Famufest má každý rok nový název, stejně jako každou generaci zajímá jiný téma a zpracovávají ho odlišným způsobem. Někteří profesoři z FAMU tvrdí, že dokonce každej rok na přijímačkách výrazně vystupuje jedno téma, které se zdá být pro lidi zrovna aktuální a intenzivně k nim promlouvá. Rodina. Politika. Rasismus. Nespravedlnost. Svoboda. (Zdá se, že letos je to) Láska… a podobně.Zeptali jsme se náhodných festivalových kolemjdoucích studentů filmu a tedy (budoucích) profesionálních filmařů: o čem je jejich poslední film, co chtějí točit v budoucnu, co je zajímá a tím pádem i co na českých plátnech a obrazovkách můžeme od tvůrců z FAMU očekávat. Na jejich osobní definice filmu.
Reklama
Lenka Benešová, 21
Teď jsem třeba viděla film LoveTrue. Zahraniční, on vyhrál Karlovy Vary a to se mi hodně líbilo. Řešilo to osobní témata lidský lásky, kterou taky hodně řeším nebo vztahy a osobní vývoj. Do toho to mělo dost vytříbenou filmovou formu a vlastně to byla často i báseň s dobře použitým zvukem. Mě baví tady ty osobní témata, co jsou aplikovatelný i na širší veřejnost, než jenom českou. A vymýšlíme teďka s Lukášem nový český projekt, jmenuje se to Home videa. V restauraci jsme ho založili.Dali jste si něco, co vás inspirovalo? Lenka: Lososí polívku s tamarínem se špatným I/Y v menu.Ani nevím, co je tamarín.Lenka: Já taky ne, ale já myslím, že je to něco zelenýho, nějaká rostlinka, která se do toho přidává, nějaký koření. Ale když jsem to vygooglila, tak mi vylezla opice.
Lukáš Janičík, 27
K tomu tématu jsem došel několika cestama. V prváku jsme točili hraný věci a museli jsme tam mít ty postavy, příběh a hrozně jsem se vyčerpal v chuti v tom nějak pokračovat. Nechtěl jsem aspoň chvilku točit něco takovýho. Rozhodl jsem se, že v mým dalším filmu nebude žádnej člověk a žádnej příběh a zároveň, že chci točit na barevnej film. To jsem si taky předtím ještě nikdy nevyzkoušel. Když tam nemáš člověka, můžeš točit jenom to, co člověk vytvořil nebo nevytvořil, nic jinýho na světě prakticky není. Z toho mi vzniknul kontrast, město vs. příroda, z toho vznikla dynamika mezi těmahle dvěma silama. Navíc jsem si uvědomil, že pocházím z Ústeckýho kraje, kde je to nejtypičtější. Český Středohoří a Mostecká pánev. Poslední dobou mám tendenci dělat spíš experiment. Tímhle filmem jsem si vyzkoušel spoustu věcí, co jsem si dřív chtěl vyzkoušet a teď bych chtěl spíš něco tradičnějšího. Ale nevím, jestli se mi to podaří, protože když přemýšlím nad filmem, kterej máme mít jako dokumentární portrét, tak myslím zase v postupech, který nejsou tradiční. Nevím, jestli se mi ještě někdy povede natočit něco normálního. Nejvíc mě baví hra s filmem, k tomu má experiment nejblíž, tam je nejvíc svobody. Redefinovat třeba to, co je to vůbec záběr. Zároveň rád vymýšlím věci, u kterých si nejsem jistej, jestli je zvládnu. Dám si nějakou hranici a pak pracuju sám se sebou a se svejma adrenalinovejma strachama, potřebuju tam ten hec.
Reklama
Tereza Nováková, 24
Vážně by mě zajímaly žánrové věci. Chtěla bych zkusit napsat krimi, ale vím, že na to zatím nejsem dostatečně zkušená, abych tenhle žánr utáhla sama. Teď pracuji na bakalářském scénáři. Původně jsem chtěla, aby šlo o jakési něžné subtilní drama, ale teď jsem si dala za úkol udělat z toho komedii, podobně absurdní, jako bylo Málo lásky. Překvapilo mě, jak moc se diváci v kině při sledování Málo lásky smáli. A bavilo mě to.
Tomáš Pavlíček, 28
Jindřich Andrš, 22
Je to taková zvláštní věc, jak ten film stárne v očích tvůrce. Když jsem ho viděl ještě tak před třema měsícema, viděl jsem tam ty zázraky, který se mi povedlo dát filmařsky do sebe. Vlastně mi to přišlo neskutečný, měl jsem z toho radost. Když jsem ho viděl dneska, tak už jsem to vnímal jenom jako film, ne tolik jako kus sebe nebo toho mýho výtvoru a už mi přišlo, že to tam tolik není. Že už mě to ani tolik nebaví, tím ten film něco ztrácí. Zapomínám, jak tahle situace nastala a jak to bylo pro mě neuvěřitelný. Už je to pro mě jenom film. Jakej ten film je, se ukáže až po nějaký době. Hrozně záleží na atmosféře při projekci. Pro mě je to zkouška mých nápadů. Je tam třeba nějakej vtip a já teď vím, jestli funguje nebo ne. Čekám, jak ti diváci zareagujou. Dívám se kolem sebe, poslouchám jestli se uchichtávaj nebo vyprsknou, že s tím nesouhlasí, zkrátka co prožívají. Jinak bych se chtěl věnovat lékařským tématům, protože mi přijde, že se tam člověk dostává do styku s nějakejma mezníma situacema. Ať už v roli doktorů nebo pacientů. To je jedno z mých témat. A taky vývoj člověka/jedince a rodina, takže se nemůžu rozhodnout přesně, co teď natočím, ale budu asi točit rodinnej film. O jedné hodně problémové šílené rodině. Lékařský téma tam není, ale jsou tam mezní situace, má to existenční rozměr. Příběh o matce, které hrozí, že jí odeberou lidi, pokud nepřestane chlastat. Moment, kdy se rozhodne o budoucnosti těch dětí, jestli půjdou do děcáku nebo zůstanou s ní. Je to rodina, do které jsem se dostal. Otázkou je, co je dobře a co je špatně. V medicíně je to podobně. Doktor udělá řez a člověk bude žít, nebo zemře.
Reklama
Eliška Kováříková, 23
Nemyslím si, že bych psala v nějakém stálém žánru nebo směru, snad. I když na všech těch věcech, přestože jsou v rozmezí, dejme tomu od magického realismu k civilní komedii nebo dramatu, se dá vždycky nějak poznat, že jsem to psala já. Pro mě je důležitější téma, taková ta nutnost něco sdělit, bez toho to asi nejde. V momentě, když vím, co chci napsat, tak už je ten žánr vlastně jasnej. Témata vycházejí ze mě, většinou jde o specifický pocit, který se snažím předat (třeba když mě něco naštve). Nejsou to konkrétní témata (jako jsou třeba rodinné vztahy, komunismus, sociální problémy, nebo…nevím co), je to víc abstraktní. Nesnažím se předat informaci, spíš zprostředkovat prožitek.
David Čajčík, 23
Myslím, že dokumenty jsou v současnosti žánr, který i v Čechách, v tom našem producentském prostředí, jde stále dělat velmi kvalitně na rozdíl od hraných filmů, potřebujících mnohem větší rozpočty. Dá se udělat skvělý dokument i v našem prostředí a může to být prostě dokufikce, může to být cokoliv, takže to by mě bavilo, ale ještě uvidíme, co se z toho vyvine… Hodně mě zajímají dvě věci: jedna z nich je hudba, takže cokoliv o hudbě a druhá věc jsou odlehlé země a zvláště odlehlé hory. Zapadlá údolí, kde žijou lidi ještě hodně neovlivnění civilizací, jako třeba v marockým Atlasu. Žádná cestománie.
Reklama
Lukáš Csicsely, 27
Hana Merková, 26
Teďka chystám film pro změnu zase o miminku, ale naopak chci udělat fiktivní dokument, portrét dvou lidí, příjemkyně a dárce spermatu (přes online spermabanku) a udělat dva paralelní příběhy o nich. Proč to vlastně dělaj, člověk co daruje a ta holka, co přijímá. S tím, že to bude hodně hodně mladá holka, která to udělá z nějakýho důvodu a chci aby tenhle příběh reflektoval problémy mladých lidí. Nemám nikoho reálnýho, kdo by to takhle udělal a zároveň to chci napsat, abych to mohla ovlivňovat. Forma dokumentu mi přijde vhodná, ale asi pro fikci.
Reklama
Jaroslav Miška, 28
Ondřej Nedvěd, 23
Dokumentama bych chtěl hlavně prorazit, protože mi přijde, že je to médium, který dokáže něco posunout. Hranej film je fajn, ale je to pro mě jenom zábava. Myslím, že dokumenty mají vážnější dopad. Zajímají mě lidskoprávní problémy a situace ve světě, která se tak nějak zamotává a zamotává…