Skoro jsem umřel na cestě ze Somálska do Lampedusy

Emigranti se přibližují k italskému ostrovu Lampedusa v roce 2007. Foto via Noborder Network

Hassan Ali je 23letý Somálec, který v mládí zažil chudobu i přestřelky. V roce 2009 se rozhodl opustit svoji rodnou zemi. Nastoupil na loď, která ho měla vzít do Evropy. Hazardování s životem ale dál pokračovalo právě na cestě z Afriky na italský ostrov Lampedusa. Ročně takovou cestu podstoupí tisíce Somálců. Tenhle měsíc se to znovu objevilo v novinách, jedna z lodí totiž začala hořet a převrátila se. Zemřelo tam přes 300 lidí. Osm dní na to se překlopila další loď, kde přišlo o život nejméně 34 lidí. Hassan nám vyprávěl o svém životě před tím, než na loď nastoupil, ale také o tom, co se dělo, když na ni nastoupil.

Kanibalismus propukl na lodi cestou z Libye do Lampedusy. Cesta trvala už asi deset dní. Neměli jsme žádné jídlo, lidé umírali hlady. Najednou jsem uviděl, jak jeden chlap odřezává kousek masa z těla nějakého dalšího chlápka.

Já jsem byl ještě jeden z těch šťastnějších.

Vyrůstal jsem blízko Keňských hranic v Beled Hawo. Miluju svoje město, ale život tam pro mě nebyl moc veselý. Bydlel jsem se svými rodiči, mladší sestrou a dvěma staršími bratry v jednom bytě. Bylo mi deset, když se ve městě začalo střílet. Jednou odpoledne, byl jsem zrovna v mešitě, se začalo venku střílet. Kulky lítaly vzduchem. Byl jsem tam úplně sám a nevěděl jsem, co mám dělat. Pokoušel jsem se najít nějakou cestu ven. Byl tam hrozný rámus a zvuky střelby ohlušující. Nakonec jsem se dostal ven, utíkal jsem co nejrychleji domů. Ale těsně před tím, než jsem doběhl ke dveřím, po mě začali střílet dva týpci s kalašnikovem. Přikrčil jsem se a vběhl dovnitř. Padl jsem rodičům do náruče. Po pěti hodinách střelba ustala. A já jsem věděl, že v Beled Hawo mě žádná budoucnost nečeká.

Vždycky jsem chtěl být astronautem. S úžasem koukat na hvězdy a měsíc. Proplouvat mezi nimi. Somálci se bohužel takový sen nemůže nikdy splnit.

Loďky jsou plné odpadků a když jídlo dojde, začnou lidi jíst sami sebe navzájem… foto: Guido Gazzilli

Poprvé jsem o utíkajících Somálcích slyšel v rádiu, bylo mi devatenáct. Mluvili v něm lidé, kteří dopluli lodí až do Evropy. Jejich životy se změnily. Znělo to dobře. Po nějaké době jsem rodičům oznámil, že se taky chystám utéct. Byli v šoku. Máma si myslela, že jsem se zbláznil. Říkala, že jsem mladý a co se mi prý stalo. Vyprávěl jsem jim, jak jsem v rádiu slyšel o „Tahribu“ (tak se říká somálské cestě ze země za lepším životem). Považoval jsem ho za jediné východisko – život v Evropě. Mysleli si, že si dělám srandu. Když jsem jim potom volal z lodi, hrozně se vyděsili.

Mukhalové jsou lidé, kteří vám nelegální činnost lehce zprostředkují. Jsou považováni za jedny z nejhorších lidi v Somálsku. Chlápek, co mě vzal na loď, byl právě takový. Byl to odporný chlap, opravdu nechutný. V našem městě se o něm mluvilo jako zlodějovi a banditovi. Přes něj jsem se seznámil s dalšími lidmi, kteří chtěli podniknout stejnou cestu. Všichni se ho báli a vyprávěli mi o něm šílené příběhy. Nepřipouštěl jsem si to. Měl jsem se tehdy sebrat a jít, zaplatil jsem mu za cestu 800 dolarů. Peníze jsem získal od přátel a rodiny, která vůbec netušila, na co jsem je měl.

První etapa cesty vedla z Beled Hawo do Bosaso, což je přístavní město na severním pobřeží Somálska. Ta cesta nebyla zas tak hrozná, ale neměli jsme skoro žádné jídlo a ti lidé, co nás vezli, byli krutí, řvali na nás a občas někoho uhodili. Já jsem byl pořád ještě kluk, už tam se mi stýskalo po domově. Všichni vypadali smutní i přes to, že vlastně jeli za něčím novým, lepším.

Když jsme dorazili do Bosaso, převozníci nám slibovali, že další loď bude prostorná a pohodlná. Když se ale po několika dnech objevila, zděsili jsme se. Byl to starý, polorozpadlý vrak. Horkotěžko prostor pro tolik lidí. První dva dny jsme se mačkali uvnitř tý malinkatý loďky. Spali jsme jeden přes druhého. Někteří lidé se dole v podpalubí skoro udusili. Jenže kapitán a jeho ozbrojená posádka nám pořád říkali, ať sklapneme, jinak že nás hodí přes palubu.

V jednom okamžiku jsem dokonce volal svému bratrovi, že jsem na téhle cestě. Byl úplně v šoku, nemohl ani mluvit. Po zbytek cesty mi rodina volala na mobil a ptala se, jestli jsem v pořádku. Jenže všechny ty příběhy, které jsem slyšel ještě před odjezdem, se začaly pomalu naplňovat. Nemohl jsem skoro dýchat.

Po tom, co jsme dopluli do Libye, se všechno ještě zhoršilo. Prošel jsem přes hranice spolu s dalšími čtyřmi muži a pěti ženami. Měli jsme všichni strašný hlad a byli jsme hodně unaveni z té hrůzostrašné plavby. Řekli nám, že se máme dostavit k nějakému malému pouštnímu městečku. Cestou nás ale zajalo asi 15 až 20 ozbrojených mužů.  Mysleli jsme, že to jsou hraničáři. Dokud nás nezačali mučit, netušili jsme, že to jsou psanci.

Uprchlíci v Lampeduse. Připadá vám to pořád jako nádherný ostrov? foto: Guido Gazzilli

Svázali čtyři muže dohromady a nechali je tam, v tom spalujícím vedru, sedm dní sedět. Nedali nám skoro žádné jídlo a řekli nám, že ženy bijí a znásilňují jen kousek od nás. Potom, co naše rodiny zaplatily za každého z nás 300 dolarů, nás propustili. Zjistili jsme, že ty ženy opravdu zbili a znásilnili. Jediné co jsem si v tu chvíli přál, bylo, být zpátky v Beled Hawo se svými rodiči. Nestaral jsem se, jestli se někdy do Evropy dostanu nebo ne. A i kdybychom se nějakým zázrakem do Evropy dostali, jak by se asi k nám chovali? Získal bych vůbec víza? Nezatkli by mě? Měl jsem hrozný strach.

Dalších deset dní nám trvalo, než jsme našli loď z Libye do Lampedusy. Pak teprve začal ten pravý horor. Dávali nám jen suchý chleba a sušenky. Bylo nesnesitelné vedro. Na palubě umírali lidi a kapitán ani nehnul brvou. Z hladu se lidi začali navzájem pojídat. Bylo to jak z nějakého hororu. Tohle všechno se odehrávalo přímo před mýma očima. Trvalo to tři dny. Mě to přišlo jak roky.

Všichni vědí, že politici, jak v Evropě, tak v Africe nedělají nic proto, aby se předešlo tak nebezpečných cestám, jako je tahle. Jinak by totiž, poblíž Lampedusy, tenhle měsíc nezemřelo tolik lidí. Nikoho nezajímá skutečný problém násilí a chudoby, nikoho nezajímá to, co táhne lidi ze Somálska pryč.

Lidi mi často říkají, že Lampedusa je nádherný ostrov. Vůbec nevím, o čem mluví. Už si skoro ani nepamatuju, jak to tam vypadalo. Všechno bylo tak strašidelné. Ale chvála Bohu, přežil jsem to. Po třech měsících v kempu jsem italská víza sehnal. Někteří lidé, se kterými jsem cestoval, museli na víza čekat roky. Někteří je neobdrželi nikdy. Itálii miluju. Žil jsem tam tři roky. Vystřídal jsem různá povolání. Astronaut ze mě asi nikdy nebude, ale Itálie mi umožnila znovu zahájit život, který jsem měl zničený. Teď jsem zpátky v Somálsku, ne v Beled Hawo, ale jiném městě. Doufám, že Itálii ještě někdy znovu navštívím. A také doufám, že už nikdy nikdo nebude muset podstoupit tuhle šílenou cestu.

Více zpráv z Afriky na VICE:

Maroko je ráj pro pedofily z Evropy

Neklid v Kongu se stupňuje

Drogy, chlast a islám