Změnil jsem se v čokla a hlídám demokracii

Z lásky k Česku lezu po čtrnácti dnech zpátky k plotně, u které jsem se už tehdy silně spálil. A stejně jdu, dokonce po čtyřech – což má svůj důvod, jak brzy uvidíte –, já vůl. Já vůl. Či jiné zvíře, menší a všeho schopné.

Nazval jsem před dvěma týdny časopis Respekt a jeho zaměstnance fašisty. Proč? Tak jednak jsem skutečně přesvědčený o tom, že v Respektu tehdy v souvislosti s rozhovorem, který se mnou vedli, problesklo něco velmi nebezpečného. Závislí lidé po určité době začínají dělat chyby, a přesně to je podle mě případ „linie Respekt" v české společnosti. Chybují, protože mají mlhu před očima. Co je v případě téhle linie onou proklatou látkou, která pozměňuje vědomí? Odpověď se rýsuje, ale o tom až jindy… Druhý důvod, proč jsem na ně posledně chrstnul tu hnědou špínu, je stejně důležitý jako ten první.

Návratem fašismu nás velmi často straší právě chlapci a dívky z Respektu. No a já chtěl vidět, co se stane, když se jim sáhne na bezmála monopol. Co se stane, když na ně někdo vystřelí jejich vlastní – a po hříchu pochybnou – zbraní. Strašíte fašismem, a sami jste fašisti.

První teze tohohle sloupku v každém případě zní: Respekt se v nás často snaží vzbudit strach. K čemuž je třeba ihned dodat, že strach je bytostně orientovaný k budoucnosti, k tomu, co bude čili k odhadování nebo rovnou k věštění.

Co bude, nevíme. Co naopak víme, je toto. Respekt je v první lize mistrovství světa, které tady v Česku už léta pořádáme a které jsem nazval – inu! – Mistrovství světa ve slyšení trávy růst.

Respekt je v tomhle oboru v Česku na špici. Šíření strachu a slyšení trávy růst. Jaká je konkurence? Okamura straší příchodem imigrantů a zákeřností takzvaných vítačů (čili v podstatě „linií Respekt"), Respekt na druhé straně straší Okamurou. A tak dále. První liga ve slyšení trávy růst, a Respekt tam stoprocentně je. Sorry, Respekte, ale pokud jde o strašení, mezi tebou a Okamurou není rozdíl, oba dost zatápíte pod kotlem. Však si pro srovnání vezměte vaše druhy u pera, třeba věčně mladou Frontu a Lidovky. Tyhle ostřelované plátky mají co dělat s realitou, kterou musejí zachycovat pokud možno tak, aby mimo realitu zůstal jejich vlastník Herr Babiš. Tyhle plátky na nějaké strašení nemají ani pomyšlení, ty se prostě snaží přežít a tahat Babiše z basy. Provazochodci, pro které by mávání strašákem znamenalo ztrátu rovnováhy a pád. Fronta a Lidovky prostě moc nestraší, nemají na takový luxus kdy, a možná ani nemají po ruce vhodnou ideologii. Ale není třeba zůstávat u MAFRY. Lze sáhnout i jinam, třeba k časopisu 100 plus 1 zahraničních zajímavostí. Ti se podle všeho snaží najít a vyfotit světové zajímavosti. Strach v tomhle případě přichází ke slovu asi pouze v podobě strachu z výšek, pokud se jako zajímavost popisuje nějaká vysoká hora. No a proti tomu Respekt a Okamura, a naopak, stále dokola. Věštci. Mistři světa ve slyšení trávy růst.

Tím se konečně dostávám ke svému kleknutí na čtyři, zmíněnému v začátku sloupku. Proč padám jako zvíře na čtyři?

Protože se taky chci – já jedináček! – účastnit MS ve slyšení trávy růst.

Chci taky vědět, poznat, vyčuchat, co se kde rýsuje za hrozby.

Taková hrozba, to je totiž velká věc. Počkejte… Je? Nebo…

Čína, Rusko, Korea, uprchlíci, Okamura… Hrozby, uf, jedna větší než druhá. Co je na Česku bezvadné, je fakt, že tady máme lidi, kteří přesně vědí, co je hrozba a kolik ta která hrozba váží. Máme tady vizionáře. A v tom je jádro, ehm, pudla.

Co je hrozba? A jak se hrozba zjišťuje? A jak se hrozba prokazuje?

No já to na rozdíl od věštců nevím, přiznávám.

Podle mě je to dokonce blbost a logická nesrovnalost, vědět, co je hrozba. Až kolem poletí korejská raketa, tak řeknu, sakra, byla to hrozba, ta Korea. Pak to řeknu. Pak. To slovo je důležitý… Já totiž nechci žít věčně v budoucnosti, ve sci-fi. Já s dovolením sedím teď a tady na Letný, a dívám se kolem sebe. A protože mi přijde uhozený hájit odsud velryby a spekulovat o mniších v Tibetu, tak se starám o svý bezprostřední okolí, o Letnou, o sebe, o Respekt. Proti tomu Korea, Rusko, Zeman, fajn… Neříkám, že to nejsou hrozby. A až se ukáže, že to hrozby byly, tak jako první předstoupím před mistry světa ve slyšení trávy růst a prohlásím, byl jsem vůl, že jsem s vámi nevaroval, za ty bomby můžu svým způsobem i já, za to, že teď jsou tady, no ano, zastřelte mne… Do té doby se ale budu chovat jinak. Když vidím hrozbu za rohem, třeba v chování lidí, kteří nekriticky hájí své ničím nepodložené vize, s dovolením na tuto hrozbu velmi prozaicky poukážu. Na naši maličkou hrozbu, o které se mluví s menším efektem než o Číně a dalších velikášských projektech. Leč – někdo tu špinavou drobnou práci dělat musí, žejo, když všichni lítají v oblacích, v Číně, v Rusku, na Hradě a bůhví kde.

Takže znovu, a znovu na čtyři, já adept první ligy ve slyšení trávy růst, já novopečené hlídací štěně zcela lokální demokracie!

Lezu po čtyřech na Letný a obávám se, že větřím další fašismus. Po Respektu přichází na řadu jeden komentář na Facebooku. Opět s dovolení vidím hrozbu na metr od sebe, opět odmítám vidět hrozbu v Asii nebo na Pražském hradě, na to máme jiné. Já jdu úplně obyčejně a nudně k sobě na Facebook a čtu tam na své zdi: „Ne, neporozumíte si. To je tak, když jeden roste ze země do nebe a druhý povlává jako kus igelitu zachycený na suchém stromě někde v krajině, která je vlastně celá jenom na obraze. To je tak, když jeden žije v univerzu hodnot a druhý je příležitostným producentem nespojitých významů."

To o tom igelitu a nespojitých významech, to je o mně. Napsal to jeden velmi ceněný český spisovatel. Velmi křehký mladý muž – napohled a často i podle jeho slov.

Jsou věty, které se člověku zaryjí pod kůži. Ta s igelitem k nim patří. Asi týden jsem chodil po Letné a říkal jsem si, co když má ten kluk pravdu, vždyť přece dostal evropskou cenu za literaturu. Sakra, jsem igelit, říkal jsem si. Fakt.

A pak mi to po týdnu samomluvy došlo. Na tuhle metaforu s igelitem by byl pyšný Hitler či ten jeho Goebbels.

A máte to. Po čtrnácti dnech jsem vyvětřil další fašismus, a znovu ve slupce, v níž by takové výstřednosti nikdo nečekal. Děkuji, loučím se a… šustím pryč.