Rick Owens

Naposled, co jsem někoho viděla v kožený bundě od Ricka Owense, stála ta osoba veprostřed tý nejluxusnější Miamský ulice a drbala se svýma dlouhýma akrylovýma nehtama v platinových vlasech. Měla na sobě bundu z kolekce „Palais Royale“, až po stehna vysoký kozačky na podpatku, hadí minišaty s flitrama a Marlborku 100, jejíž popel pomalu dopadal jako sněhový vločky na kožešinovej límec tý bundy. Byla směšná, byla krásná a přišla mi jako dokonalá definice novodobýho luxusu. Co může být větší luxus než si zničit bundu za 5000 dolarů a být vám to úplně ukradený? Jsem si jistá, že Rick Owens by se mnou souhlasil.

Rick Owens – jako člověk i jako módní značka, kterou tvoří – je něco jako statická rebelie. Jeho estetika je stejně podvratná, jako konzervativní: je to uniforma ztracený mládeže, ale stejně tak představuje důležitý krejčovský rys pařížský vydavatelský smetánky. I přes to, že odmítá jakkoli dělat reklamu svojí značce, celá jeho estetika grunge-glamour je jako nenápadný bzučení elektrickýho lapače na komáry, co přitáhne a pak spálí všechny ty, co se chtějí aspoň na chvilku dotknout toho nikdy nepomíjejícího pathosu, nebo i jen ty, co chtějí prostě novou koženou bundu.

Pan Owens nedávno mluvil s Vicem o svým vypracovaným těle, o svých vlasech ala gotickej Legolas a o tom, co znamená být egoistická děvka.

Vice: Takže hned na začátku jednu dost zásadní otázku. Seš naprosto kompaktní, vypadáš hodně svalnatě, vyřezávaně, ostře. Jaký je tvoje tajemství?
Rick Owens: Ve skutečnosti mě vlastně nezajímá oblečení. Už léta nosim to samý, jako by to byla uniforma. Černý tepláky, přes ně černý cargo-kraťasy, černý nebo bílý bavlněný tričko a přes něj černej kašmírovej svetr. Neumim si představit, jaký by to bylo, kdybych každej den musel měnit outfit nebo se převlíkat do posilovny.

Takže nosíš to samý i do posilovny?
Tenhle outfit se mnou chodí do posilovny, do práce a s přehozeným norkovým kožichem i na večeři.

Takže tě víc zajímá práce na svým těle, než co máš zrovna na sobě?
Měnit vlastní tělo je daleko větší hardcore. Ten pocit extrémního tréninku vyměnil pogování mých mladých let a sex-kluby těch dalších let. Je to dokonalá kombinace disciplíny, relaxace, meditace a marnosti. Hudba nezněla nikdy takhle dobře. Když cítím, jak moje svaly rostou, slyším jí pulzovat sluchátky až do žaludku.

Vypadá to, že tě velice inspirují zvířata a jejich charakteristika, taky používáš docela často zvířecí materiály.
Možná, že to je nějakou prvotní asociací, která mě přitahuje, obzvlášť, když se pak přetaví v něco elegantního. Líbí se mi ta proměna.

Jako tvoje vlasy. Napadlo tě někdy se ostříhat? Teda já nechci, abys to udělal, jen jsem se ptala. Prosimtě, nestříhej si je.
Pochybuju, že to udělám. Bude mi dobře s mojí dlouhou pavučinovou korunou, až přijde ten správný čas.

Kdybys mohl použít jakýkoli materiál na tvojí kolekci, co by to bylo? Zapomeň na všechny ty mezinárodní regulce co se týče kůže a kožešin. Taky zapomeň na fyzikální zákony a vzácnost nebo nedostupnost materiálů.
Dobře. Tak třeba na svojí příští kolkci spolupracuju s jedním klukem na doplňcích z rohoviny. On tvoří třeba z kostí vyřezávané kliky do retro-aut. V laboratoři má hromadu slonovinových tesáků, který mě děsně lákají použít jako nábytek. Považuju nábytek jako určitý pokračování oblečení.

Jak ovlinil tvůj pohled na design život v Paříži a v Los Angeles?
Tak jasně, trochu to zvedlo sázky. Tady (LA) je prostor na ten skoro až perverzní luxus, ale myslím, že obecně dávám přednost New Yorku. Podle toho, co jsem viděl, je tam větší přísnost. A přesto mám pořád už nějaký ten čas v hlavě město navržený Le Corbuisierem a Luigim Morettim.

Kdyby tvoje estetika byl zvuk, jaký zvuk by to byl?
Lehký vrnění nějakýho těžkýho průmyslovýho motoru.

To je dokonalá odpověď. Kdybys měl možnost zrenovovat nějaký historický sídlo, co by to bylo?
Upřímně, lákal mě jenom Revillon.

A to už jsi udělal.
A právě proto mě to už ani v nejmenším nezajímá. Neříkám to s nějakou hořkostí, v Revillonu jsem prožil pěkný časy, ale proč bych měl vynakládat všechnu tuhle energii v cizí společnosti, když jí můžu vložit do vlastní?

Říkáš o sobě, že jsi pragmatický návrhář, a že bys radši viděl svoje oblečení v obchodě, než na módní přehlídce. Jestli je to tak, tak proč je takový ticho po pěšině, co se týče reklamy?
Reklama tě tlačí ještě hloub do fashion-systému než jsem ochotnej zajít. I tak mám docela dost, a po obchodní stránce to jde čím dál tím líp, rytmus je to pravidelnej, ale na druhou stranu docela rychlej, tak, že to ještě dokáže být stimulující. A reklama je uplně jiná práce, jako přehlídky. Když jednou začneš, musíš být připravenej to pak dělat pořád. Vlastně jsem si nikdy nemyslel, že budu dělat přehlídky.

Po docela dlouhý době svět módy konečně dospěl do stadia dekadentního luxusu a do dramatickýho stylu, který už nějakou dobu reprezentuješ. Můžeme potkat maminku z provinčního městečka ve tvojí kožený bundě, a pseudo-cool děvčata utrácejí moře peněz za pár tvých kozaček, spíš než za klasický Louboutinky. Jak se na tenhle náhlý úspěch díváš z pozice svrchovanýho návrháře těhle temných hadrů? Proč jsi dneska najednou tak relevantní?
Když jsem začínal, tak jsem se docela dost cítil svázanej faktem, že dramatická a radikální móda je uzavřená na přehlídkách nebo vymezená na nějaký „zvláštní“ příležitosti. Chtěl jsem rozbít a narušit tu konformitu převedením extrémních siluet, ale v tlumených šedivých tónech, do běžného šatníku. Vidím kolem sebe náznaky, ale stejně mi pořád přijde neuvěřitelný, že to může fungovat. Myslím, že úspěch by nastal asi každopádně, ale ano, asi jsem tomu pomohl.

Jaký dítě byl Rick Owens?
Děcko Rick byl vyměklá holčička.

A Rick Owens teenager?
Rick teenager chtěl za každou cenu působit zpustle.

A Rick Owens geront? Jakej bude?
Dědoušek Rick bude zpustlej.

Musím se tě zeptat na tvoje podpatky. Jsou pohodlný? Mám pár kámošů, co jsou blázni do sneakersek a milujou tvoje high-tops. Byli celkem v šoku, když zjistili, že děláš i pro chlapy boty na podpatku.
Uh, slyšeli někdy „Detroit rock city“ od Kiss?

Tvůj život v Los Angeles byl jako nějaká dekadentní pohádka plná fantastickejch postav, drog a alkoholu. I dneska žiješ život, co nám plebejcům připadá jako nějaká pohádka. Je tu ten starý palác na Place du Palais-Bourbon a tvoje socha na který čuráš umělou moč. Jakej je hlavní rozdíl mezi tím mýtickým Rickem Owensem z Los Angles a jeho francouzskou variantou?
Nejspíš to moc velkej rozdíl není. Pořád žije ve svým trojúhelníku mezi fitkem, prací doma a večeří venku. Všichni starý známí dřív nebo později přejdou přes Paříž.

Poslední otázka. Jaká je tvoje nejhorší vlastnost?
Jsem egoistická děvka.

A tvoje nejlepší vlastnost?
Vědět, že jsem egoistická děvka.