FYI.

This story is over 5 years old.

Nechápu Instagram

Všichni jsme se stali turisty ve svých vlastních životech. Na tom by nebylo nic až tak špatnýho, kdyby to nevypadalo tak trapně.
22.1.13

Hele, víte, co je teď žhavou novinkou a lidi kolem toho fakt trochu šílej? Prostě mít foťák na telefonu. Jde o to, že můj telefon stojí pár stovek a je na něm podělanej foťák. Bejt podělanej z toho, že máš foťák na telefonu, je tak trochu, jako si pouštět písničky na noťasu. O nic vlastně nejde.

Nicméně, nejmíň polovina reklam, který chytnu v bedně, jsou na foťáky nebo telefony s foťákem. Obvykle se v takový reklamě objeví roztlemená maminka, která fotí svoje dítě, jak se prohání na snowboardu, pomocí ultra zoomu a pak hned tuhle parádu zvěčňuje, a tak nám je říkáno, že bychom to také měli dělat. Prostě nám tvrděj, že nás náš život kolem bleskově míjí, je to tak strašně rychlý, že bychom měli fotit každej banální okamžik ve svým životě, třeba jako Guy Pierce ve filmu Memento – tyhle chvíle budou pro nás navždy ztraceny. Jako kdyby nám chtěli říct, že nemáme věřit vlastním vzpomínkám.

Nejsme povzbuzováni k tomu, abychom si udělali vlastní fotografický klub, který mapuje naše žití, ba naopak, je nám řečeno asi to, že bychom měli fotit svoje každý jídlo, jako bychom se připravovali na retrospektivní výstavu v galerii. Celej ten nápad je o tom, dělat jakejsi výcuc, kterej je neustále tlačen něčím, zvaným Instagram. Možná jste o tom už slyšeli.

Takže já nevím, jestli v tom má prsty ten přelom století, možná jsme všichni nějak byli unešeni a začali jsme si myslet, že jsme „ti vyvolení“, protože náš život proťal přelom dvou století? – ale něco v tý celý atmosféře napovídá, že jsme se tak trochu zamilovali sami do sebe. Náš nabobtnalý smysl pro sebeúctu je tu pravděpodobně proto, že jsme sebeuspokojení natolik, až se to roluje do mýtu, že kolem nás je všude umělec. Už dávno tomu není tak, že bychom byli tvořiví jedinci této společnosti, v jejíž divočině musíme přežít, abychom dokázali dělat nesmrtelná loga pro tyčinky z ovoce a rozběhnout automaty na kafe. Nemáme patřičné peníze, talent, inteligenci nebo motivaci to dělat? Je fakt hustý udělat si u banky úvěr nebo vyhrát v soutěži nebo tak něco.

Myslíte, že to zevšeobecňuju? Dobře, v roce 2001 jsem si to drandil na svým skútru do školy, abych se dozvěděl od svýho učitele umění, že jsem byl vybrán radou k tomu, abych vytvořil fresku v místním podchodu. To mě trochu zmátlo, zčásti proto, že mi bylo pouhých dvanáct let, ale zase jsem byl dost starej na to, abych věděl, že moje schopnosti v umění stojej za hovno. Takže jsem to odmítl a bylo jasný, že moje vysvědčení bude zlý, zabil jsem tak sen mýho učitele, že mám svou vlastní předměstskou verzi Guernicy pohřbenou hluboko v mém nitru, a zbytek mojí pubertální doby strávím tím, že budu vykládat nóbl buchtám, že jsem byl ohodnocen neznabohy před tabulí a že Van Gogh stejně taky nic neprodal.

Ve studeném přítmí fronty na podporu si většina z nás uvědomí, že tohle byla akorát tak jedna velká sračka, a to je pravděpodobně důvod, proč je každej pod 30 let nesnesitelnej parchant s nárokama nepálskýho prince, mě nevyjímaje. Období Blaira plodilo kulturu založenou na obsesi sebou samým a snahou vše vokecávat, jak nám to představil Olly Riley a Emmanuel Frimpong a ne příští Isaac Newton.

Pak tady byl Banksy, který dokázal, že vše, co je potřeba v umění udělat, je mimo kontext politických metafor a elementární pochopení grafickýho designu s cílem být nazváni Alanem Yentobem a Alainem De Bottonem „Shoreditch Goya“ nebo jinou sračkou.

Přesně tak, a takhle to ještě chvíli bude fungovat, a jediný, co potřebujete, je nějakej nablblej názor kohokoliv, kdo studoval na umělecký škole v Londýně, k tomu, abyste viděli, jak převážná většina současných kreativců musí v podstatě vzít džob v něčem jako Foto Škoda. A přesto, nedávno tahle myšlenka, že kdokoliv může být nestorem svýho sebevyjádření, byla vyvozena z tvarohovité masky jakési aplikace na smartfounu.

A pro ty, kteří to ještě nevědí – myslím tedy, že jste zaměstnáni něčím takovým, jako třeba tím, že se stanete prababičkou nebo tak něco – účel Instagramu je vytvářet výmluvy pro lidi, kteří se chtějí dávit svým pohledem na svý bohémský bludy, který házej na lidi, se kterýma choděj do školy. Je to jakási varianta ohánění se jménama celebrit, jakejsi náznak lepšího života lidem, kteří o to ve většině případů nemají zájem, pečlivě načasovaný a píčovsky obhájený výmluvama typu „no není dnes to město překrásný?“, když my ale samozřejmě víme, že skutečnej důvod, proč tahle fotka existuje, je, že se zrovna nacházíte na střeše baráku.

Samozřejmě že se najde spousta spořádanejch lidí, kterejm se fotka líbí, tyhlety dojemný momentky, ale je to taková ta přidružená kultura, který se mnozí lidé snaží být součástí. Tahle estetika, tahleta témata, a tak dál. Instagram může bejt fotografickou aplikací, ale je to také zbraň pro ty lidi, kteří oslovují celebrity křestním jménem, aniž by je kdy potkali. Je to pro lidi, kteří vydávají za svý vlastní názory recenzovat jídlo v restauracích. Je to pro lidi, kteří si zrovna koupili nový album nějakýho hip hoppera, co taky fotí s Instagramem.
Je tedy mnoho aspektů Instagramu, který by se nás mohly nehezky dotknout, ale na chvilku se tím přestaňme zabejvat a pojďme se mrknout na estetiku.

Za prvý je tady tenhle příšernej sub-Windows Moviemaker filtrovací efekt, kterej prostě musíš použít, a zamaže to každou fotku, kterou uděláš. Tohle ale samozřejmě neudělá tvoji fotku jaksi bezčasou a nóbl, ale spíš takovej nahnilej kus z Polaroidu, kterej zabírá dlouho pohřešovanou holku, kterou borci pořídil v nějakém televizním krimi seriálu. Pro mě je Instagram prostě trochu levnej a mizernej. Když se na ty obrázky koukám, dělá se mi lehce nevolno – připomínaj mi nějakej pokoj z kojeňáku nebo kolejí z roku raz dva, kterej nebyl sto let předělanej. Celý to smrdí smrtí a prdama. Mohlo by se zdát, že tak nějak trpím nějakou fóbií – možná jsem byl v minulym životě udušenej v tanku nebo tak – ale to, jak vypadaj, prostě nezměním.

A pak je tady další věc, a to, že většina z těchto fotek se týká žrádla, který samozřejmě něčí chlebárnu potěšilo, ale ve chvíli, kdy je to žrádlo instagramnutý, skončí jako nějaká potrhaná kuchařka, která se objevila v raných časech vzniku mikrovlnky, plná kari krocanů a míchaných vajíček s lasagnema.

Jakej je vůbec smysl těchhle všech fotek? Samozřejmě chápu tu potřebu ukořistit nějakej moment, romantickej a nezapomenutelnej moment, kterej poslouží potomstvu a chvilkám nostalgie, ale ruku na srdce (nebo kam chcete), kolik z těchto obrázků přežije břímě času? Když se staneme turisty ve svém vlastním světě a životě, bezcílně lapající po všem, co můžeme zachytit a zvěčnit. Spousta těchto obrázků ani nikdy neopustí paměťový karty, na kterých jsou uloženy; jsou to digitální verze jednorázových foťáků, který jsme nechali na pospas močícím psům za boudou v Central parku.

Pokud jde někomu jen o lajky, Instagram může samozřejmě posloužit. No ale prostě ta ztuhlá povaha věci samotný je zbavena veškerý zábavy a není možný se z toho vybabrat. Kdysi vtipný fotky se tady míhaj jak opilý motýli, ale zmizela z nich veškerá duše a takovej ten pseudo-artistickej kabát to akorát celý zabil.

Možná že to je způsob, jak se pokusit uchopit svět, co kolem nás ubíhá, ukořistěním těchto zdánlivě velice pozemskejch momentů, který když nějak uspořádáte, dají určitý smysl tomu, co se kolem nás děje, jako Tapiserie z Bayeux s mnohem menší příchutí smrti a více přemalovanými hřebíky. Možná že jsem jen cynickej bastard, jehož telefon slouží jen k posílání esemesek. Možná že Instagram má nějakou vlastní hodnotu.

Ale myslím, že hlavní problém je určitá neupřímnost v jádru celé té věci. Všechny fotky v sobě obsahujou určitej podíl pravdy, je v tom něco, co prostě pouhým okem nemůžeš nikdy uchopit. Ale v neposlední řadě to taky prezentuje jaksi překroucenou realitu. Instagram tedy na druhou stranu nabízí lež, a to esteticky i tematicky. Je to filtrovaná a nahraná verze reálnýho světa, která se fakt hodí, pokud jste Tim Burton, ale Instagram si myslí, že to je nějakej pouliční žurnál.

Kdokoliv, kdo je svědkem nepokojů, teroristickýho útoku nebo rituální sebevraždy, nebude plejtvat časem nad hloubáním, jestli „Valencia“ nebo „Nashville“ je ten nejlepší filtr, jak doplnit pálení americký vlajky. Nikdo, kdo vidí něco zajímavýho na dálku, asi nebude řešit, jakej filtr by měl použít, než to celý někam pošle. Je tolik lidí, který nemaj moc do čeho píchnout a nemaj moc originality, a který okupujou svět Instagramu.

Možná že je Instagram něco, co samo o sobě prostě funguje, možná že jde o způsob, jak se podělit o svý vlastní surový fotky s bandou lidí, kteří to taky rádi dělaj, ale Instagram určitě není extra exkluzivní klub. Je veskrze používán nafoukanými lidmi k podtržení jejich nafoukaný existence a snobských keců, který bychom měli asi poslouchat, ale v tuhle chvíli se tedy stává naprosto odlišným zvířetem.

Je to kultura našeho postavení ve společnosti. Je to, jako bejt ve správnej čas ve správný knajpě by bylo nahrazeno Mercedesem z druhý ruky.

Takže se nezlob Instagrame, ale já jsem tě prostě nepobral (na rozdíl od rapperů, který když to jedou, tak posílaj fotky sebe, jak rybařej ve vířivce, což má svý koule).

Clive na Twitteru: @thugclive

Fotky jsou posbíraný z Instagramu.

Co ještě dále nechápeme:

Umění