Protesty a děsivá každodenní realita v ulicích Atén

Enri Canaj je albánský fotograf, který s rodinou emigroval do Atén, když mu bylo 11 let. V životě nenarazil na moc štěstí a posledních pár let se věnuje dokumentování toho, jak se kdysi prosperující Atény mění v tavící kotel fašismu, antifašismu, protestů, chudoby a obchodu se sexem. Enriho fotky se zaměřují především na tamní imigranty a najdeme v nich soucitný pohled na lidi, co uvízli v příšerných životních podmínkách. Pár fotek ze série Shadows in Greece mi poslal a pokecali jsme si nad nimi o jejich objektech, o problémech, kterými město prochází, a o tom, jestli pro sebe vidí nějakou budoucnost.

VICE: Co tě k těmhle fotkám inspirovalo?

Enri Canaj: Shadows in Greece je můj osobní projekt, se kterým jsem začal před dvěma lety. Série dokumentuje každodenní život v Aténách v návaznosti na obrovský příliv turistů během olympijských her v roce 2004 a na jejich následný odliv. Ta místa jednou byla nejrušnějšími ulicemi celého města a teď hnijí prázdnotou. Lidé se jimi plíží jako stíny, s hlavou dole, staženými rameny a zavřenými ústy. Zatímco akciový trh jde dolů, počet sebevražd závratně roste. Každá fotka zachycuje člověka a ten má za sebou svůj vlastní příběh.

Cos sledoval, když jsi s projektem začínal?

Na začátku projektu jsem se soustředil na menší ekonomické a sociální krize, jak každým dnem přerůstaly do osobní roviny. Věci se ale rychle změnily. Velké stávky, demonstrace, nasraní protestující a hořící obchody se v Aténách dostaly na denní pořádek. Nejdřív jsem je fotil, aniž bych tím chtěl něco sledovat. Všechno, co se dělo, pro mě bylo neuvěřitelné. A pak najednou moje fotky nabraly nový směr.

Centrum Atén, jak si ho pamatuji z dřívějška, bývalo plné života. V období před olympijskými hrami procházelo báječným rozvojem. Ale potom, co všichni vypadli, se to začalo zhoršovat a postupně se mu vracel jeho původní charakter – tedy feťáci, pouliční obchodníci, imigranti a prostitutky. Pro mě tam tihle lidé byli odjakživa. Všechno tohle jsem viděl, už když jsem se do Atén dostal jako 11leté dítě.

Začal jsem se soustředit na imigranty, co žijí v malých pronajatých pokojích, a většina z nich nemá žádnou naději pro budoucnost. Holky, co sami sebe prodávají za pět euro, jsem potkával každým dnem. Jsou to citliví lidé, co mají spoustu problémů v rodině, ale jako jediní se ke mně jako k imigrantovi v Aténách chovali hezky. Sami do Řecka přišli za lepší budoucností, ale místo toho tu našli chudobu a rasismus. Někteří si museli protrpět fyzické násilí, někteří dokonce přišli o život. Takoví jsou lidé, o nichž můj projekt vypovídá. Obrázky, které jsem vybral, jsou pro mě důležité i v osobní rovině, protože přesně znám příběhy, co se za nimi nachází. Když se na ně však koukají jiní, chci jenom, aby se subjekty těch fotek zacházeli se stejným respektem a úctou, jako k nim mám já.

Můžeš mi říct něco víc o tvém příchodu do Řecka?

Narodil jsem se v Tiraně, v Albánii, v roce 1980. Moje rodina se do Řecka přestěhovala v roce 1991, hned jak se hranice otevřely. Nerozuměl jsem tomu, proč se stěhujeme, Albánie mi přišla nádherná. Prodali jsme většinu toho, co jsme měli. Vzali jsme s sebou nějaké staré černobílé rodinné fotky, batoh s oblečením a nasedli na bus. Celé mi to přišlo zmatené a strašidelné až do okamžiku, kdy jsem spatřil ulice plné světel, plakátů, obchodů a barů, kde jsem ochutnal svou první Coca-Colu.

První dva měsíce jsme bydleli v levném hotelu kousek od centra Atén. Žili jsme ve třetím poschodí, ale mnohem radši jsem měl to druhé kvůli mladým a krásným řeckým holkám, které tam žily a pracovaly jako prostitutky. Byly mými prvními přáteli. Pouštěly mne do svých pokojů a fascinovalo mě, jak se dívaly do zrcadla, když si na tváře nanášely make-up. Tyhle holky mě naučily mluvit řecky. Mám tyhle scény v paměti pořád hluboko zapsané.

Řecko bylo k mojí rodině neúprosné. Mysleli jsme si nejdřív, že se brzo vrátíme domů, ale roky šly dál a my jsme přestáli spoustu problémů, obětí, komplikací a dokonce i rasismus. Teď, po 22 letech, je Řecko místem, kde jsem se setkal s dobrem i zlem. Je to můj domov i moje válka.

Říkáš, že tihle lidé, co žijí v Aténách, nemají moc naděje na budoucnost. Snažíš se to sdělit i svými fotografiemi nebo si myslíš, že tady ještě je místo pro optimismus?

Jak asi každý ví, situace v Řecku se během posledního půl roku dost zkomplikovala. Je to tu čím dál tím horší a lidé prochází složitým obdobím. Jsou ztracení a nemají moc naděje. Trpí a svými obrázky to chci ukázat. Nechci nic skrývat.

Kvůli tomu si také myslím, že tady naděje je. Konfrontace s realitou, jakkoliv tvrdá, nám pomáhá naději najít. Ačkoliv někteří z nás mají o něco víc štěstí, musíme soucítit a porozumět strastem ostatních. Já chci, aby se lidé aspoň na minutu zastavili a vcítili se do toho, nebo o situaci přemýšleli.

Více smutných obrázků na VICE:

Americká chudoba na Google Street View

Vražedné svatyně v Oaklandu

Uvnitř uprchlického tábora na Sicílii