Už je to tak: cvičení vás z depky rozhodně nedostane

Kresba: Al Burian

Nedávné studie si odvažují tvrdit, že nezvratně dokážou to, co já tvrdím už stovky let: a to, že cvičení není účinné proti depresím. Badatelé z anglických měst Bristol a Exeter, zkoumající partičku chlápků od osmnácti do šedesáti devíti let po dobu čtyř měsíců, zjistili, že „fyzická aktivita“ u pacientů depresi nezlepšila, natož aby odlehčila z tuny antidepresiv, byť o gram. Mě depka přešla už z těchto novinek. Je fajn, když se vám něco potvrdí. Známá česká mantra „ve zdravém těle zdravý duch“ mi vždycky hejbala žlučí, především z úst „odborníků“. Cvičit? Fakt? Vystudovals medicínu, máváš nad hlavou diplomem a chceš mi dávat stejný rady jako svačinářka ze střední? Další kvalitní rada pánů doktorů je pro mě snad ještě horší: vynechat chlast a místo toho dělat děsivě pojmenovaný meditace, jejichž vedlejší účinky zahrnují: malátnost, impotenci a sebevražedný myšlenky. Proč bych obětoval časem prověřenou ambrózii za pokusy pánů z nemocnic a márnic, který mě můžou dohnat k sebevraždě?

Cvičení a antidepresíííva: Průměrnej cvokař ze Spojenejch Států stráví dobrejch deset minut konverzací s vámi, než tohle drtivý superléčivo předepíše. Před pár lety jsem zkusil kompromis a souhlasil jsem se cvičením. Měl jsem permanentku do tělocvičny zvaný „Pražský Arnie“. Jeden večer jsem se tam takhle klátil na rotopedu, koukám kolem a pozoruju mý komplice atlety: pekáče buchet na břichu, svaly i na obočí a chroptěli uspokojením. Málem jsem z toho chytil nával panický hrůzy. Když se to nějak podělá v mým životě, mám se dodělat totálně v cimře s tímhle typem lidí? V tu chvíli hráli z rádia Tučnýho „Když si báááječnou ženskou…“ To už mi skutečně vykouzlilo slzy na tváři. Sbalil jsem ručník a mazal do nejbližšího baru to všechno spláchnout několika Budvary.

O slově deprese se tady říká něco, co to slovo přímo vyčleňuje z koncepce nešťastenství  moderního života, píše Theodore Dalrymple, lékař a důchodce v jednom, ve svém eseji Lehkomyslné zlo. Viděl jsem tisíce pacientů, ale pouze dva nebo tři tvrdili, že jsou nešťastní: zbytek říkal, že má prostě depresi. Tento sémantický trik je velice významný, protože naznačuje, že neuspokojení v životě je samo o sobě patologické, je to nemoc a je odpovědností doktora ulehčit lékařskými prostředky. Ve skutečnosti se teď velká část populace označuje za depresivní, ale je těžké rozlišit, jestli jde skutečně o nemoc, nebo jen o výstřelek. Deprese by neměla být vnímána jako porucha, tvrdí Paul W. Andrews a J. Anderson Thomson Jr. ve článku pro Scientific American. Deprese je v podstatě jisté přizpůsobení, stav mysli, který s sebou nese útrapy, ale také přínosy.

Pro-depresivní debata se soustředí kolem hloubavého myšlení, formě obsesivní fixace na rozebírání a pitvání situace. To je jasně zřetelný a analytický model myšlení. Lidé s depresemi mají lepší krátkodobou paměť a jsou schopni mnohem přesněji vyvozovat závěry. Další běžný příznak je anhedonie, tedy ztráta zájmu o jakékoliv běžné potěšení jako třeba drogy, sex nebo jídlo. V pravěku to mohlo docela dobře fungovat – když vám nefachala past na mamuta a byli jste vystaveni vyhladovění k smrti, pravděpodobně dávalo smysl vynechat nějaká vnější rozptýlení, obsesivně-kompulzivní poruchy, a začít se soustředit na vyřešení problému s mamutí pastí.

Přeskočte třeba i tisíc let a zjistíte, že naše paleolitické mozky se nevyvinuly tak rychle jako naše společenské podmínky. Spousty lidí, kteří uvízli v nešťastných životních situacích, jako jsou třeba – nudná práce, nefungující vztah, problémy s ekonomickou nebo politickou situací – možná rozumově akceptují okolnosti, ale nejsou ještě schopni odstřihnout jejich nervové napojení, primární varování, které jim říká, že se jedná o situaci hop nebo trop. Jejich mysli jsou zaseklé, obsesivně se motají kolem možnosti utéct z toho, co by se dalo nazvat moderní bytí. Rozuzlení: zhruba třetina až polovina populace světa prohlašuje, že měla problémy s depresemi.

Spousta lidí, které znám, nadává na cvičení. Kardiovaskulární činnost způsobuje to, že tělo produkuje endorfiny, které vám dávají prchavý pocit, že všechno je super (což uživatelé drog nazývají být sjetý). Vysvětlit vztah člověka k alkoholu je poněkud těžší, protože alkohol je utlumovák, takže to asi není ta správná věc, kterou byste chtěli požít, když jste v depresi. Nicméně historie pití a válení se v koutě je příhoda sama pro sebe. Tady, ve střední Evropě, kde není užívání léků na psychiku tolik rozšířené jako třeba v USA, je společnost v podstatě spokojená s tím, když se jako lék užije levné pivo. V zemi, která nabízí občanům zdarma vzdělání, rekvalifikační kurzy, sociální jistoty, spousta lidí zvolí jinou možnost, asi jakoby si pročetli fajnově vytisknutou společenskou smlouvu a řekli „Hmmm, díky, ale ne… co kdybych místo toho zůstal ožralej až do smrti?“ Do jisté míry obdivuju odvahu kvartálních alkoholiků, který kolem sebe vídám. Tito lidé v podstatě provedli slib věrnosti sebezničení. Oni totiž mají vnitřní tendence pokládat lidi, kteří běhají nebo cvičí pilates, za vlažné a chvástavé.

Já nemám dostatek energie na sebedestrukci, takže jsem se rozhodl dát cvičení ještě jednu šanci. Pořídil jsem si boty na běhání a začal běhat v parku kolečko na měkkým trávníku, jaké bývají kolem školních hřišť, funím a hekám tou svojí cestou po okolí, kolem ostatní zarudlí spoluběžci, lidi v upocených teplákovkách. Stal se z toho příjemný rituál. Jo, je to fakt zábava takhle cvičit, ale musí to být tak, že vás do toho nikdo netlačí. Tady jeden trik: musíte začít cvičit dřív, než se dostanete do deprese. Když jsem byl v plným rozpuku mánie, tak už bylo pozdě, veškerý rady neměly smysl. Ale v normálním stavu mysli mi určitý množství endorfinů pomáhá bejt v pohodě a taky dostatečně daleko od divokejch meditací.