Uvnitř uprchlického tábora na Sicílii

„Je mi 27 let. Pocházím z Nigérie. Dostal jsem se přes Libyi do Itálie vs malé loďce. Jelo se mnou dalších 105 lidí, 103 z nich přežilo.“

Tohle jsou slova emigranta číslo 220 – neboli Luise, jak mu říkají jeho přátelé a rodina – jednoho z těch „šťastných“ přeživších ze skupiny osmi set uprchlíků, která si to v posledních několika týdnech namířila z Libye přes Středozemní moře do Itálie a která po cestě zakotvila u ostrova Lampedusa. Číslo 220 jsem potkal, jak se opíral o plot uprchlického tábora v sicilském přístavním městě Trapani.

Číslo 220 mi řekl, že žil v Libyi, ale tamní situace ho donutila, aby se pokusil vypadnout za lepším životem v Evropě. Sám cestu přežil, ale dvě ženy na jeho maličké loďce zemřely, než si je na palubu stihla vzít bytelnější loď. Nakonec skončil ve staré tělocvičně města Trapani. Celé dny tam dnes tráví s dalšími 85 mladými muži, přičemž matrace pokrývají celou její zem a všichni spí namačkaní jeden na druhého.

Uprchlíci smí tělocvičnu opustit jenom na tři hodiny denně. Zbytek času tráví uvnitř a snaží se ho zabít tak, že prostě spí. Už teď jim ale situace připadá podstatně lepší než to, před čím utíkali. „Tohle je lepší než Libye. Cítím se tu bezpečně a už nemusím poslouchat žádné střílení,“ vysvětlil mi číslo 220.

Muži v tělocvičně vůbec netuší, co s nimi bude. Neumí ani slovo italsky a stráže v táboře zase nemluví anglicky. Netuší absolutně nic o tom, na čem právě jsou, a tvrdí mi, že jsem první člověk, co s nimi mluví anglicky od té doby, co dorazili na místo.

Jelikož mi stráže nechtějí poskytnout žádnou informaci a ani mě nechtějí pustit dovnitř tábora, potkali jsme se já a číslo 220 venku. Tam jsem mu dal jednorázový foťák, aby mi ukázal, jak to vypadá vevnitř. „Moc toho uvnitř nedělám,“ řekl mi, „většinu času spím nebo sedíme s dalšími kluky s Nigérie. A čekáme.“

Více informací z Lampedusy na VICE:

Poslední ostrov

Skoro jsem umřel na cestě ze Somálska do Lampedusy