FYI.

This story is over 5 years old.

Různě

Z bizarního světa české undergroundové prózy

Michal Vrba v minulém roce vydal vlastním nákladem povídkovou knihu Hontolini. Jelikož se vám stoprocentně nedostala do ruky, vybrali jsme z ní dvě povídky...

Michal Vrba (nar. 1976) v minulém roce vydal vlastním nákladem povídkovou knihu Hontolini. Protože se vám tento soubor podivuhodných příběhů pekaře a příležitostného agenta Závina Hontoliniho zcela určitě nedostal do rukou, vybrali jsme z něj pro vás dvě povídky – Tajnou misi agenta Z. a Koníka Hontoliniho. Mimochodem, Vrba nyní dokončil novelu Prak, ta by měla vyjít ještě v tomto roce.

Tajná mise agenta Z.

Agent Z. přiletěl na okraj městečka K. až pozdě odpoledne. Jednak neuměl používat létací pilulku a také jej k zemi neustále stahovala igelitová taška, do které si narychlo zabalil spodky, umělý knír a oči na pružinkách s anténkou kvůli maskování. A pak tu byla ještě jedna okolnost – na cestu se vydal až po směně. Z. totiž nebyl agentem… Byl to pekař Hontolini a jako agent si jen přivydělával. Měl hodně dětí a ještě víc poštovních racků a v náborové agentuře mu nabídli jen volné baletní mistry a tajné agenty. Vzal tedy agenta, neboť s piškoty si rozuměl jen při jejich pečení. Teď se ubíral k hlavnímu náměstí a přemýšlel, zda už je čas na změnu identity, nebo na výměnu spodků. Náměstí bylo ospalé a uprostřed postávající kašna s chrličem ve tvaru jiného chrliče dokonce neznatelně zívala. Hotel U pekaře Hontoliniho v jižním rohu náměstí se pyšnil na místní poměry honosným vchodem. Na chodníku před ním byl dokonce pojízdný schod. Agent Z. se po něm vyvezl do nitra hotelu k recepci, která nápadně připomínala místnost náborové agentury. Za stolem recepce seděla starší siamská dáma, která své dvojče používala jako židli. Hontolini si zcela začátečnicky nepřipravil falešné jméno, ale vstřícná žena se mu sama nabídla, že počká, až nějaké vymyslí. Poté mu předala klíče od pokoje v patře a ona i její dvojče-židle popřály Panucozatímnemájméno hezký den. Agent Z. vylezl po žebříku za recepcí nahoru. V patře byla dlouhá chodba s okny směrem k náměstí na jedné straně a s dveřmi od pokojů na druhé. Otevřel dveře svého pokoje a vešel. Místo pokoje ovšem byla uvnitř velká hala zastavěná skříněmi, sekretáři, šatníky a koupelnovými stolky tak, aby to vypadalo, že sestává z jednotlivých pokojů. Mezi skříněmi byly palandy, na kterých leželi ostatní hosté hotelu. Alespoň máme každý vlastní vchod, pomyslel si agent Z., navíc se lépe prohnětu s ostatními. Během letu sem do městečka jej totiž napadlo, že by si mohl vypomáhat pekařskou hantýrkou. Jeho nejbližší soused byl navíc cítit jako dobře uleželé droždí. To pekaři dodalo klidu. Ulehl do postele, povečeřel veku tajně zašitou do pekařské uniformy a před usnutím počítal v duchu své děti. Po dvou hodinách se konečně s omluvou dostavil spánek. V noci Hontoliniho vzbudilo poklepání paličkou na čelo… naštěstí postele. Na zemi ležel vetchý stařík: „Omlouvám se, že ruším, ale poslali mě ostatní. Mluvíte prý příliš nahlas ze spaní. Sice je to tuze zajímavé povídání o nějakém agentovi, který má zničit našeho dobrodince, pana Ištvána, ale počtvrté už to nikdo nechtěl poslouchat. Tak Vás jménem našeho petičního výboru žádám alespoň o změnu hlasu. Neuměl byste jódlovat?" „Bohužel, milostivá, jódl přidáváme do pečiva jen při Slavnostech nehrané lásky," zamumlal v polospánku Hontolini, „pokud chcete být milována, měl bych tu pletenku s otevřeným koncem." „Děkuji, ale s láskou mám své účty vyřízeny," odvětil uctivě stařík, „nicméně pokud nepřestanete, mám od Výboru povoleno okousat Vám nehty a nalakovat je… ale to až ráno," dodal, zalezl pod postel a začal počítat Hontoliniho děti. U třetího popletl posloupnost a spánek jej přemohl běžně nepovoleným chvatem. Ráno se vzbudil Hontolini svázaný. Noc jeho anonymitě určitě neprospěla a jeho nehty byly o dost kratší. Pomalu a opatrně uvolnil uzel, se kterým si jistě dal někdo velkou práci, a pekař uměl ocenit fortel. V pokojové hale bylo prázdno, jen stařík pod postelí tiše předl a jeho vřetenní kost se zvolna otáčela. Agent Z. se podíval do zrcadla. Při hypnotickém školení se ženě, která mu kvůli utajení předříkala jeho úkol pozpátku, popravdě nekoukal pozorně na její synergické kyvadélko. Zíral na úplně jiná dvě kyvadélka, která ovšem měla odlišné hypnotické účinky, a tak si nepamatoval, co má vlastně jako agent splnit. Proto si potají napsal její slova na čelo. V zrcadle dávaly věty větší smysl. Četl: PROMĚNIT IŠTVÁNA V OSLA! OBRAZNĚ ŘEČENO, VY TRUMBERO! MUSÍ TO VYPADAT JAKO NEHODA PŘI RYBOLOVU. A POTOM… Víc se toho nevešlo. Hontolini měl totiž nízké čelo a kaktusovité obočí si na něm pěstovalo předzahrádku. Drzé obočí bylo rodovým znakem, a tak mu čelo muselo po několika trapných půtkách ustoupit. Pekař smazal nápis a přemýšlel. Hontolini měl tedy najít jakéhosi Ištvána a proměnit jej v osla. Výrazu hypnotizérky „obrazně řečeno" nerozuměl, v pekárně se obrazné řeči nevedly. Nasadil si falešný knír do svého plnovousu a slezl po žebříku do vstupní haly. Ta se zatím změnila v tržiště se stánky. Všichni trhovci byli převlečeni za Hontoliniho včerejší spolunocležníky, jen siamská recepční zůstala bez převleku. Prodávaly se tu slovníky mrtvých jazyků, které uměly sekat latinu, imitace falešných proroků, kteří žertovně tleskali těm pravým, prošlé stánkové prodavače se slevou a siamská dvojčata nabízela značková smyšlená jména, bedekr Průvodce Ištvánovým světem a lakované pekařské nehty… samé cetky. Agent Z. si ze slušnosti zakoupil dva letmé pohledy, které zachytil od dvojčat. Napsal na ně pozdrav domů, že je živ a zdráv, a nakreslil známky. Jeden rodině a druhý poštovním rackům, kteří byli vášniví filatelisté. Agent Z. se konečně vydal do ulic hledat Ištvána. Nevěděl, kam se dát, pak si ale vzpomněl na větu ze své oblíbené pohádkové knihy, kterou mu otec osobně předal, ještě než se Hontolini narodil. Věta zněla: „I štván byl svou krutou ženou až k úmoru." Byla to láskyplná kniha o dvou hodných bratřích, kteří dostali, co zasloužili. Agent se tedy zeptal prvního kolemjdoucího, kde by nalezl nejbližší úmor. „Jestli hledáte pana Ištvána, tak v tuto dobu sedává u řeky," napověděl. Hontoliniho potěšilo, že zatím nebyla prozrazena jeho tajná mise. „Ale nevím, zda na vás bude mít pan Ištván čas," dodal v tuto chvíli již kolemstojící, „očekává prý nějakého agenta Z." Hontolini najednou pocítil, že igelitová taška se spodky jej na cestě zpět bude asi táhnout k zemi ještě víc. Sešel ulicí dolů k řece. Na břehu seděla ve stínu prastaré bonsaje překrásná dívka v bikinách se vzorem částí těla, které zakrývaly. „Zdravím Vás, pane Agente Z… nebo pane Hontolini?" lenivě protáhla ta lepá necuda. Zkoprnělý pekař zakoktal: „Jmenuji se Závin Hontolini… ale… jsem trochu zaskočený. Představoval jsem si Vás jinak, pane Ištváne…" „Nejmenuji se doopravdy Ištván," pronesla hebce, „ale živím se tu už léta jako mudrc konající dobrodiní a chápejte, že musím něčím zakrýt nedostatky, jako je třeba moje žádoucí tělo a vilná duše. Vy mi ale smíte říkat pravým jménem. Jmenuji se Úmora," podala mu ruku. Hontolini si ji s díky vzal a prohlížel si její dovedné žilkování. „Buďme k sobě upřímní, Závinku," koketně zazpívala Úmora, „nerada bych, abyste si vymýšlel a dělal ze mě osla. Proč jste přijel a co mi vlastně doopravdy chcete? Mimochodem – jak se Vám líbím?" „Popravdě řečeno – cítím se jako rohlík v peci," vypomohl si pekařskou hantýrkou agent, „na vrchu mi tvrdne kůrka a uvnitř jsem samé nadýchané těsto… jsem v peci a jsem rohlík," dodal neobratně. Ištvánovo nemravné tělo se zachvělo tak, že spadlo pár okolních domů a Hontoliniho falešný knír. „Nechtěla byste se proletět?" zašeptal Závin a rozlomil létací pilulku na dvě části. „Ráda, Hontíčku," zvolala Úmora, vysypala mu pilulku z ruky, políbila Závina, pevně jej objala a kouzlem lásky je společně proměnila v miniaturní obrazné oslíčky s blankytnými křídly. Zvedl se vítr a unášel zamilované daleko za městečko. Na břehu zůstala jen Hontoliniho igelitová taška, ze které vypadly maskovací umělé oči na pružinkách. Rozverně se houpaly ve větru a anténka vysílala zprávu do všech stran, že agentův úkol byl splněn.

Koník Hontolini

Hontolini se drbal na zádech a záda mu oplácela stejnou měrou. Bylo ráno a neděle přišla nečekaně v sedmý den týdne. Však už na ni čekal pekař a příležitostný agent dlouhý čas. Cítil, že volný den popustí otěže jeho nápadům, zatím však čekal jako koník ve stáji. On totiž Závin čekal opravdu ve stáji, ve které žil s rodinou z čiré dětinské zlomyslnosti. Na dostizích zažil jedno nemilé zklamání s jistým dostihovým faboritem jménem Semnounikdynevyhraješ, a tak teď bydlel natruc v jeho boxu. Majitel stáje byl rád, neb Hontoliniové spotřebovali jen polovinu sena a zvěrolékaře volali všehovšudy jen jednou k banálnímu porodu. Marné tak byly faboritovy protesty, že místo je jeho, marně se za něj stavěli koníci z Ligy na ochranu zvířat, marné byly tlaky jeho blízkého přítele, který dělal na radnici bílého koně. V jeho korespondenci řehtal úřední šiml. Starosta prohlásil na mimořádném jednání, které bylo dopředu uhněteno a konalo se mimořádně v Hontíkově pekárně, že takovou koninu řešit nebude. Za to si vysloužil pochybné ostruhy, kterými jej budoucnost později bodla do slabin. Hontolini se protáhl a zafrkal, až se jeho dětičky vzbudily a začaly (se) řehtat. Pekař na ně pohlédl a v duchu odhadoval, které to první smíchy pustí do kalhot. Tipnul si na nejmladšího, ale byla to přízemní sázka, kterou hbitý přítomný bookmaker spící v budce před stájí ohodnotil kurzem dvě k jedné (a stále klesá, dodal ten dobrý užitečný muž). Netrvalo dlouho a pekař vyhrál. Hned se cítil v sedle… Je krásný den, dnes se rozhodně nenechám uštvat, pomyslel si a vyšel ven. Na dvoře potkal slečnu Přewalskou s kolečkem a vidlemi, která měla na starosti jejich domov a vycházky s pekařovými dětmi. Hontolini ji měl rád, držela ta jeho hříbata zkrátka a nebála se jim přitáhnout opratě. Líbila se mu. Měla jistým způsobem protáhlou tvář a uměla zajímavě hýbat ušima. Každopádně to bylo temperamentní plnokrevné děvče, charakterem úplný ryzák. Děti ji měly rády a ona je, i když o tom nejmladším se často vyjadřovala, že je nevycválaný. A to měla pravdu. Ten nejmladší, ač tříletý, byl nezkrotný, nosil vous ve tvaru podkovy a se slečnou se při procházkách v lese často hádal a odmítal se stahovat, dřevo… Hontoliniho tenhle syn zklamal. Občas si říkal – jak mohl mít tenhle při početí nejrychlejší bičík… Ale to byla jen hippotetická úvaha. Hontolini vyšel na ulici a rozhlížel se po volném odvozu. V obsazených autech dopravní služby jezdili taxikáři bez barevné čapky, volní byli s čapkou. Konečně uviděl taxi s. Řídil jej malý ruský přistěhovalec Váňa. Projeli zahrádkami předměstí, a po mostě přes velký vodní příkop. Hontík nechal mužika zastavit před hospodou v ostrovním stylu. Uvnitř byly jednoduché irské lavice a špatný disk žokej. Na pódiu hopsala striptérka. Pekař byl v dobrém rozmaru. „Jak se jmenujete, slečno?" „Moje umělecké jméno je Lady Anne." „ Krásné, rád bych si Vás dnes zarajtoval" poškádlil ji. „Bohužel, mám dnes distanc, můj drezér by se zlobil, a to by bylo rodeo", posmutněla. „Tak to dnes nepojedu zpět bez čtyř tisíc… no nic", usmál se pekař a zvolal, „nalejte mi koňskou dávku… koňak!" Jako pozornost mu k pití přinesli koblížky. Hontolini neuměl pít, a tak byl za chvíli pod obraz a začal blábolit, takže najít s ním společný jazyk bylo velkou překážkou. „Celý život jsem zkonil" frkal opile „snad už zbývá jen vše utratit… i sebe… dobře jsem to řekl… to sedlo…" a svalil se na zem mezi chuchle prachu. Přepil dobrý člověk Hontolini. Teď byl ve tváři barvy fiakrové, schvácený, sotva žíně (přechodník, pozn.aut.). K tomu všemu se přihodila ostuda, neb mu v kalhotech vyběhl hnědák a byl to trysk… Pokusil se utéct ven, ale nedržel kurz, spadl přes židli a udělal si koňara. V zádech slyšel barmana, jak mu dává kartáč. Hontolinimu se ovšem ve tváři nepohnul ani cval, i když mu někdo polil hlavu pivem, takže jeho šíje byla zpěněná. Po čtyřech vylezl ven. Na větvi zpívalo stádo koňader a svým čiri-čiri dávalo najevo, co si myslí o pekaři – Závine, ty seš kopyto… Zlomyslná málá koňadérka, zamumlal opilec a zůstal ležet. Tu se odněkud vynořil Semnounikdynevyhraješ a naložil si pekaře na záda. Z baru byl slyšet příšerný zpěv, to zpíval opilý soused Klus své Čas pádí jako splašený. Outsider Semnounikdynevyhraješ nesl Hontoliniho k sobě domů. Bylo to od něj velice lidské gesto…