Co chce točit budoucí generace českých filmařů

Famufest má každý rok nový název, stejně jako každou generaci zajímá jiný téma a zpracovávají ho odlišným způsobem...

|
29 listopad 2016, 10:38am

Všechny fotky: Tereza Kunderová

Famufest má každý rok nový název, stejně jako každou generaci zajímá jiný téma a zpracovávají ho odlišným způsobem. Někteří profesoři z FAMU tvrdí, že dokonce každej rok na přijímačkách výrazně vystupuje jedno téma, které se zdá být pro lidi zrovna aktuální a intenzivně k nim promlouvá. Rodina. Politika. Rasismus. Nespravedlnost. Svoboda. (Zdá se, že letos je to) Láska... a podobně.

Zeptali jsme se náhodných festivalových kolemjdoucích studentů filmu a tedy (budoucích) profesionálních filmařů: o čem je jejich poslední film, co chtějí točit v budoucnu, co je zajímá a tím pádem i co na českých plátnech a obrazovkách můžeme od tvůrců z FAMU očekávat. Na jejich osobní definice filmu.

Lenka Benešová, 21

Můj poslední film je o lásce. Nebo o nedostatku lásky. Je to osobní zkušenost. Z toho, co řeším nejvíc, jsem poskládala klauzuru... protože je to klauzura. Jsem spoko, nějaká sebeúcta se mi tam trošku pohnula. Pracovala jsem sama se zvukem i s kamerou, s režií a ještě jsem si v tom hrála. To je taky příjemný.
Teď jsem třeba viděla film LoveTrue. Zahraniční, on vyhrál Karlovy Vary a to se mi hodně líbilo. Řešilo to osobní témata lidský lásky, kterou taky hodně řeším nebo vztahy a osobní vývoj. Do toho to mělo dost vytříbenou filmovou formu a vlastně to byla často i báseň s dobře použitým zvukem. Mě baví tady ty osobní témata, co jsou aplikovatelný i na širší veřejnost, než jenom českou. A vymýšlíme teďka s Lukášem nový český projekt, jmenuje se to Home videa. V restauraci jsme ho založili.

Dali jste si něco, co vás inspirovalo?

Lenka:
Lososí polívku s tamarínem se špatným I/Y v menu.

Ani nevím, co je tamarín.

Lenka: Já taky ne, ale já myslím, že je to něco zelenýho, nějaká rostlinka, která se do toho přidává, nějaký koření. Ale když jsem to vygooglila, tak mi vylezla opice.

Lukáš Janičík, 27

Můj poslední film byl autorská věc, klauzurní. Jmenuje se to Ústí a je to něco, co se dá nejlíp popsat asi jako abstraktní portrét Ústeckýho kraje. Je celej točenej na šestnáctimilimetrovej barevnej film, takovej hodně experimentální formální film. V podstatě jsem tam pracoval s mojí fascinací určitejma věcma, včetně samotnýho filmovýho materiálu. Celej ten film je v multiexpozici, každý jediný políčko je minimálně dvakrát exponovaný, nejvíc asi šestkrát. Dal jsem si pevný formální pravidla, co jsem při natáčení dodržoval, sám sobě diktátorem. To byl prakticky scénář. V každým záběru musí být pohyb kamery nebo nějakýho objektu. Není to vůbec výrazně postprodukčně měněný, je tam jenom dvanáct střihů v digitálu, jinak všechno vzniklo přímo v kameře. Je to ale výtvarně komplexní tvar, do kterýho jsem nemusel nějak zásadně zasahovat. Spíš to bylo promyšlený předem.
K tomu tématu jsem došel několika cestama. V prváku jsme točili hraný věci a museli jsme tam mít ty postavy, příběh a hrozně jsem se vyčerpal v chuti v tom nějak pokračovat. Nechtěl jsem aspoň chvilku točit něco takovýho. Rozhodl jsem se, že v mým dalším filmu nebude žádnej člověk a žádnej příběh a zároveň, že chci točit na barevnej film. To jsem si taky předtím ještě nikdy nevyzkoušel. Když tam nemáš člověka, můžeš točit jenom to, co člověk vytvořil nebo nevytvořil, nic jinýho na světě prakticky není. Z toho mi vzniknul kontrast, město vs. příroda, z toho vznikla dynamika mezi těmahle dvěma silama. Navíc jsem si uvědomil, že pocházím z Ústeckýho kraje, kde je to nejtypičtější. Český Středohoří a Mostecká pánev.

Poslední dobou mám tendenci dělat spíš experiment. Tímhle filmem jsem si vyzkoušel spoustu věcí, co jsem si dřív chtěl vyzkoušet a teď bych chtěl spíš něco tradičnějšího. Ale nevím, jestli se mi to podaří, protože když přemýšlím nad filmem, kterej máme mít jako dokumentární portrét, tak myslím zase v postupech, který nejsou tradiční. Nevím, jestli se mi ještě někdy povede natočit něco normálního. Nejvíc mě baví hra s filmem, k tomu má experiment nejblíž, tam je nejvíc svobody. Redefinovat třeba to, co je to vůbec záběr. Zároveň rád vymýšlím věci, u kterých si nejsem jistej, jestli je zvládnu. Dám si nějakou hranici a pak pracuju sám se sebou a se svejma adrenalinovejma strachama, potřebuju tam ten hec.

Tereza Nováková, 24

Můj poslední film, psaný společně s režisérem filmu, Šimonem Holým, je takové trochu absurdní rodinné drama o mladé matce, která přijede na chatu ke svým rodičům a má jisté tajemství. Během onoho víkendu na chalupě musí zaujmout pevný postoj, dospět a rozhodnout se, jak se se svým tajemstvím popere.
Vážně by mě zajímaly žánrové věci. Chtěla bych zkusit napsat krimi, ale vím, že na to zatím nejsem dostatečně zkušená, abych tenhle žánr utáhla sama. Teď pracuji na bakalářském scénáři. Původně jsem chtěla, aby šlo o jakési něžné subtilní drama, ale teď jsem si dala za úkol udělat z toho komedii, podobně absurdní, jako bylo Málo lásky. Překvapilo mě, jak moc se diváci v kině při sledování Málo lásky smáli. A bavilo mě to.

Tomáš Pavlíček, 28

Můj poslední film Parádně pokecal je především o komunikaci. O tom, jak to někdy jde a někdy nejde. O tom, jak často mluvíme hodně a přitom neříkáme nic. A taky o tom, že to nejdůležitější se dá vyslovit beze slov. Je to taková barevná bláznivá jízda plná absurdních situací, drobných vtípků a také nečekaně dojemných momentů.

Do budoucna vím, že vždy budu ve svých filmech potřebovat humor. Bez něho se neobejdu a mám pocit, ze bez něho by byl můj filmový svět nepravdivý. A můj připravovaný film Sešlost je tragikomedií o tom, jak náročné je pro českou rodinu vypořádat se s prodejem vlastní chaty.

Jindřich Andrš, 22

Já jsem jich teď natočil několik... před deseti minutama jsem tady jeden z nich viděl. Je o klukovi, kterej si říká Mike je pán a je to v podstatě takovej namyšlenej fracek, kterej páchá dopravní přestupky, točí to na video a má strašně moc obdivovatelů na internetu. Já jsem natočil film o soudu s tím klukem, kam přišli všichni jeho obdivovatelé. Zajímalo mě, jak tahle generace šestnáctiletejch kluků přemýšlí, proč ho obdivujou, následujou, co na něm vidí. Portrét těch jeho fanoušků. Doufal jsem, že to bude i portrét generace youtuberů a toho, co oni uznávají, jaký mají hodnoty, co je fascinuje, kam směřujou.
Je to taková zvláštní věc, jak ten film stárne v očích tvůrce. Když jsem ho viděl ještě tak před třema měsícema, viděl jsem tam ty zázraky, který se mi povedlo dát filmařsky do sebe. Vlastně mi to přišlo neskutečný, měl jsem z toho radost. Když jsem ho viděl dneska, tak už jsem to vnímal jenom jako film, ne tolik jako kus sebe nebo toho mýho výtvoru a už mi přišlo, že to tam tolik není. Že už mě to ani tolik nebaví, tím ten film něco ztrácí. Zapomínám, jak tahle situace nastala a jak to bylo pro mě neuvěřitelný. Už je to pro mě jenom film. Jakej ten film je, se ukáže až po nějaký době. Hrozně záleží na atmosféře při projekci. Pro mě je to zkouška mých nápadů. Je tam třeba nějakej vtip a já teď vím, jestli funguje nebo ne. Čekám, jak ti diváci zareagujou. Dívám se kolem sebe, poslouchám jestli se uchichtávaj nebo vyprsknou, že s tím nesouhlasí, zkrátka co prožívají.

Jinak bych se chtěl věnovat lékařským tématům, protože mi přijde, že se tam člověk dostává do styku s nějakejma mezníma situacema. Ať už v roli doktorů nebo pacientů. To je jedno z mých témat. A taky vývoj člověka/jedince a rodina, takže se nemůžu rozhodnout přesně, co teď natočím, ale budu asi točit rodinnej film. O jedné hodně problémové šílené rodině. Lékařský téma tam není, ale jsou tam mezní situace, má to existenční rozměr. Příběh o matce, které hrozí, že jí odeberou lidi, pokud nepřestane chlastat. Moment, kdy se rozhodne o budoucnosti těch dětí, jestli půjdou do děcáku nebo zůstanou s ní. Je to rodina, do které jsem se dostal. Otázkou je, co je dobře a co je špatně. V medicíně je to podobně. Doktor udělá řez a člověk bude žít, nebo zemře.

Eliška Kováříková, 23

Pro poslední film jsem napsala scénář a režijně na něm spolupracuji se spolužačkou Lucií Kryzovou. Je to film, který vznikl v dílně Saši Gedeona a má zhruba 15 minut. Pracovní název je „O ztrátě bot Anny Deverové". Je to film podle skutečné události, téměř rekonstrukce... Mé sestře se ve škole ztratily boty na tělocvik a máma je chtěla zpátky. Tak začalo absurdní vyšetřování, taková detektivka. Stalo se mi, že pár lidí ten scénář chápalo jako sociální drama, pro mě je to rozhodně komedie. Směju se, i když to téma je spíš strašidelné. Je to o takovém pocitu bezmoci, nemožnosti se dobrat pravdy, tápání ve tmě, o nevypočitatelných dětských duších a umění lhát.
Nemyslím si, že bych psala v nějakém stálém žánru nebo směru, snad. I když na všech těch věcech, přestože jsou v rozmezí, dejme tomu od magického realismu k civilní komedii nebo dramatu, se dá vždycky nějak poznat, že jsem to psala já. Pro mě je důležitější téma, taková ta nutnost něco sdělit, bez toho to asi nejde. V momentě, když vím, co chci napsat, tak už je ten žánr vlastně jasnej. Témata vycházejí ze mě, většinou jde o specifický pocit, který se snažím předat (třeba když mě něco naštve). Nejsou to konkrétní témata (jako jsou třeba rodinné vztahy, komunismus, sociální problémy, nebo...nevím co), je to víc abstraktní. Nesnažím se předat informaci, spíš zprostředkovat prožitek.

David Čajčík, 23

Naposled to byl film Od detailu k celku od Elišky Cílkové, který byl v jedné ze soutěžních sekcí, na tom jsem dělal. Je to o holce, která je slepá a studuje hudební skladbu, což se skoro nikde ve světě nedělá, protože je to hrozně těžký pro slepý lidi. Ve chvíli, kdy nemůžou vidět celek té skladby, nemůžou vidět skladbu na nějaké notové osnově, reálně si tu skladbu nemůžou ani nějak moc představit nebo musí využít mnohem víc představivosti, než lidi kteří to vidí, tím pádem musí postupovat od detailu k celku, stejně jako ona na její životní pouti, která je ještě komplikovanější. To tam ale v tom filmu všechno není.
Myslím, že dokumenty jsou v současnosti žánr, který i v Čechách, v tom našem producentském prostředí, jde stále dělat velmi kvalitně na rozdíl od hraných filmů, potřebujících mnohem větší rozpočty. Dá se udělat skvělý dokument i v našem prostředí a může to být prostě dokufikce, může to být cokoliv, takže to by mě bavilo, ale ještě uvidíme, co se z toho vyvine... Hodně mě zajímají dvě věci: jedna z nich je hudba, takže cokoliv o hudbě a druhá věc jsou odlehlé země a zvláště odlehlé hory. Zapadlá údolí, kde žijou lidi ještě hodně neovlivnění civilizací, jako třeba v marockým Atlasu. Žádná cestománie.

Lukáš Csicsely, 27

Poslední scénář byl o Hugovi, elegánovi z maloměsta, kterému otec za jednu z lumpáren utrhl ucho, a tak se snaží svou tělesnou nedostatečnost kompenzovat duševními přednostmi; mimo jiné se chce stát znalcem a sběratelem umění, ovšem v okolí žádné umění není a tak sbírá s místním bláznem alespoň šrot. Maloměstu, které se ve jménu výdělku z produkce tradičního jogurtu obrátilo k tradici i v myšlení, je Hugo trnem v oku. A tak když jediný přežije otravu celé rodiny dortem z jedovatých plodů, které nejmladší z dcerušek zaměnila za borůvky – a Hugo se neotrávil jen proto, že měl dezert po večeři pro další lumpárnu zakázaný – vydává se za štěstím do světa...

Soustavně se věnuju groteskní stylizaci a groteskním námětům. Scénáře jsem psal například o malé dětské válce ve sněhu - plné petard, masek a čertů odehrávající se 5. prosince. O studentu základní školy zamilovaném do třídní učitelky, která ho však podezřívá ze zabití kocoura či o mladíku trpícím fóbií z ptáků; také mi nedávno vyšla novela Svátek vyprávějící o mladém hipsterovi, který vyrazil sám na festival, pokouší se sám různě slavit a balit místní krasavici. A grotesknu se hodlám věnovat i dál; protože dobře vyjadřuje můj pocit ze světa.

Hana Merková, 26

Točila jsem o mamince, co je neschopná mít kladný vztah ke svému miminku. Projevuje se to takovým celkovým odcizením jak k tomu dítěti, tak k manželovi/partnerovi a celkově k okolí a rodině. Je to vyjádřený například tím, že je cizinka, Maďarka, která žije v jiným státě, než odkud pochází, se svou matkou komunikuje akorát přes Skype a nezvládá nároky celýho toho světa na ni a na roli matky. Adaptovala jsem povídku, která mě hodně fascinovala – od Michela Fabera, z jedný jeho povídkový sbírky. To téma myslím, že je tak trochu blízký všem. Taková obava z temný stránky lidský duše. Je to takový depresivní film.
Teďka chystám film pro změnu zase o miminku, ale naopak chci udělat fiktivní dokument, portrét dvou lidí, příjemkyně a dárce spermatu (přes online spermabanku) a udělat dva paralelní příběhy o nich. Proč to vlastně dělaj, člověk co daruje a ta holka, co přijímá. S tím, že to bude hodně hodně mladá holka, která to udělá z nějakýho důvodu a chci aby tenhle příběh reflektoval problémy mladých lidí. Nemám nikoho reálnýho, kdo by to takhle udělal a zároveň to chci napsat, abych to mohla ovlivňovat. Forma dokumentu mi přijde vhodná, ale asi pro fikci.

Jaroslav Miška, 28

Teďka dělám film o sektě Imanuelitů, o našem skoroabsolventovi Janu Parsifalu Dvorském, který si založil svojí vlastní minisektičku a pak donutil, ve spolupráci se svojí družkou, několik stoupenců k sebevraždě. Spolupracuju s docentem Vojtíškem, což je religionista a tu sektu asi dvacet let studoval. Dost to rozcupovali bulvární novináři, docela dlouho jsem se musel obhajovat, že nejsem bulvární novinář, že potřebuju jenom materiál, pohled z takovýho společenství. Lidi už o tom po těch zhruba dvaceti letech vůbec nechtějí mluvit a je dost těžký k tomu sehnat svědky.

Pro mě je jednodušší věnovat se filmu založeným na skutečných událostech. Nemusím si úplně vymejšlet, zároveň je to dost pitomý v tom, že nemůžu úplně ukázat realitu, nemůžu na nikoho ukázat - "ty seš potencionální vrah". Já sám do toho nevidím ať mám materiálu sebevíc, takže tak či tak tam míra fabulace musí bejt. Pro scenáristu je to jednoduchý. Jako Olga Hepnarová a všechny tyhle věci. A tohleto téma využívání nebo psychický zneužívání na hraně psychologie je pro mě aktuálně stěžejní, protože mě zajímá s tím pracovat a studovat to. Až teď se dostávám k tomu, jak to vyjádřit filmově. To taky není jednoduchý, tak abych to úplně neposral.

Ondřej Nedvěd, 23

Můj poslední film je o mudlovskym famfrpálu, kterej jsem natočil jako dokument. Je to pětiminutovej film, trošku o magii, ale hlavně je to o holce, co se zabouchla do Harryho Pottera a teďka provozuje tenhle zvláštní sport. Ve zkratce: je to hra odvozená z kouzelnýho světa Harryho Pottera, takový sranda mače, ale má to svoje kouzlo, už podle názvu. Jsou z Prahy, jsou i v Olomouci, nově myslim i v Liberci. Teď se to rozmáhá v Norsku nebo ve Skandinávii, normálně profesionální týmy.
Dokumentama bych chtěl hlavně prorazit, protože mi přijde, že je to médium, který dokáže něco posunout. Hranej film je fajn, ale je to pro mě jenom zábava. Myslím, že dokumenty mají vážnější dopad. Zajímají mě lidskoprávní problémy a situace ve světě, která se tak nějak zamotává a zamotává...

Tereza Kozáková, 24

Naposled jsem adaptovala povídku Richarda Weinera. Je to film o setkání, ke kterýmu mělo dojít a možná k němu došlo a možná k němu nikdy nedojde a spíš o nějakým očekávání, který máme. O očekávání, který si vytváříme mezi lidma obecně.

Zajímá mě téma úplně konkrétně, ale zatím nemám ambici ho zpracovávat filmařsky – týká se to adopce dětí homosexuálama, popřípadě jak to teď probíhá u soudu a co se kolem toho děje, ale jestli je to látka ke zpracování do filmu to si zatím nejsem úplně jistá. Ta oblast mě zajímá dlouhodobě. Jak proplouvám školou, spíš ještě objevuju, co je vůbec možný ve filmu. Zatím jsem si úplně neřekla jasnou formu, kterou bych chtěla dělat. Nebo jasný téma. Budu teď muset natočit portrét, takže se vydám cestou dokumentu a uvidíme, co přinese. Ale dokument je výpověď o hodně realističtější, než hraný film. Formálně možná, to taky není úplně pravda v některých případech, má ale asi širší dopad. Tak uvidíme, jak dopadnu.

Tereza říkala, že jeden z jejich pedagogů srovnává filmy s jogurtem. Všichni filmaři jsou podle něj jen výrobci nějakejch takovejch jogurtů, který člověk zkonzumuje, ale co dál z toho? Myslím, že i jogurt toho ve vás může celou škálu pocitů a fyzickejch reakcí, zvlášť podle toho, jakou si vyberete příchuť. Je to vlastně i jednoduchá metafora našich životů. A česká alternativa známýho filmařskýho moudra "Život je jako bonboniéra...".