Best of 2017

Popovídali jsme si s Vladimírem Páralem o vztazích, sexu a pornu

„Když se žena pořádně umyje a pak na sebe dá nějaký drahý parfém, není to ono. Jsem ochuzený o její přirozenost. Jako bych šel do lesa, sebral klacek, a necítil z něj vůni dřeva. Je to nesmysl.“

by Hannah Saleh, and Adam Pešek; photos by Lukáš Havlena
02 leden 2018, 7:13am

Když jsme jeli v létě na výlet do Mariánských lázní, dozvěděli jsme se od našich průvodců, že se tam před lety přestěhoval Vladimír Páral – autor románů jako třeba Milenci a vrazi, Veletrh splněných přání, Profesionální žena: Román pro každého, Mladý muž a bílá velryba: Malý chemický epos, Romeo & Julie 2300, Země žen a Playgirls I a II, k jejichž stejnojmennému filmovému zpracování vytvořil i scénář. Ačkoliv nás nejprve odmítl, nakonec k rozhovoru svolil. Spíše než literaturu jsme chtěli řešit vztahy v dnešní době, s čímž dotazovaný naštěstí neměl nejmenší problém.

V. Páral: Tak já to zkusím zkrátit… Napsal jsem asi patnáct románů, což je asi pět tisíc románových stran o mužsko-ženských vztazích čili o lásce. Vztah mezi mužem a ženou je moje ústřední prostředí. V první fázi je důležité seznamování, a od toho máme inzeráty, plné seznamky a další blbosti. Lázeňské zdroje a kolonáda jsou cesta k pravému seznamování. Kolonáda je ústředním kamenem lázní. Tak jsem tam pozval lidi za účelem živého seznamování. Předkládali jsme květiny tří barev – žluté, bílé a rudé. Dívky si měly vybrat květinu, která je reprezentuje. Kdo přijel do lázní, aby tu prožil nezávazný lázeňský románek, tak na tři týdny, ten si vzal do ruky žlutou květinu. Kdo sem přijel, aby tu poznal lásku svého života, ten si vzal bílou.

Hannah: A co znamenaly ty červené?
V. Páral: Ty přijdou nakonec. Takže žlutá kytka znamená lázeňská známost do tří týdnů, bílá kytka znamená dokud nás smrt nerozdělí a červená kytka… ještě tuhle noc. A takhle to začalo. Bylo hezké počasí, narvaná kolonáda, a tak jsem jim začal odříkávat pravidla. To jsem byl mladší, hezčí a měl jsem více sil…

Hannah: To si nedovedu představit.
V. Páral: Ha ha ha… A tak jsem to odříkal, a získal jsem další poznatek: lidi stáli a nebyli schopni vstoupit do hry, nebyli schopni začít si hrát, dokonce ani zamávat kytičkou. Šlo o to alespoň to zkusit. Ale lidi jsou zvyklí sedět doma, koukat na televizi a nic nedělat.

Hannah: Jaké květiny měly největší úspěch?
V. Páral: No, ty rudé byly hned pryč (směje se). Ale ta akce prostě nevyšla. Abych to vysvětlil: v dnešní době máte seznamky přes internet, na které se vám můžu nabídnout jako mladý, krásný, svalnatý člověk. Na tomto základě spolu navážeme kontakt. Kdežto kolonáda umožní lidem se potkat, vzájemně se prohlédnout, a to bez jakéhokoliv závazku. V Brně, kde jsem za války studoval, jsem si to zažíval každou neděli. Šli jsme na procházku celá rodina. Maminka, tatínek a mladý Vladimírek, a tatínek povídá: „Hele Vláďo, to je kus! Co ty na to?" A tímto způsobem dvoření se navrací půvab hry, půvab seznamování, a to zlepšuje kvalitu volby, protože tato volba je čistá. Vizuál, první slova i chůze. Za minutu nasbíráte dosti dojmů, které mají určitou poznávací hodnotu.

Adam: Vypadá to, že víte, jak internetové seznamky fungují. Zkoušel jste je někdy?
V. Páral: Nezkoušel. Moje fotky se tam možná objevily, ale já si na to netroufám.

Adam: Používáte internet?
V. Páral: No, moc ne. Mě ten počítač, Facebook ani videa nebaví… Ale dívám se na porno, jako každý, samozřejmě.

Hannah: Díváte se na porno?
Adam: Přemýšleli jsme, jak se k tomuto tématu dostat, jelikož je to velká součást dnešních vztahů.
Hannah: Tahle otázka se nabízí, protože píšete o vztazích a seznamování.
V. Páral: To je problém mého života... Ať už si pustíš cokoliv, tak ten sex vypadá dobře, ale to je konec. Chybí tam ten příběh předtím. To je, jak kdybys šla do restaurace a rovnou začala žvýkat syrové stehno. Není to ono…

Adam: A proto je lepší psát rukou než na počítači?
V. Páral: Ano, a to zásadně tužkou. Když píši tužkou, má myšlenka mutuje. Hlava, mozek, srdce i pohlaví jsou jednota. Když pracujete s elektronickou formou, nikdy do kláves nestihnete předat tolik emocí.

Adam: Čím více lidé koukají na porno, tím míň jsou zvyklí mít normální styk. Myslíte si, že je to pro ně a jejich soužití hrozba?
V. Páral: Lidi celkově ztrácejí schopnost kontaktu, a to je ten problém. Odcizení a ztráta půvabu jsou velmi aktuální. To samé platí třeba i pro nákupy. Já rád nakupuji, ale fyzicky… Důležitá je cena a výkon.

Hannah: Nedávno jsem četla článek o pornu od Philipa Zimbarda, ve kterém mluvil o zkreslování představ o sexu. K aktu se jen tak přistoupí a video končí mužskou ejakulací, a přitom ženský orgasmus se tam nijak neřeší. Tím pádem muži nevědí, co ženy potřebují, protože jsou zdegenerovaní koukáním na porno.
V. Páral: K tomu, aby se muž přiučil ženskému tělu, je potřeba čas. Když šla za mého mládí dáma v sukni přes most a já uviděl její kotník, šel jsem za ní i půl hodiny. Neměl jsem z toho erekci, ale i tak mě to vzalo. Kolik je hodin? V 18:40 dávají Baywatch, čtvrtou řadu.

Hannah: Koukáte se na Pobřežní hlídku?
V. Páral: Miluju to.

Je to takové softporno, co?
V. Páral: To není porno, nebuďte přísná. Je porno, pak je hard a soft porno, a takhle se to stupňuje. Vy to berete jako chlap, porno a konec. Co to je? Máme přeci bohatší stupnici. Je na ní alespoň dvanáct schodů. A do toho mají ženy stovky možností, jak se upravit, jak se lesknout.

Hannah: Co se třeba dá udělat s tělem, aby se lesklo?
V. Páral: No olej… (směje se). Ještě dodám jednu věc a to, že jsem chemik. Jsem farmaceut. Vyznám se v módě a farmacii, a právě proto jsem nepřítel kosmetiky. Existuje film z padesátých let jménem Vůně ženy. A co to znamená? Žena má svou určitou vůni, je o tom dokonce nechutný vtip. Jde slepec ulicí kolem obchodu s rybami a říká: „Jé, tady jsou ňáký ženský." Když se žena pořádně umyje a pak na sebe dá nějaký drahý parfém, není to ono. Jsem ochuzený o její přirozenost. Jako bych šel do lesa, sebral klacek, a necítil z něj vůni dřeva. Je to nesmysl.

Hannah: Víte, co mě na pornu hrozně irituje? Ta všudypřítomná depilace. Porno popírá tělesné ochlupení, a pak se ho všichni zbavují i v reálném životě. Ztrácí svou přirozenost proto, aby se udělali přijatelnějšími pro všechny.
V. Páral: Jsem nepřítel depilací. To je jako kdybych teď přišel s oholenou hlavou. Není to přirozené.

Hannah: Co je přirozené?
V. Páral: Ženské dominanty jsou oči, rty a ňadra. Chlapi mají ale hezčí tělo, když mají vypracované svaly. Je to jak složitá kresba. Je to nádhera. A co zbývá ženám?

A když se ta chudinka ještě oholí a nechá si tam jen proužek, tak je to už úplná hrůza. Měl jsem v Praze známou, vysoce postavenou, s mimořádným ochlupením. Jednou jsme se šli koupat. Procházeli jsme po Podolí a kolem bylo asi pět set krásných žen v plavkách. Ta moje měla jako jediná takovou ozdobu.

Hannah: Zaráží mě, že vám přijde mužské tělo kresbou a rýsováním hezčí než ženské. Myslím, že to je naopak.
V. Páral: Neříkám, že je hezčí. Myslím si, že je složitější, zajímavější a víc strukturované.

Hannah: Myslíte? Přála bych vám nahlédnout to z ženského pohledu.
V. Páral: Víte, co je to natvrdlost?

Hannah: Vím.
V. Páral: Odmyslete si od ženy její šaty. Máme představivost, zkušenosti a vizuální paměť. Máme ji svlečenou a vedle ní si postavíme plavčíka z Baywatch. Ti kluci mají vypracované svaly, a teď si vezměte tu ženu. Plochá, oblé výstupky a pak tam nic není.

Hannah: Asi by se mi nelíbilo, kdyby měly ženy místo plochy pekáč.
V. Páral: Vy tam máte plochu, Baywatch tam má svaly. Neříkám, co je hezčí. Říkám, co je složitější.

Hannah: A kolik mužů má v realitě pekáč místo břicha? Když jdu na české koupaliště, Pobřežní hlídku mi to rozhodně nepřipomíná. Ženské tělo je naopak plné záhybů. Zezadu nebo zepředu… pořád je co si prohlížet.
V. Páral: Co pijete?

Hannah: Vy už chcete končit? Ještě by mě zajímala jedna věc. Proč jste se dnes ráno rozhodl rozhovor uskutečnit, když jste nás včera odmítl?
V. Páral: Dával jsem rozhovory pro Mladou frontu, Právo, Blesk… měl jsem toho po krk.

Hannah: Na jakou nejzajímavější věc se vás v Blesku ptali?
V. Páral: Je to trapné. Ta otázka zněla: Poznal jste lásku muže?

Hannah: Mám pocit, že z vás odpověď přímo čiší.
V. Páral: Ano, poznal jsem lásku muže. Jednou na mě takový chlápek vytáhl modrou pětadvacetikorunovou bankovku. Chtěl jsem psát romány a byl jsem zvědavý, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Tak jsem si odložil, ten muž ke mně přišel, a víte, co udělal? Políbil mě na tvář, jenže měl vousy. A já sem prostě nemohl… utekl jsem. Trapné je, že to může vypadat, jako bych všechny ty kluky urazil. A já jim přitom přeju svobodu.

Hannah: Tak ale není v Blesku všechno dost trapný?
V. Páral: No já se tam někdy vyjádřím, protože je to největší tiskové médium u nás.

Hannah: Nemáte pocit, že snižuje gramotnost svých čtenářů?
No a co. A co televize, a co internet, a co noviny? Co povznáší lidi? Kromě mých románů, samozřejmě. Náboženství?

Hannah: Je to složitější.
V. Páral: Je to složitější… Pojďte si to nechat na jindy, děcka. Vraťte se do Prahy nebo kam. Někdy si řekneme něco zajímavějšího. Už můžu domů?