Knihomol: Děti půlnoci

Děti půlnoci se svými sedmi sty stranami patří vedle Joycova Odysea, Proustova Hledání ztraceného času, Exupéryho Citadely nebo Muže bez vlastností od Roberta Musila ke knihám, u kterých se po dočtení čtenář poplácá po zádech a dá si pašáka (prosím nepište mi, že Pilíře země, To nebo dokonce nejnovější  díl Her o trůny mají přes tisíc stránek a že je to stejně těžký přečíst - všichni to víme). Po dočtení některé z těchto knih je člověk největší king světa sedící na příjemně vyhřívaném trůně na Mount Everestu. Zdolal jednu z osmitisícovek, sice si už ani teď nepamatuje, co během toho útrpném výšlapu zažil, o čem ta kniha byla, ale na tom nezáleží, protože se k ní už stejně nikdy nevrátí. Rushdie sám svůj literární styl označuje jako propojování postmoderny s magickým realizmem. Je to vzdělaný pán, můžeme mu asi věřit.

Salman Rushdie podobně jako jeho literární postavy prožívá docela dobrodružný život. Poznal osobně přinejmenším tři kultury, kdy žil nejdříve v Indii, v Pákistánu a nakonec se přestěhoval do Anglie. Střetávání a prolínání kultur je jeho nejvýznamnějším tématem. Účastnil se soudních procesů, například s indickou političkou Indirou Gándhíovou, která v jeho knihách vystupuje tak trochu jako vtělení sadistické bohyně Kálí. O jiných indických politicích se dozvídáme, že rádi popíjejí vlastní moč. Rushdie má prostě talent na to, aby nebyl v některých kruzích populární. Kvůli knize Satanské verše na Rushdieho islámští radikálové uvalily fatwu, což v jazyce smrtelníků znamená, že ho může kdokoliv zabít, aby si posichroval teplé místečko v nebi hned vedle Aláha. Musel se pak řadu let skrývat, než se to urovnalo.

O Dětech půlnoci se na rozdíl od výše zmíněných knih dá říct, že mají příběh, čehož si u moderní literatury velmi vážím, protože je to hrozně netypické. Je jím život a mnohá dobrodružství vypravěče románu Salíma Sináí. Salím se narodil v roce 1947 a navíc přesně v  den vyhlášení Indické samostatnosti, a to právě o půlnoci, což zdůvodňuje tajuplný název knihy. Jeho osud je s Indií tak pevně propojen, až je Salím přesvědčen, že když on sám ztratí jeden prst, Indie zároveň přijde o část svého území. Tak to v textu skutečně funguje! V textu totiž může fungovat cokoliv, co si autor usmyslí, a tak dostává nebohého Salím do běhu všech velkých událostí, které se v druhé polovině dvacátého století v jeho zemi odehrávaly.

Vypravěčovým pohledem dokonce můžeme vidět, co se dělo dlouho před jeho vlastním narozením. Příběh začíná, když se Salímův dědeček vrátí ze studií na Západě a ztratí svou víru v boha, protože se při modlení na koberečku udeřil do nosu. Tento v mnoha podobách se opakující motiv je překvapivě v příběhu zásadní, nejspíš proto, že se dědeček do Salíma částečně reinkarnuje a on podědí právě dědečkův obrovský nos, který je i centrem jeho speciálních schopností, protože Salím jím dokáže cítit pocity druhých lidí a… možná už sami začínáte chápat, že příběh Dětí půlnoci se nejen nedá odvyprávět, ale není vlastně nakonec tím podstatným. Je to chaos alegorií, odkazů a metafor. Hrozně nerad bych byl obviněn z xenofobie, ale přesně takovým šíleným chaosem je prostě Rushdieho Indie.

I ostatní děti, které se narodily oné inkriminované noci, získaly nadpřirozené schopnosti – teleportace, chození po vodě, cestování v čase, co si jen představíte. Znáte X-many, ne? Salím podobně jako Profesor X ovládá telepatii a může tak komunikovat a zcela neúspěšně se snažit sjednotit ostatní děti půlnoci. Jeho nevlastní bráška a celoživotní rival Magneto, tedy chci říct Šiva, je zas velmi fyzicky silný, a proto svými mohutnými koleny drtí všechno a každého, kdo se mu mezi ně dostane. Což jsou v jeho mládí hlavně indické prostitutky, které psychopaticky vraždí (už kvůli tomuhle musí být všem jasné, proč je to bestseller). Jejich vzájemný konflikt vygraduje až v bratrovražedné válce mezi Pákistánem a Indií.

Snad se dá jako negativum vidět, kolik různých souvislostí, dat, jmen a narážek čtenáři uniká, jelikož není stejně dobrým znalcem poměrů v dané zemi ani historikem jako Rushdie. A že si Rushdie svou vědomostní nadvládu nad čtenářem patřičně užívá. Ale možná i to je pouze dalším faktorem Rushdieho fikčního světa. Čtenář si může připadat jako turista, kterého vysadí uprostřed Indie a on se v celém tom chaosu musí orientovat, nebo se ztratí mezi řádky.

Takto by šlo vyjmenovat ještě tisíc a jeden prvek příběhu, který má nějaký metaforický význam, nebo spíš povzbuzuje k řadě možných významů, úvahám. Děti půlnoci jsou totiž v první řadě velká hra s interpretacemi, nabízejí čtenáři prostor k vlastnímu luštění, proto se vyplatí románem probojovat. Pak stanete na vrcholu světa, tam kde byli už ti intelektuálové před vámi, a vy jste teď jedním z nich! Z plných plic můžete na všechny zakřičet: Dočetl jsem Děti půlnoci! Jo? A co to je? Asi vám někdo odpoví.

Úryvek:
Narodil jsem se v Bombaji… za onoho času. Ne, to nepůjde, tomu datu se nemohu vyhnout: narodil jsem se 15. srpna 1947 na soukromé porodnické klinice doktora Narlíkara. Ráno nebo večer? Doba je také důležitá. Tak tedy: v noci. Ne, musím být mnohem… Ve skutečnosti s úderem půlnoci. Ručičky hodin mě při mém příchodu na svět uctivě pozdravily sepnutými dlaněmi. Ale no tak, prosím tě, ven s tím, jen to vyklop: přesně v okamžiku, kdy Indie získala nezávislost, jsem se já vyhrnul na svět. Hlasité lapání po dechu. A za oknem ohňostroj a jásající davy. Pár vteřin nato si můj otec urazil palec; jeho úraz byl ale pouhou hloupostí ve srovnání s tím, co v tom okamžiku obklopeném tmou postihlo mě, neboť vinou magické tyranie oněch způsobně salutujících ručiček jsem byl záhadným způsobem připoután k historii, mé osudy byly navěky přikovány k osudům mé země…

Nyní se nicméně čas (jelikož mi přestal být k užitku) nachyluje. Zanedlouho mi bude jednatřicet. Snad. Pokud mi to dovolí mé rozpadávající se, vyplundrované tělo. Nemám však naději, že si zachráním život, nemohu dokonce ani počítat s tisícem a jednou nocí. Musím pracovat rychle, rychleji než Šeherezáda, má-li můj život nakonec mít nějaký smysl – ano, smysl. Přiznávám: více než čehokoli jiného se bojím absurdity.

Rushdie, Salman: Děti půlnoci. Paseka, 2009. Překlad: Pavel Dominik.

Předchozí Knihomolové:
Svěrák - Nové povídky
Kingsley - Šťastný Jim