Doby Escoffiera, kdy autoři kuchařek znali rozdíl mezi moukou a vajíčkem, jsou dávno pryč

Nejen o Jirkovi a jeho dobrotách, foto via TV Nova

Když jsem začal prodávat knihy, myslel jsem, že budu přehazovat Shakespeara vidlemi. Dal jsem si facku hned první večer. Po klasikách neštěkne ani pes. Sem tam se tedy nějaký cizinec zeptá, jestli máme něco od „Kundy“, načež po nich hodím Nesnesitelnou lehkost bytí, a je zase klid. Co lidi doopravdy zajímá je žrádlo. Žere se dopoledne, večer, dnes, zítra, prostě nonstop. Jestli chcete být úspěšný spisovatel, napište tisíc různých receptů na svíčkovou. Že to před vámi napsalo už tisíc dalších lidí, je úplně jedno.

Jestli někdo pochybuje, že jsou ženy jednoduché, vemte prosím ty dotyčné do knihkupectví, postavte vedle nich knihy a otevřete jim cokoliv, hlavně ať tam je obrázek sekaný. Crème brûlée. Jahod namačkaných do čehokoliv. Ano, napsal jsem ženy, protože dnes si tu povídáme o ženských.

Blíží se podzim, což v knihkupectví znamená, že všem tečou slinty z pusy. Léto je pryč a být bio, hubený nebo krásný už neletí (k tomu později). Nastává ten správný čas pro dekadentní obžerství, které se projevuje touhou koupit cokoliv, co má víc než osm barev.

Kuchařky jsou samy o sobě dost šílenou kategorií. Doby, kdy se tomu věnovaly persony, co doopravdy věděly, jaký je rozdíl mezi moukou a vajíčkem, jsou pryč. Dnes už nemusíte být Francouz, co sem tam v neděli vynalezne nějaký nový jídlo, časy Escoffiera jsou pryč. V podstatě to jediné, co teď potřebujete k tomu, abyste napsali svoji vlastní kuchařku, je obličej. Chtěl jsem napsat i ruce a mozek, ale pravdou je, že to stejně vymyslí a napíše někdo jinej. Potřeba je jen obličej, který se flákne na titulní stránku mezi ředkev a celer. Čím známější obličej, tím větší tržby. Čím větší kozy…

Ženský, který jdou pro kuchařku, poznáte docela snadno. I když vyšly schody před minutou, ještě pořád se jim třepe břicho. Říkají: „A nemáte něco, po čem bych se jako najedla a nepřibrala?“ a já jim v zájmu firmy říkám, že tady mám jenom kuchařky, po kterých se hubne. Ženský slyší jen to, co chtějí slyšet a vsugerují si, co si chtějí vsugerovat. Dejte jim do ruky „500 steaků“ a budou si myslet, že dělají něco pro sebe. Platí to nejjednodušší pravidlo – lidi koupí cokoliv. A že vychází šíleností – kuchařky už dělají i skupiny chirurgů. Tady jsme my po operaci tlustého střeva, co takhle trochu gaspacha? Každej právník umí vařit, stejně tak každej středoškolák, moderátorka z rádia nebo kdokoliv, kdo má kundu. Tam se to jaksi automaticky dědí. Moderní žena potřebuje jíst. Je to v módě stejně jako Instagram nebo gayové. U chlapů zůstávají preference stejné – většinou se spokojí s tituly jako „Vaříme z chleba“ nebo „100 nejlepších receptů pro mikrovlnku.“

…už nemusíte být Francouz, co sem tam v neděli vynalezne nějaký nový jídlo. foto: Wikimedia Commons

Nejzvrácenější na tomhle procesu obrody kuchařství je ale fakt, který jsem si pro sebe nazval tukový koloběh. Nemusíte v knihkupectví pracovat moc dlouho, a stejně si té spirály, pravidelně se opakující v rámci roku, všimnete. Každý podzim a Vánoce ženy nakupují kuchařky (plný cukroví a polonahých chlapů) a pseudo-psychologickou literaturu typu „Jak být lepší a najít partnera, který Vás bude milovat a sem tam Vám půjčí kreditku“. Ty stejné ženy pak přicházejí na jaře, stále samy, o něco tlustší (protože ty recepty byly tak lahodné) a nakupují plnými hrstmi všemožné šílené diety (jezte jen lopuchy a přes noc zhasínejte – žádný jojo efekt!) a ezoterické ptákoviny typu „Věřte andělům, najděte svoje lepší já“. Je to spirála, po které se točí tlusté zadky a zmařené sny, dokud biologické hodiny nevybouchnou a neskončí s prvním Karlem, který jim opraví pračku.

Jinými slovy, od obžerství ke květáku. Jako knihkupec si rozhodně nestěžuju. Připadám si trochu jako Tyler Durden, když tlustým ženským prodával jejich tlustý zadky ve formě mýdla zpět. „Tady mám bezlepkovou, tady mám bio, tady je vitariánská dieta, ještě něco?“ Vydavatelé knih ždímou blbost dokud to jde a když už to nejde, vymyslí okliku, která jim přinese další zisky. Takže když na podzim letí „Upeču si doma chleba mód“, na jaře se přijde s titulem „Když budete jíst pšenici, nejspíš do týdne zemřete“. Kola nesmyslnosti se rozbíhají znovu. Začal jsem toho využívat. Ty ženy jsou tak zranitelné. Když přijde hubená a ptá se po dietě, většinou jí řeknu: „Ale vždyť vy takovou knížku ani nepotřebujete,“ načež se usmějí, protože jejich manželé s nimi už roky nemluví, a já jim vpálím něco od Babicy: „To je ten chlap v televizi, co umí udělat řízek i z cibule, no řekněte, není to zajímavý?“

Všichni jsou šťastní.

A teď o mužských zákaznících: Hitler, Hitler, Hitler. Jak opravit Felicii.

Sheresky má knížek plnou hlavu, ale po většinu dní i ruce. Pracuje v knihkupectví a bude pravidelně psát o bizarních zákoutích literatury pro VICE. Pokud ho tedy zhruba jednou za čtrnáct dní zastihneme aspoň trochu za střízliva.

Více knih na VICE:

Ano, Rudiš vydal novou knížku

I tihle byli vážně jednou dětmi

Lehkost v povídkách