Všechny fotky patří skupině Lens Young HomsiV létě 2012 se z obrázku kočky, kterou trefil šrapnel a vyřadil jí z provozu zadní nohy, stal virál. Stovky lidí fotku komentovaly a sdílely na Facebooku. Byli smutní, naštvaní a podráždění. Požadovali, aby tomu stvoření někdo pomohl. Dny šly dál a příliv zpráv pokračoval. Autoři snímku – skupina mladých Syřanů – proto kočku znovu našla a nechala ji ošetřit v polní nemocnici. Tuhle fotku pak vydali jako důkaz. Později postnuli další snímek s rebelem ze Syrské svobodné armády, jak uzdravenou kočku krmí, zatímco v druhé ruce drží zbraň.
Reklama
Nedávno jsem jel do centra Káhiry, abych se sešel se dvěma mladými lidmi. Ahmed, 19 let, a Salma, 28 let, jsou autory fotky poraněné kočky. „Nemáme léky pro lidi, ale pomohli jsme kočce,“ řekla mi Salma a protočily se jí přitom oči. Pár tvoří polovinu čtyřčlenné skupiny stojící za facebookovou stránkou Lens Young Homsi (má víc než 100 tisíc fanoušků), která se vedle kočičích fotek věnuje hlavně dokumentování a postupné demolici syrského města Homs. Vojenské sily Assadova režimu ho obléhají už více než 500 dní.Přestože média situaci v Sýrii ostře sledují, občanská žurnalistika jasně vládne. Už od těch nejranějších pokusů o protesty proti režimu Bashara Assada mají Syřanů v rukou mobilní telefony a situaci dokumentují. Zaznamenali, jak bezpečností složky stříleli do protestantů. Zdokumentovali pohřby „mučedníků“. A poté, co Assad rozšířil válku do celé země a co se opozice rozpadla do galaxie malých frakcí, zůstali už jen sami obyvatelé, kteří by likvidování celých měst zaznamenávali.Nedávno jsem si například na Youtube pustil video, jak trojice Syřanů kope hrob pro malé dítě. Byl jsem první, kdo ho viděl. „Vidíte to,“ promlouvá otec mrtvého dítěte do objektivu, „co se nám tady děje?“
Ahmed, člen Young Lens Homsi, je vcelku tichý student se zanedbanými vousy. Skupinu před rokem opustil, aby mohl do Egypta doprovodit zraněného příbuzného, který schytal kulku a nutně potřeboval ošetřit. Kvůli obléhání města Homs se nemůže vrátit domů.
Reklama
Salma je fotografka a filmařka a narodila se na severu Sýrie do rodiny kurdských komunistů. Během povstání byla dvakrát zatčena – nejprve v červenci 2011 za to, že se připojila k protirežimnímu pochodu umělců a intelektuálů v Damašku.V prosinci 2011 pak byla zadržena na letišti těsně před odletem na filmový festival v Dubaji. O rok později zemi z bezpečnostních důvodů opustila. Právě kvůli nim raději používá pseudonym „Salma“.Salma po celou dobu rozhovoru sedí zpříma a kouří. Oba dva jsou dost přátelští, vtipkují, ale cítím z nich smutek. Nově ustavená militantní vláda v Egyptě nedávno uzákonila dost přísné podmínky pro získání syrských víz. Kvůli nim a kvůli vzrůstající vlně xenofobie proto mají oba v plánu Egypt brzy opustit.Skupina kromě nich zahrnuje ještě další dvojici fotografů, kteří se jmenují Diaa a Basel. Oba pořád žijí v Homs a každým dnem vyráží do jeho ulic. Ahmed a Salma se starají o administraci stránky a mají na starosti komunikaci projektu směrem ven, včetně médií.Lens Young Homsi začínali v březnu 2011 s úplně obyčejnými lidmi, kteří jen brali do rukou své telefony a fotili na ně protesty proti Assadovu režimu. Občané napříč celou Sýrií to začali dělat spontánně. Některé z nich strašily vzpomínky na rok 1982, kdy otec Bashara Assada – Hafez Assad – doslova rozprášil protestanty ve městě Hama. 20 tisíc jich tehdy zemřelo. Katastrofa byla jen bídně zdokumentovaná a je víceméně jen součástí orální historie, jako historka putuje od jednoho člověka k dalšímu.
Reklama
„Pro nás Syřany je to teror, pořád žijeme pod Assadovou nadvládou a moc dobře víme, co se stalo v roce 1982 ve městě Hama,“ řekl nedávno syrsko-americký spisovatel Amal Hanano pro server Syria Deeply. „Když v roce 2011 vypuklo násilí, lidé věděli, že pokud nebudou sami situaci dokumentovat, nikdo neuvěří tomu, co se děje.“Fakt, že Syřané dokumentují rozklad své země v přímém přenosu, je přirozeným důsledkem technologického vývoje, díky němuž má v ruce fotoaparát každý, kdo má dost peněz na to, aby si koupil byť ten nejlevnější telefon. Díky tomu se utváří úplně nová kapitola v historii válečného zpravodajství – v dobách bosenského nebo rwandského konfliktu prostě ještě neexistovalo YouTube.Město Homs trpí válkou více než dva roky. Fotografie, které skupinka pořizuje, už proto zahrnuje hezkou řádku smutných pohledů – od opuštěných ulic, dětí hrajících si v rozbořených budovách nebo třeba růži zapíchnutou v tom, co zbylo z dělostřeleckého granátu. Cílem skupiny je zčásti dokumentovat situaci („Které části města pořád stojí? Které jsou zlikvidované?“), zčásti pak má umělecké ambice. „Lidé na politiku zvysoka serou,“ tvrdí Salma. „Možná se dá něčeho dosáhnout skrz umění.“
Jak útoky režimu na Homs postupovaly a eskalovaly, čím dál tím víc lidí začalo město opouštět. Skupina fotografů proto začala dostávat stovky žádosti od exulantů, kteří chtěli vědět, jestli jejich domy, školy nebo kanceláře pořád stojí. „Vždycky těm lidem odpovídáme, také od fotografů zjišťujeme, jak je oblast nebezpečná,“ říká mi Salma. „Někdy to riskneme, ale jindy je nebezpečí moc velké. Nemůžeme si dovolit přijít o fotografa kvůli snímku pro někoho, kdo žije ve Washingtonu.“
Reklama
Výsledky takových cest do města jsou různé, od riskantních až po dojemné. „Někdy uděláme snímek z dálky a řekneme, že je tam sniper a nemohli jsme jít blíž,“ říká Salma. Jindy zjistí, že dům obsadila Syrská svobodná armáda, nebo místo domu najdou jen hromada suti. V patře rozbombardovaného domu jednou fotografové našli čerstvou fotku svatebního páru. V domě, který patřil muzikantovi, zase narazili na rebelského vojáka, jak sedí v rohu a brnká přitom na kytaru.
