Euforická plavba na Petburgu

Asi si říkáte, co to je sakra za loď o který asi každou hodinu informují v radiu nebo o ní píšou na zpravodajských serverech. Je to přesně ta loď z PET lahví, o které jsem udělal v březnu rozhovor s Honzou Károu. On a Jakub Bureš sehnali další členy posádky (Honzu Holana, Honzu Branta, Vojtu Zikmundu - kameramana a řidiče doprovodného vozidla) a 12. 7. vyrazili z Nymburka do Hamburku. Na cestě jsou nyní skoro tři týdny a já jsem měl to štěstí, že jsem se k nim mohl přidat. Přesněji, dupnout si taky do pedálů a pomoct jim odšlapat dalších 20 km z jejich 900 km cesty. Díky jednomu dni na jejich lodi jsem prožil neuvěřitelnou atmosféru, která se nedávno diametrálně změnila. Ale o tom až později. Nejdřív vám popíšu, jaké to je, když se stanete součástí takového projektu.

Navečer jsem nasedl do kočáru a za hodinu dojel do Velkých Žernosek, kde jsme se měli sejít. Nakonec jsem musel přibližně hodinu počkat, protože se kluci zdrželi v Yacht klubu Lovosice, kde je ochotně pozvali na jedno orosený. Jen co se objevili za meandrem řeky, tak přišel první fanoušek se svýma dcerama, aby se podívali na tuhle dobrodružnou cestu. Při přistávání na ně okamžitě začali pokřikovat rybáři z protějšího břehu, aby klukům popřáli hodně štěstí. A já začal chápat, jaká euforie doprovází tuhle plavbu. Ikdyž ta správná euforie přišla až druhý den.

Samozřejmě jsem za nima nepřijel s prázdnýma rukama. Večer jsme si zagrilovali a vypili pár lahváčů a pro jistotu to všechno spláchli pálenkou. Po pár minutách se u nás zastavilo několik opilých person, kteří po místní cyklostezce jeli svojí alkotour a ve svém podroušeném stavu, a když viděli loď, tak nevěřili vlastním očím. Takže kluci, nebyl to sen a snad vám cestou domů asfalt moc nenafackoval.

Už od brzkého rána nás začli budit místní obyvatelé na procházce nebo cyklisti s otázkama, co to je za loď, z kolika PET lahví je postavená, kam kluci plují, proč to dělají atd.

Poté co si loď prohlídlo několik desítek lidí, jsme kolem 11. hodiny vypluli a moje premiéra na 10 metrové šlapací lodi začala. Šlapání nebylo nikterak těžké, ale rychlost kterou se loď drala dopředu byla po několika hodinách celkem znepokojující. Vlastně už po dvouch hodinách. Plánovaných 20 km jsme jeli od 10 hodin do půl 8 večer. Naštěstí mají na palubě radio a například během nudnějších chvilek Honza Brant čte poezii (což mu moc dlouho nevydrželo) a Honza Kára vyřezává ze dřeva šachové figurky. Jelikož bylo úmorné vedro, tak jsme každou chvilku skákali do vody, abychom se osvěžili. A jelikož mi do dnešní doby neslezli nehty, tak můžu prohlásit Labe za celkem čistou řeku.

Tuhle atmosféru každou chvilku vyruší nadšené zvolání z chat, cyklostezek na břehu a povzbuzující troubení projíždějících kamionů i nákladních vlaků. Stovky lidí stojící u břehu, kteří slyšeli o tomto dobrodružství a desítky posádek různých plavidel na Labi. Dokonce i člen říční policie si nás přišel vyfotit a vyjádřil svůj obdiv. Naštěstí nás nechtěl zkontrolovat, protože nás v tu chvíly bylo na palobě víc, než by mělo být. Až po těchto setkáních jsem pochopil, jak pozitvní vlnu podpory zvedlo vyplutí Petburgu. Radia každý den informují, kde se chystají kluci zakotvit a v každém větším městě na ně čeká regionální novinář.

Těsně před Ústím nad Labem jsme potkali další kuriozní plavidlo. Pro mě osobně to byl další vrchol české říční plavby. Když jsme si dávali v bufetu párek s hořčicí a bavili se s dalšími fanoušky, tak přijel chlápek se starým windsurfovým prknem se sedačkou z tramvaje, na který přidělal vrtuli, baterii a páku, kterou kormidloval prostřednictvím vrtule na zadní části prkna. Větší bizarní věc jsem ještě na vodě neviděl a to jsem se právěl plavil na šlapací lodi z PET lahví.

Po tomhle setkání jsme pokračovali dál a jelikož jsme celou cestu pluli na slunci, tak teplota se pohybovala hodně přes 30°C. Pitná voda nám rychle ubývala. A právě v tento moment se ukázala dobročinnost všech fanoušků podél břehu. Stačilo skočit s kanistrem do vody a doplavat na břeh k nějaké chatě, kde vám s radostí doplnili zásoby. Už kdy jsem se ke klukům připojil, tak měli plnou krabici věnovaných věcí, které dostali během jejich cesty.

Po komoře v Ústí nad Labem nás čekala poslední překážka. A to hladina vody za komorou a silný proud. Na poslední zastávce nás správce komory varoval, že před přístavem, kam jsme museli zatočit, je silný proud a po cestě málo vody. Ale když pojedeme podél bojek, tak bysme s hloubkou neměli mít problém. Ale s proudem to bude horší. Než jsme se vydali na poslední část cesty, tak jsme zredukovali posádku na minimum, aby byla loď lépe ovladatelná. Za komorou jsme konečně dosáhli vyšší rychlosti než je cca 7 km/h. Dolní část Ústí nad Labem jsme projeli během několika minut. Zjistili jsme, že pokud proud bude pokračovat, tak šlapáním dozadu moc nezpomalíme, takže snad pomůže vyhození kotvy, abychom dokázali zatočit o 180° kolem hráze do přístavu.

Naštěstí proud slábnul a všechny katastrofické scénáře, které kluci poslouchali po celou cestu, se nenaplnily. Přistání jsme bravůrně zvládli a Honza s Kubou mohli udělat další rozhovory pro regionální noviny. Já stoupl na souš a svezl jsem se s Vojtou pro moje auto zpět do Velkých Žernosek. Což mě celkem dostalo do kolen, protože cesta autem trvala 15 minut. Oproti celodennímu šlapání na lodi to je nepředstavitelný čas. Nakonec mi Honza Brant řekl, že zbývající cestu spočítal na 48 dní. Pokud ale poteče Labe jako mezi Ústím nad Labem a Děčínem, tak to zvládnou za mnohem kratší dobu. Což mi přišlo mnohem přijatelnější…

Se stmíváním jsem se rozloučil a ukončil tak svojí účast na tomhle projektu. Nasedl jsem do auta s vědomím, že další dny budu chodit do práce s notebookem v igelitce, protože na spálená ramena si neodvážím dát nic jiného, než super jemné tričko.

Poslední informace z této dobrodružné cesty nejsou moc optimistické. Poté co jsem odjel, posádka doplula do Děčíná, odkud je nechtěl pustit německý šiml. Od českých úředníků ještě dokázala získat povolení pro další plavbu, ale od těch německých získala pouze další podmínky, které musí splnit. Na to už bohužel neměla čas. Jak se tato výprava svezla na vlně pozitivních ohlasů, tak velmi nešťastně skončila. Kluci nakonec opustili svou loď, s kterou nesmí plout po německých vodách, ale rozhodli se, že splní svůj slib a dojedou do Hamburku zasadit strom, pod který uloží krabici se vzkazy od svých fanoušků pro budoucí generace.

Požádali své příznivce, aby jim do Děčína přivezli staré skládačky, eska, favority apod., na kterých se rozhodli dokončit svou cestu do Hamburku. Jedno dobrodružství jim skončilo, ale právě včera jim jiné začalo. Takže nezapomeňte sledovat jejich cestu na facebooku Dobrodružství K+B, kam každý den píší aktuální polohu a nahrávají fotografie. Já jim držim palce, protože u mě mají velký respekt, že se nevzdávají.