Guantanámo Bay je koncentrák pro Muslimy

Věznice v Guantanámo Bay je místem, kde ochránce svobody, demokracie a lidských práv, Spojené státy, drží nelegálně od roku 2002 stovky vězňů. Věznice se proslavila týráním, zesměšňováním a mučením. Ale oni to vlastně nejsou vězni, ani teroristé. Molly Crabapple se jako soudní kreslířka několikrát do Guantanámo Bay vydala a přinesla nám ten nejbližší obraz této zrůdnosti a také příběh jednoho z vězňů.

Když po 11. září ohlásily Spojené státy válku proti terorismu, musely někoho potrestat. Věznice v Guantanámo Bay sloužila přímo k tomu. Byli zde drženi „teroristi" aka ty nejhorší zrůdy světa. Veřejnost do jisté doby nejprve o existenci této věznice nevěděla a pak Američanům částečně odpouštěla porušování jakýchkoli lidských norem.

Jak vzniklo Guantanámo Bay?

Když Spojené státy vlítly do Afghánistánu pomstít teroristické útoky, daly vědět celému Afghánistánu, že kdokoliv, kdo jim udá členy Talibánu nebo Al-Kajdy, dostane miliony dolarů, aby mohl na generace zajistit nejen svou rodinu, ale celou vesnici. Dost příjemná nabídka pro zem proslavenou chudobou a únosy. Jenom 5 % z 800 vězňů, kteří prošli Guantanámem, bylo chyceno americkými jednotkami. 85% bylo udáno pakistánskými vojáky nebo obyčejnými Afghánci. USA se snažilo všechno tradičně vyřešit penězi, ale vytvořily si ještě větší problém. Spojené státy odmítaly přiznat jakoukoliv identitu zadržených až do roku 2005, kdy právník JAGu, Matthew Diaz schoval list vězňů v Guantanámu do valentýnského přání a poslal jej do Centra pro ústavní práva. Díky tomu se k případům dostali právníci, což aspoň lehce zlepšilo jejich situaci.

Nejhorší časy si věznice prožila v letech 2002-2007, kdy se skrývala před zraky médií. Zprávy o týrání, sexuálním zesměšňování a celkových nelidských podmínkách se dostaly na povrch. V současnosti se armáda snaží ukázat jak humánní je věznice teď, nicméně jakákoli činnost novinářů je striktně naplánována. Dozorci žijí úplně mimo realitu. Hladovka je pro ně taktika používaná vězni na získání pozornosti médii a právníků, nebo taky způsob, jak vypadat cool před ostatníma. Během školení jim bylo řečeno, že se budou starat o ty nejhorší teroristy země, kteří by bez mrknutí zabili je i celou jejich rodinu, takže můžou zapomenout na to, že vůbec existují nějaké Ženevské konvence. Dozorci jsou totiž na nižší úrovni než běžní vojáci, a zatímco ostatní bojovali za svobodu Ameriky v Afghánistánu a Iráku, oni 11. září pomstili zbitím vězňů.

Všech 800 vězňů se nedá ani klasifikovat jako vězni. Vězni mají nějaká práva a měli šanci se postavit obžalobě před soudem. Nejsou to ani váleční zajatci, protože žádná normální válka neprobíhá. Vše se vysvětluje tím, že byli zajati na bojišti. Bojištěm je v tomto případě celý svět, protože válka proti teroru se vede všude. Základní charakteristikou teroristy je nepochybně muslimská víra. Spektrum vězňů je zajímavé: dva Angličané, kteří jeli na svatbu do Pákistánu, univerzitní profesor z Kábulu, kterého bili tak, že ochrnul, nebo Němec tureckých rodičů, kterého vytáhla pakistánská policie z autobusu a obvinila z terorismu. K obvinění z terorismu stačí udání chudým Afgháncem, který za to dostane štědrou odměnu, nebo výpověď vynucená mučením. Za celou existenci Guantanáma se před soud dostalo jen 7 z 800 lidí a 3 z nich byli zproštěni viny. Generál Mark Martins, který je hlavním žalobcem v soudní komisi pro zadržené, otevřeně prohlásil, že se jich legálně dá soudit jen pouhých 20. Kolonel Morris Davis, který sloužil jako hlavní žalobce v Guantanámu, prozradil starý vtip, že aby vězen z Guantanama vyhrál, musí prohrát, aby se vůbec mohl dostat ven. Jestli je nikdy neobviní, můžou tady být do konce života…

Příběh Nabila

Nabil Hadjarab dorazil do věznice před jedenácti lety v oranžové kombinéze, plenkách, pytlem přes hlavu, šátkem přes oči, zacpanou pusou a se sluchátkama řvoucími nicotný hluk. Nyní mu je 34, mluví francouzsky, rád maluje a v mládí rád cestoval na zapomenutá místa. Jeho cestování je však konec. I přes to, že od roku 2007 čeká na propuštění, USA ho zpět ke své rodině ve Francii nepustí. Rozhodl se k protestní hladovce, kterou podle něj ukončí buď svoboda, nebo jeho smrt. Jediné informace o Nabilovi jsou od jeho právníka, Cori Cridera, a z tajných kabelů vypuštěných Bradley Manningem. Se zadrženými nikdo nesmí mluvit a nejsou o nich žádné oficiální informace.

Nabilův otec bojoval za Francouze v Alžírské válce a působil jako ochránce Charlese De Gaulla. Nabil se narodil v Alžírsku a ještě jako kojenec dorazil do Francie, tam vyrostl a jeho mateřštinou je francouzština. Jeho sourozenci jsou všichni Francouzové a jeden z nich i získal medaili za zásluhy za službu ve francouzské armádě. Ale protože se Nabil narodil v Alžírsku, získat francouzské občanství nebylo jednoduché. Najal si tak právníka, aby za něj vyřešil imigrační proces a papírování. Ten mu poradil odcestovat ze země, zatímco se vyřizují jeho papíry. Nechtěl jet do Alžírska, tak tedy na falešný pas odletěl do Londýna. V Londýně to měl těžký, pracoval v pizzerii, ale s penězi si nevystačil. Jeho kamarád z mešity mu doporučil odcestovat do Afghánistánu, kde je levněji, získáni papírů je easy a může si tam člověk v klidu studovat Korán, zatímco francouzská byrokracie vyřídí jeho občanství. Na jaře 2001 odcestoval Nabil do Afghánistánu.

V Kábulu dostal od známých zbraň na sebeobranu, ale všechno se změnilo, když 11. září narazila dvě letadla do WTC. Američané začali bombardovat Afghánistán a Nabil se doslechl, jak místní začali chytat Araby. Se svým spolubydlícím uprchl do hor, které USA nazvalo Tora Bora. Jeden ze spojeneckých náletů ho těžce zranil a několik lidí ho odneslo do nejbližší nemocnice. Afghánci ho prodali přímo z jeho nemocniční postele Afghánským jednotkám. Zbili ho a zbičovali, když mu někdo ve francouzštině pošeptal" „Řekni jim, že si z Al-Kajdy a oni tě nechají." Na chvíli to fungovalo. Jeho přiznání si vymlátili, ale pomohlo jen chvilkově. Když ho pak Američani drželi v hangáru bez oblečení v naprostém mrazu, snažil se odvolat to, co řekl o spojení s Al-Kajdou. Jako odpověď se mu dostalo jen dalšího zbití. Poté ho už poslali do Guantanáma, do kampu X-Ray, kam dorazil v únoru 2002.

Nerad mluví o X-Ray, která byla původně jen provizorní věznicí. S ostnatými dráty, hlídacími věžemi a dřevěných budkami pro výslechy představuje karibskou repliku koncentračního tábora. Žil v plechové kleci pod pálícím kubánským sluncem. Pro hygienu mu složil jeden kbelík s vodou a druhý na sraní.

Miluje fotbal a dřív kreslil klasickou arabskou kaligrafii, ve vězení cvičil a naučil se plynně anglicky. Snaží se myslet o životě mimo věznici, jednou chce být překladatelem, ale jeho myšlenky pomalu ztrácejí na podstatě, protože už je tomu několik let, kdy ho měli pustit.

Společně s 45 dalšími vězni se rozhodl k jediné akci, která mu bývá, k protestní hladovce. Tu podle něj ukončí jen dvě věci, svoboda nebo jeho smrt. V březnu začali strážní uměle vyživovat vězně na hladovce, stalo se to tak během Ramadánu, kdy Muslimové nesmí jíst během dne. Celé to probíhá tak, že Nabilovi a 44 dalším vězňům narvou plastickou trubičku nosem až do žaludku, kterou mu tam napumpují jídlo. Jestli někdo pochybuje o tom, že by to bylo něco špatného, doporučujeme vám tohle video.

Konflikty, vězení a další utlačitelské státní praktiky na VICE:

Jak byste zabili Usámu?

(Ne)kompletní průvodce syrským konfliktem

Severokorejští uprchlíci vypráví o své zemi