat pocit, že se stáváte součástí určitýho paktu. Že je to nějaká neoficiální, ale zároveň mnohem silnější úmluva beze slov. Fyzický dotyk ve většině případů dává pocit pevnějšího spojení, i v rámci obchodu stvrzujícího, že se na toho druhého může člověk spolehnout, že jsou v tom spolu.

V prostoru se pohybuje větší množství mužů v oblecích, většinou označených cedulkou pořadatel. Jeden z nich kontroluje všechny příchozí, těžko říct, jestli na někoho čeká, nebo vlastně hlídá vstupující. Ve společnosti kufříku Louis Vuitton po pravici. Naproti němu je u stolečku elegantní babička, taktéž vybavená vuittonkou, jako by to snad byla součást povinnýho dresscodu moderní modlitebny. Člověk si najednou uvědomí, jak jsou tyhle pravidla nepovinnýho oblíkání důležitý, zvlášť pokud děláte reportáže a potřebujete splynout s prostředím. Kdybych neměla to štěstí a neoblékla zrovna víceméně bílou košili (lišky z dálky vypadají jako abstraktní vzory, šelmy by asi neprošly – viz znamení šelmy), asi bych se moc nevžila do role seriózní návštěvnice, abych mohla nepozorovaně proplouvat prostorem. Místem plným nábožensky networkujících osob, jejichž komunikace probíhala jen velmi zvukově nenápadně. Až šeptem.

U modlitebny stojí další muž s kravatou, vítá do prostoru podobného zasedací místnosti s velkým promítacím plátnem, evidentně prostorem k prezentaci. Na malé pódium přichází uvaděčka přednášky v malých bílých a na podpatcích. Zahajuje sezení motivační náboženskou vymývačkou s podtóny vhodnými do filmu Rosamundy Pilcher. Obsahuje to verše jako: „Písmo je víry zdroj,
dává klid, když je boj.
Odkrývá nám tajemství,
dává sílu k vítězství."

Nevím, co se zde myslí tím vítězstvím, ale v kontextu náboženského prostoru to zní trochu nemístně. Vždycky jsem měla za to, že náboženství s ničím nebojuje, vychází lidem vstříc, nemá poražených. Nebo tak něco.

Hned první přednáška ale nese název Sedm posledních ran, aby varovala před tím, jaké rány čekají na bezbožné lidi. Na pódium přichází Passer se svým přednesem úspěšného podnikatele, bílým límečkem namísto kolárku, aby odpálil konferenci jednoho mluvčího. Vypráví příběh z Bible, přičemž stíhá reflektovat fungování současné společnosti. V pasáží o Mojžíšovi a Áronovi vloží nenápadně poznámku „… setkali se na místě, kde nebyly kamery CNN…" jako jemnou kritiku současnosti sledované na každém kroku, nehledě na to, že bezpečnostní kamera je první, co vás v téhle instituci přivítá. Co je ale opravdu důležité, když se chce člověk vyhnout jakémukoliv postihu a trestu, je POSLOUCHAT HOSPODINA spíš než svého vládce, v původním příběhu faraona, který nedbal Hospodinových rad a kupříkladu nesouhlasil s propuštěním levné pracovní síly. Z finančních důvodů. Lid ctil jeho přání a uvrhl na sebe sedm ran v podobě padajících žab, hejn komárů, much, epidemie moru, vředů hnisavých neštovic, krupobití, třídenní tmy. Zachránit se bylo možné pouze obětováním, čímž mohla daná osoba ochránit svou rodinu před smrtí. Představit si jakoukoliv z přítomných formálně oblečených osob, jak zabíjí beránka na přání Boha a pak jeho krví podle nakázání pomazává veřeje dveří, nebylo v mých silách, vybavila se mi akorát scéna z Americkýho psycha. Přednášející nenabídl žádnou alternativu tohoto úkonu, pouze zakončil slovy: „Není úžasný tento příběh z dějin naší planety?" s tím, že historie se bude opakovat, podle toho, zdali jsme, nebo nejsme ochotni se poučit z dějin. Varuje zde před znamením šelmy a sedmi anděly zkázy, co znovu vylijí pohromy na běžný lid. A od tohohle momentu si to představuju už jenom jako hudební klip nějaký metalový kapely. Pardon.

První vylije zlé zhoubné vředy, nebude mít kdo pracovat. Další změní moře v krev, což prý asi nebude dobré období pro cestovní průmysl, tak pozor! Báthory by věděla, jak to zužitkovat. Pak se ale i voda promění v krev, což si myslím, že vyláká dost upírů. Na tom by se dalo vydělat. Pokud člověk ale dodrží přikázání, bude mu voda dál téct a chleba mu dostatečně dán. Pro celiaky k zamyšlení, jestli to stojí za to. Další nás čeká silný žár, opět tma, voda pak vyschne úplně, z úst se budou valit duchové podobní ropuchám v rozhodující den všemohoucího Boha, nebeská vojska přijedou na bílých koních. Na závěr ideální efekt, blesky, hřmění a burácení, všechno zmizí pod údery krup těžkých jako cent. Tentokrát tím není myšlená měna, ale metrák. Nejdůležitější otázkou však stále zůstává parafrázování názvu celého cyklu přednášek: Jak si můžeme být jistí, že nás Bůh ochrání? Za prvé si prý musíte zvolit stranu ještě před tím, než nastane pohroma. Pak už bude pozdě měnit. Výrok „Bude nás schopen ochránit jako kvočna chrání kuřátka svými křídly" pro mě byl vrcholnou vizualizací Boha a grandiózní závěr tohohle metalovýho eposu.

Závěr to ale zdaleka nebyl. Po krátké občerstvovací pauze následovala část pojmenovaná Ukončení dějin zla, uvedená příběhem téměř utonulého chlapce z Bangladéše. Zachránil ho pastor Mitro, který jako jediný neztratil naději a nepřestal s oživováním (v tomto bodě kdosi z naslouchajících v modlitebně vykřikl: „Chvála Bohu!"), a tak se chlapec znovunarodil pod jménem Lazar s tím, že se sám stane kazatelem křesťanství. Tak to prý je, můžeme se vzkřísit buď k životu, nebo k odsouzení. Stejně jako Satan, který bude propuštěn, aby však ukázal, že on se nezmění ani za tisíc let. Proč? Protože neslouží Bohu, proto na něj dle kázání neplatí pravidlo: „Kdo věří ve mně, i kdyby zemřel, bude žít." Dle následujícího vysvětlení nás smrt vrací domů, protože Země není naším skutečným domovem. Ve výsledku to zní tak, že jsme vlastně my všichni mimozemšťani. Dostáváme se k pokračování vizuálů, teď už možná hardcorovýho klipu. Během milénia je všude spoušť a trosky, žádný lidi. Máme konečně čas přemýšlet, co všechno přinesla rebelie vůči Bohu. Bezbožní lidé na konci milénia vstávají z mrtvých jako takoví bibličtí zombíci, je jich „jako písku v moři", aby se zúčastnili poslední bitvy na naší Zemi (která ale, jak už víme, naše není). Město Jeruzalém sestoupí na zem – „největší development v celém vesmíru" – mimochodem téma poslední přednášky.
„Určitě budeme plakat, ale dobrá zpráva je: Bůh setře každou slzu z očí." Nakonec je Ježíš možná doopravdy naše poslední naděje. Jen doufám, že Slza s velkým S půjde jako první…