Typologie chování lidského druhu v MHD

FYI.

This story is over 5 years old.

Různě

Typologie chování lidského druhu v MHD

Že už se ničím vytáčet nenechám, to si říkám vždycky po ránu. Člověk je relativně čerstvý a plný životního optimismu. Moc hezké. Do té doby, než ho okolnosti donutí vyrazit ven, mezi ostatní. Ano, v tomhle momentě končí všechna sranda.

Tedy vlastně jak se to vezme – záleží, jak zvrhlý humor jsi ještě schopen vstřebat, než ti začne cukat oko, jelikož spoluobčané umí často předčit i ty nejdivočejší představy podob ignorance štrejchnuté poctivou dávkou nezbytného buranství. Ať už je jejich chování způsobeno bezelstnou blbostí, nebo naopak přiznaně hrdým naschválovníčkovstvím, výsledek je nakonec vždy stejný. Nasereš se. Je to tak. Příhodnější slovo pro cestování městskou hromadnou dopravou zatím nebylo vynalezeno.

Reklama

Někdy přemítám, že ve skutečnosti jsem možná jediný pitomec já, zlý, arogantní a nesnášenlivý generátor neexistujících problémů, který se nedokáže povznést. Asi na tom něco bude. Není cesty sdíleným dopravním prostředkem, kdy bych alespoň na malou chvíli nepocítila zuřivé bublání krve v žilách. V rámci vleklé osobní krize lidumilství jsem sestavila typologii těch nejšťavnatějších momentů z MHD, které v člověku spolehlivě dovedou probudit jeho vnitřního rapla.

Magie otevírajících se dveří

Někomu asi máma zapomněla povědět, že napřed se vystupuje. To znamená počkat pár vteřin, než stávající cestující opustí přepravní prostor. V překladu stačí říct, že se nechovám jako úplný debil, který má potřebu pomáhat otevírajícím se dveřím metra ručně, aby byl ve voze nejen úplně první, což je jen dílčí meta, protože hlavní úkol spočívá v předběhnutí všech těch ostatních trotlů na peróně, kteří by mohli chtít zasednout moje nejvíc oblíbené místo. Chraň bůh, to radši jako živé beranidlo nahrnu vystupující zpátky dovnitř a zalisuji je do zadní stěny vagónu, protože jistota je jistota a já vím, co od života chci. To samostatné sedátko vpravo u okýnka.

Test inteligence: eskalátor

Jezdící schody jsou pravděpodobně nejtemnější studnicí zarážejících zjištění z MHD o lidském chování. Možná by se daly využívat i coby doplňkový test IQ, jehož sítem až překvapivě velká část osob nemá šanci projít. Je mi líto, zkrátka nemá. Ukažme si na ně.

Ředitel zeměkoule, jenž zaujímá pozici novodobého Ježíše, stojí laxně přímo vprostřed schodu a z každé strany svírá jednou ze svých paciček jedoucí pás, aby jej nebylo naprosto žádným zůsobem možno obejít. Na zdvořilé výzvy nervózních smrtelníků za zády nereaguje jedinou svou brvou. Možná cizinec. Možná nahluchlý. Možná po lobotomii.

Reklama

Cestovatel, s věrným kufříkem po svém boku. Ano, přímo na místě, kudy by ostatní lidé potřebovali projít. Jenže postavit zavazadlo na schod před sebou by bylo logisticky příliš náročné, a muselo by se u toho dokonce i na moment přemýšlet, což je, jak každý jistě musí uznat, velice bolestivá a trýznivá činnost.

Rozkošné děťátko držící se za ruku svého rodiče aneb něco na způsob kufru, který se ovšem dovede samovolně hýbat a někdy i myslet. Což bohužel nutně neznamená automatické a jednoznačné plus – v některých případech naopak schytáš do ksichtu o to větší pomyslnou facku. Když zjistíš, že tvému nesmělému „s dovolením" věnuje vpravo stojící máti pouze pohrdavý bodanec pohledem a její ratolest, aby nezaostala, z tebe následně celou nekonečnou cestu vzhůru či dolů dělá naprostého idiota. Jenže co člověk zmůže, když na něj pětiletý fakan plazí jazyk, blbě se tomu směje, jeho vlastní matce to přijde úplně v pohodě a ty zkrátka nechceš mít na triku dvojnásobnou vraždu? Neuděláš nic.

Špunt. Ať už skrumáž cizokrajných turistů, nebo třeba pěvecký sbor z Horní Dolní, skupina v jakékoli podobě je odzbrojující. S tím nehneš, je jich moc. A každému jsi navíc upřímně volný. Jedeme totiž na výlet, kamaráde, takže se pěkně uklidni a chvilku počkej, než si to dopovíme. A kam bys vůbec na jezdících schodech chodil?

Nákup. Chleba některých lidí má zkrátka výsadní právo koukat z tašky a při monitorování situace sedět v uličce k procházení, jak se mu zlíbí. A jestli do něj, ty příslušníku zpustlé generace, nechtěně kopneš, poznáš, zač je toho loket, minimálně ten verbální.

Třešinka na dortu zkázy

Revizor. A ze všech těch lidí okolo spolehlivě zatouží jen a jen po tobě. Zrovna když ti za sedm a půl minuty odjíždí vlak, který buď stihneš, nebo se v opačném případě zhroutí křehká rovnováha tvého už tak dost vychýleného světa, a není živáčka, který by tě politoval. Protože systematicky makáš na tom, aby tě nikdo neměl rád. Protože jsi měl vyjet dřív. Protože zašpuntované eskalátory nejsou alibi. Protože jsi notorický pozděchodič, jehož karma říká, že si tu kontrolu jízdních dokladů právě teď a tady zkrátka zasloužíš. Ano, a přesně to samé si myslí i revizák, který zpoza naducané bundičky plíživě vystrkuje ruku s odznakem, jako by to byl pytlík otrávených bonbonů. I za ten bys mu byl koneckonců vděčnější. Jelikož kde máš lítačku, no kde ji máš? To kdybys věděl… A pracně nahnaný čas vidíš najednou protékat mezi prsty zřízence pobaveně přihlížejícího, kterak v naprosté nepříčetnosti doluješ tu malou svinskou kartičku z nekonečných útrob svého batohu. Pořádek musí být. A na každého držkatce ve finále přeci jen dojde.

Ilustrace: autorka