OREGON CITY, 1851
ČÁST PRVNÍ: PROBLÉM S KOŇMI

Seděl jsem před Commodorovým statkem, čekal na svého bratra Charlieho, co měl přijít s novinkami o práci. Hrozilo, že začne sněžit, a byla mi zima, a z potřeby něco dělat jsem si prohlížel Charlieho nového koně, Nimbla. Můj nový kůň se jmenoval Tub. Nevěřili jsme na pojmenovávání koní, ale byli nám darováni jako část výplaty za minulou práci se jmény nedotčenými, takže tak. Naši předchozí, nepojmenovaní koně byli obětováni, takže ne že bychom tyto nové nepotřebovali, ale měl jsem dojem, že jsme měli dostat peníze, abychom si koupili koně dle svého výběru, koně bez příběhu a zvyků a jmen, jimiž očekávali být oslovováni. Byl jsem velmi pyšný na svého předchozího koně a poslední dobou jsem ve spánku zažíval vidění o jeho smrti, jeho kopající, spalující nohy, jeho horce vystřelující oční bulvy. Dokázal ujet šedesát mil za den jako závan větru a nikdy jsem na něj nevztáhl ruku, krom toho, abych ho pohladil nebo vykartáčoval, a snažil jsem se nemyslet na to, jak se spaluje v té stáji, ale přišlo-li vidění nepozváno, jak jsem se proti němu měl chránit? Tub byl dost zdravým zvířetem, ale lépe by se hodil pro jiného, méně ambiciózního vlastníka. Byl tělnatý, s nízkým zadkem a nedokázal cestovat víc než padesát mil za den. Často jsem byl nucen ho bičovat, což některým mužům nevadí, a někteří si to vlastně užívají, což jsem však já dělal nerad, a potom mě Tub považoval za krutého a v duchu si říkal: Smutný život, smutný život.

Ucítil jsem na sobě váhu očí a spustil jsem oči z Nimbla. Charlie zíral z okna v patře, pět prstů pozvednutých. Neodpověděl jsem a on se zašklebil ve snaze přimět mě se usmát, když jsem se neusmál, jeho výraz zvolnil a couvl pryč z mého zorného pole. Viděl mne koukat se na jeho koně, věděl jsem. Včerejší ráno jsem navrhoval prodat Tuba a napůl koupit nového koně a on souhlasil, že je to fér, ale později, u oběda, řekl, že bychom to měli odložit, než doděláme novou práci, což nedávalo smysl, protože problém s Tubem byl, že on by zdržoval tu práci, takže nebylo by lepší ho vyměnit s předstihem? Charlie měl kus tuku z jídla v kníru, a řekl mi: „Po práci je to nejlepší, Eli.“ Neměl žádné stížnosti na Nimbla, který byl stejně dobrý nebo lepší než jeho předchozí kůň, nepojmenovaný, nicméně na Charliem byla řada, aby si vybral, jako první, zatímco já jsem ležel v posteli, zotavuje se ze zranění nohy, které jsem utrpěl v práci. Neměl jsem rád Tuba, ale Charlie byl spokojen
s Nimblem. To byl problém s koňmi.
Charlie nasedl na Nimbla a odjeli jsme, směřujíce k Pig-Kingu. Byly tomu jen dva měsíce od naší poslední návštěvy Oregon City, ale napočítal jsem pět nových podniků na hlavní ulici a všechny se zdály prosperovat. „Geniální druh,“ řekl jsem Charliemu, který neodpověděl. Seděli jsme u stolu v zadní části Kinga a donesli nám naši obvyklou láhev a dvě sklenice. Charlie mi nalil pití, zatímco jindy si naléváme každý svoje, takže jsem byl připraven na špatné zprávy, když řekl: „Tohle budu vést já, Eli.“
„Kdo to říká?“
„Commodore to říká.“
Dopil jsem svoji brandy. „Co to znamená?“
„To znamená, že já to mám na starosti.“
„Co to znamená ohledně peněz?“
„Víc pro mě.“
„Chci říct, moje peníze. Stejně jako dřív?“
„Pro tebe to bude méně.“
„Nevidím v tom žádný smysl.“
„Commodore říká, že ty problémy s minulou prací by nebyly, kdyby někdo vedl.“
„To nedává smysl.“
„No, dává.“
Nalil mi další pití a vypil jsem je. Stejnou měrou pro sebe jako Charliemu jsem řekl: „Chce zaplatit za někoho, kdo bude vést, to je v pořádku. Ale je špatný skrouhnout toho pod ním. Proděravěl jsem si nohu a můj kůň uhořel, když jsem pro něj pracoval.“
„Můj kůň taky uhořel. Sehnal nám nové koně.“
„Je to špatný obchod. Přestaň mi nalívat jako invalidovi.“ Dal jsem láhev pryč a zeptal jsem se na detaily té práce. Měli jsme najít a zabít prospektora v Kalifornii a jménem Hermann Kermin Warm. Charlie mi ukázal dopis z kapsy svého saka, tenhle byl od Commodorova průzkumníka, jménem Morris, který často chodil před námi, aby sbíral informace. „Studoval jsem Warma po mnoho dní, a mohu, co se týče jeho zvyků a charakteru, sdělit následující. Je náturou solitér, ale tráví dlouhé hodiny v sanfranciských salonech a tráví čas čtením svých přírodovědeckých a matematických knih, nebo kreslením na jejich obaly. Vláčí s sebou své tlustopisy, za což se mu smějí. Je malý postavou, což mu přidává na komičnosti, ale pozor, jeho velikost ho netrápí. Několikrát jsem ho viděl se prát, a ačkoliv většinou prohraje, nemyslím, že by s ním kdokoliv z jeho protivníků chtěl bojovat znova. Není povznesen nad kousání, například. Je plešatý, s divokou zrzavou bradkou, s dlouhýma, protáhlýma rukama, a vyčnívající pupek jako těhotná žena. Myje se zřídkakdy a přespává, kde může – ve stájích, v chodbách a – když je potřeba – na ulici. Kdykoliv má mluvit, jeho způsoby jsou hrubé a odpudivé. Nosí s sebou malého dráčka, obtočeného do smyčky kolem jeho pasu. Nepije často, ale když už pozvedne svoji láhev, pozvedne ji, aby se úplně opil. Platí za whisky surovým zlatým prachem, který schraňuje v koženém měšci, jejž nosí na dlouhém provázku, skrytý v mnoha vrstvách svého šatstva. Ani jednou, co tu jsem, neopustil město, a nevím, zda plánuje vrátit se do své državy, jež leží asi deset mil na východ od San Franciska (vzdušnou čarou). Včera v salonu mě požádal o zápas, oslovuje mě slušně a jménem. Netuším, jak se to dozvěděl, protože se nikdy nezdálo, že by si všiml, že jsem ho následoval. Když jsem se ho zeptal, jak se dozvěděl o mé totožnosti, začal mě urážet a odešel jsem. Nezajímá mě, ačkoliv někteří říkají, že jeho mysl je kromobyčejně silná. Uznám, že je neobyčejný, ale to je zřejmě nejdál, kam až zajdu, skládaje mu komplimenty.“
Vedle mapy Warmovy državy nakreslil Morris rozmazaně muže, ale mohl by stát vedle mě a nepoznal bych ho, tak nešikovné to bylo zobrazení. Zmínil jsem to Charliemu a on řekl: „Morris na nás čekal v hotelu v San Francisku. Ukáže na Warma a my vyjedeme. Na tomhle místě se dobře někoho zabíjí, slyšel jsem. Když zrovna nevypalují zaníceně celé město, jejich pozornost je stržena nekonečným novým budováním.“
„Proč ho nezabije Morris?“
„Na to se vždycky ptáš a já vždy mám svou odpověď: není to jeho práce, je naše.“
„Je to bezduché. Commodore mi zkrátí plat, ale zaplatí tomuhle nemotorovi jeho poplatek a výdaje, jen aby dal výstrahu Warmovi, že je pozorován.“
„Nemůžeš o Morrisovi říkat, že je nemotora, bratře. Tohle je poprvé, co udělal chybu, a své selhání přiznává. Myslím, že jeho nalezení říká víc o Warmovi než o Morrisovi.“
„Ale ten člověk tráví noci v ulicích. Co brání Morrisovi, aby ho prostě zastřelil, když spí?“
„A co třeba skutečnost, že to není zabiják?“
„Tak proč ho pak vůbec posílat? Proč místo toho neposlal nás už před měsícem?“
„Před měsícem jsme měli jinou práci. Zapomínáš, že Commodore má mnohé zájmy a starosti, a nemůže se k nim dostat než po jedné. Uspěchaná záležitost je špatná záležitost, tohle jsou jeho vlastní slova. Musíš jedině obdivovat jeho úspěchy, abys v tom viděl pravdu.“
Udělalo se mi zle z toho, jak zalíbeným hlasem Commodora citoval. Řekl jsem: „Bude nám trvat týdny, než se dostaneme do Kalifornie. Proč se vydávat na cestu, když nemusíme?“
„Ale my se musíme vydat na cestu. To je ta práce.“
„A co když tam Warm nebude?“
„Bude tam.“
„A co když ne?“
„Sakra, bude.“
Když přišel čas zabydlet se, ukázal jsem Charliemu: „Vedoucí muž platí.“ Normálně bychom se rozdělili napůl, tak se mu to nelíbilo. Můj bratr byl vždy lakomý, rys, jejž zdědil po našem otci.
„Jen pro jednou,“ řekl.
„Vůdce s jeho vůdcovskou mzdou.“
„Nikdy jsi toho Commodora neměl rád. A on nikdy neměl rád tebe.“
„Mám ho rád čím dál tím míň,“ řekl jsem.
„Klidně mu to řekni, stane-li se to neúnosným břemenem.“
„Poznáš to, Charlie, jestliže se mé břímě stane neúnosným. Poznáš to a on taky.“
Toto hašteření mohlo pokračovat, ale opustil jsem Charlieho a vrátil jsem se do svého pokoje v hotelu naproti salonu. Nikdy jsem neměl rád hádky, zejména ne s Charliem, jehož jazyk může být neobyčejně krutý. Později ten večer jsem slyšel z cesty jeho výměnu názorů se skupinkou mužů, poslouchal jsem, abych se ujistil, zda není v nebezpečí, a nebyl – muži se ho zeptali na jeho jméno, on jim ho řekl a nechali ho být. Ale šel bych mu na pomoc a vlastně jsem si už obouval boty, když se skupinka rozptýlila. Slyšel jsem, jak Charlie vyšel po schodech, a skočil jsem do postele, předstíraje, že už spím. Strčil hlavu do pokoje a řekl moje jméno, ale já jsem neodpověděl. Zavřel dveře a přesunul se do svého pokoje, já jsem ležel ve tmě a myslel na rodinné složitosti, jak šílené a pokřivené mohou být příběhy pokrevní příbuznosti.
Ráno pršelo – stálé chladné kapky dělaly z cest blátivou polévku. Charliemu bylo zle od žaludku z brandy a zašel jsem za chemikem pro lék na nevolnost. Dostal jsem prášek bez pachu z modře z drozdího vejce, který jsem přimíchal do jeho ranní kávy. Neznal jsem složení té tinktury, jen že ho dostala z postele a na Nimbla, a že jej učinila ostražitým až tak, že to zdržovalo. Zastavili jsme se k odpočinku dvacet mil od města, na lesní planině, minulé léto vypálené požárem od blesku. Doobědvali jsme a byli jsme připraveni vyrazit, když jsme si všimli muže, co vedl koně sto yardů na jih od nás. Kdyby na něm jel, nemyslím, že bychom to komentovali, ale bylo divné vidět ho takhle vést koně. „Proč se nejdeš podívat, co dělá?“ řekl Charlie.
„Přímý rozkaz od vedoucího,“ řekl jsem. Neodpověděl a pomyslel jsem si, vtip nic moc. Rozhodl jsem se jej neopakovat. Vyjel jsem na Tubovi, abych se setkal s chodcem. Když jsem projel kolem, všiml jsem si, že pláče, a sesedl jsem, abych se mu podíval do tváře. Jsem vysoký a těžký a drsně vzhlížející muž, a viděl jsem poplašení v jeho tváři; abych ukonejšil jeho obavy, řekl jsem: „Nechci ti nic udělat. Můj bratr a já jen obědváme. Připravil jsem příliš mnoho a napadlo mě se zeptat, jestli nemáš hlad.“
Muž si utřel tvář dlaní, zhluboka vdechoval a třásl se. Pokusil se mi odpovědět, alespoň otevřel ústa, ale žádná slova ani zvuk nevyšly, byl rozrušen do té míry, že komunikace byla nemožná.
Řekl jsem: „Vidím, že jsi v nějaké tísni a asi chceš pokračovat v cestě sám. Omlouvám se, že jsem tě vyrušil, a doufám, že směřuješ k něčemu lepšímu.“ Vysedl jsem zpět na Tuba a byl jsem na půli cesty k táboru, když jsem uviděl, jak Charlie stojí a míří svou pistolí mým směrem. Otočil jsem se a viděl jsem plačícího muže jedoucího rychle směrem ke mně, nezdálo se, že by mi chtěl ublížit, a naznačil jsem Charliemu, aby přestal mířit. Nyní jsme, plačící muž a já, jeli vedle sebe, a on zakřičel: „Přijmu tvoji nabídku.“ Když jsme dojeli do tábora, Charlie se zmocnil mužova koně a řekl: „Neměl bys takhle někoho nahánět. Myslel jsem, že jdeš po mém bratrovi, a málem jsem vystřelil.“ Muž přezíravě zagestikuloval rukama, aby dal najevo, jak irelevantní byl tento výrok. To Charlieho překvapilo – podíval se na mě a řekl: „Kdo je tenhle člověk?”
„Je něčím rozrušen. Nabídl jsem mu talíř jídla.“
„Už nezbylo žádné jídlo kromě piškotů.“
„Tak uvařím víc.“
„Neuvaříš.“ Charlie si změřil plačícího muže pohledem. „Ale není to ten truchlivý?“
Plačící muž si pročistil krk a promluvil: „Je ignorantské mluvit o člověku, jako by nebyl u toho.“
Charlie si nebyl jist, zda se má smát nebo ho srazit na zem. Řekl mi: „Je to blázen?“
„Požádal bych tě, aby sis dával pozor na svá slova,“ řekl jsem cizinci. „Můj bratr se dnes necítí dobře.“
„Jsem v pořádku,“ řekl Charlie.
„Jeho dobročinnost je nucená,“ řekl jsem.
„Vypadá nemocně,“ řekl plačící muž.
„Řekl jsem, že jsem v pořádku, sakra.“
„On je nemocný. Trochu,“ řekl jsem. Viděl jsem, že Charlieho trpělivost dosáhla svých mezí. Vzal jsem pár piškotů a dal je do ruky plačícímu muži. Docela dlouhou chvíli na ně zíral, pak začal zase plakat, kašlat a vdechovat a žalostně se třást. Řekl jsem Charliemu: „Takhle to bylo, když jsem ho našel.“
„Co s ním je?“
„Neřekl.“ Zeptal jsem se plačícího muže: „Pane, co je s vámi?“
„Jsou pryč!“ zakřičel. „Jsou všichni pryč!“
„Kdo je pryč?“ zeptal se Charlie.
„Odešli beze mě! A já bych chtěl být taky pryč! Chci být pryč s nimi!“ Upustil své piškoty a odešel pryč se svým koněm. Po deseti krocích zaklonil hlavu a sténal. To udělal třikrát a já a můj bratr jsme se otočili, abychom uklidili naše tábořiště.
„Zajímalo by mě, co s ním bylo.“
„Nějaký žal ho učinil nepříčetným.“
V dobu, kdy jsme nasedli na koně, byl plačící muž mimo dohled a příčina jeho strachu měla zůstat navždy tajemstvím.
Jeli jsme spolu v tichu, myslíce si své soukromé myšlenky. Charlie a já jsme měli nevyřčenou dohodu, že se nebudeme hrnout do rychlé cesty hned po jídle. V našem způsobu života bylo mnoho strádání a tato občasná malá pohodlí jsme přijímali; shledával jsem, že přispívají k čemusi dost důstojnému na to, aby se v tom pokračovalo.
„Co ten Hermann Warm udělal?“ zeptal jsem se.
„Vzal něco, co bylo Commodorovo.“
„Co vzal?“
„To bude odkryto záhy. Zabít ho, o to jde.“ Předjel mě a já jsem jel za ním. Chtěl jsem o tom mluvit už nějakou dobu, dokonce už před poslední prací.
„Nepřišlo ti někdy zvláštní, Charlie? Všichni tito lidé, dost bláhoví na to, aby něco kradli Commodorovi? Tak obávanému člověku, jako je on?“
„Commodore má peníze. Co jiného by přilákalo lupiče?“
„Jak ty peníze získávají? Víme, že Commodore je opatrný. Jak je možné, že všichni tito různí lidé mají přístup k jeho bohatství?“
„Dělá obchody na každém rohu země. Člověk nemůže být na dvou místech současně, a na stovce míst už vůbec ne. Dává smysl se domnívat, že byl pronásledován.“
„Pronásledován!“ řekl jsem.
„Jak bys tomu říkal, když je člověk nucen chránit své bohatství s pomocí takových, jako jsme my?“
„Pronásledován!“ přišlo mi to směšné, skutečně. K poctě chudáka Commodora jsem zazpíval přecitlivělou baladu: „Jeho slzy za závojem květin, novinky přišly z města.“
„Aha, jistě.“
„Jeho panna viděna u venkovského altánku, v pažích ze zlatého peří.“
„Zlobíš se na mě jen proto, že jsem se ujal vedoucí pozice.“
„Jeho srdce si spletlo její úsměv s laskavostí a teď za to platí.“
„Už s tebou o tom nebudu mluvit.“
„Jeho žena ležela v hříchu, její výsost, věčná láska
je ztracena.“
Charlie si nemohl pomoct a zasmál se. „Co je to za píseň?“
„Někde jsem ji zaslechl.“
„Je smutná.“
„Ty nejlepší písně jsou všechny smutné.“
„Tohle říkávala matka.“
Počkal jsem chvíli. „Ty smutné mě ve skutečnosti
nerozesmutňují.“
„Jsi v mnoha věcech úplně jako matka,“ pokýval hlavou.
„Ty ne. A nejsi ani jako otec.“
„Jsem jako nikdo.“
Říkal to s lehkým srdcem, ale byl to ten typ výroku, co zastíní rozhovor, zabije ho. Vyjel vpřed a já jsem nenásledoval. Sledoval jsem jeho záda a on věděl, že sleduji jeho záda. Šťouchl Nimbla do žeber svými patami a odjeli pryč, já jel za nimi. Jen jsme cestovali naším obvyklým způsobem, naším obvyklým krokem, ale taky jsem cítil, že ho pronásleduji.
Krátké, pozdně zimní dny, zastavili jsme se ve vysušené rokli, abychom rozbili tábořiště na noc. Často uvidíte tento scénář v dobrodružných románech na pokračování: dva strašní jezdci u ohně vypráví své oplzlé příběhy a zpívají otřesné písně o smrti a šňůře. Ale já vám můžu říct, že po celém dni jízdy na koni nechci nic víc než lehnout si, abych usnul, a to jsem udělal, aniž bych vůbec snědl nějaké pořádné jídlo. Ráno, když jsem si sundával boty, očekávaje, že opadne kopřivka, když vtom velký, chlupatý pavouk žuchnul na zem na záda, osm nohou šlapajících do chladného vzduchu. Můj puls vyskočil a zatočila se mi hlava, protože se velmi bojím pavouků a hadů a plazících se věcí, a Charlie, který to ví, mi přišel pomoct a odhodil tu stvůru do ohně svým nožem. Sledoval jsem, jak se pavouk zkrucuje a umírá, kouřilo se z něj jak ze sbaleného papíru, a byl jsem rád za jeho utrpení.
Štiplavá bolest teď stoupala mojí holení jako mráz a řekl jsem: „To bylo mocné zvíře, bratře.“ Najednou mě zalila horečka a musel jsem si lehnout. Charlieho znepokojilo mé zblednutí, když jsem zjistil, že už nemůžu mluvit, uhasil oheň a vyjel do nejbližšího města vyhledat lékaře, kteréhož přivedl proti nebo částečně proti jeho vůli – byl jsem mimo, ale pamatuji si, jak nadával pokaždé, když Charlie odešel z doslechu. Dostal jsem jakousi medicínu nebo protijed, některý z jeho prvků ve mně vyvolal radost a opojení jako při opilosti, a vše, co jsem chtěl, bylo všem všechno odpustit a taky kouřit tabák až donekonečna. Brzo jsem usnul, jako když mě do vody hodí, a zůstal jsem nepoužitelným celý den a celou noc, až do dalšího rána. Když jsem se probral, Charlie byl pořád u ohně a usmál se na mě.
„Pamatuješ si, o čem se ti zrovna zdálo?“ zeptal se.
„Jenom, že jsem byl důvěrný,“ řekl jsem.
„Pořád jsi říkal: já jsem stan! Já jsem stan!“
„Nepamatuji se.“
„Já jsem stan!“
„Pomoz mi vstát.“
Asistoval mi a ve chvíli jsem obcházel tábořiště na nohou, co jako by zdřevěněly. Bylo mi lehce nevolno, ale snědl jsem velké jídlo ze šunky a kávy a piškotů a povedlo se mi ho udržet v žaludku. Rozhodl jsem se, že se cítím dost dobře na pokračování v cestě a jeli jsme zlehka čtyři nebo pět hodin, než jsme se opět utábořili. Charlie se mě opakovaně ptal, jak se cítím, a pokaždé jsem se pokusil odpovědět, ale pravda byla, že jsem to přesně nevěděl. Ať už to byl pavoučí jed nebo protijed sužovaného doktora, nebyl jsem úplně ve svém těle. Strávil jsem noc v horečce a cukání a ráno, když jsem se otočil, abych zachytil Charlieho přání dobrého dne, podíval se na mě a vyšel z něj výkřik hrůzy. Zeptal jsem se ho, co se děje, a on donesl cínový talíř, aby mi posloužil jako zrcátko.
„Co je tohle?“ zeptal jsem se.
„Tvoje hlava, příteli.“ Opřel se na patách a hvízdal si.
Levá strana mého obličeje byla groteskně nateklá, od vrchu lebky až po krk, mizelo to až u ramene. Mé oko byla sotva jen taková štěrbina a Charlie, jemuž se vracela nálada, řekl, že vypadám napůl jako pes, a hodil klackem, aby viděl, zda se za ním rozběhnu. Vystopoval jsem zdroj otoku u zubů a dásní; když jsem poklepal prstem na levou spodní řadu, úporná bolest mi vystřelila tělem shora dolů a zpět.
„Musí tam být galon krve cákající sem a tam,“ řekl Charlie.
„Kde jsi našel toho doktora? Měli by jsme ho znova navštívit, aby mi ten otok propíchl.“
Charlie potřásl hlavou. „Lepší bude nevyhledávat jeho. Došlo k nešťastné epizodě ohledně jeho poplatku. Rád by mě viděl znova, pravda, ale pochybuji, že by byl nadšen do toho, aby nám dále asistoval. Zmínil další tábor pár mil dál na jih. To může být naše nejrozumnější sázka, jestli myslíš, že to zvládneš.“
„Nemyslím, že mám na výběr.“
„Tak jako v mnoha dalších věcech v životě, bratře, nemyslím, že máš.“
Byla to pomalá jízda, i když terén byl celkem jednoduchý, mírná rovina na úpatí kopce nad pevnou, zalesněnou půdou. Cítil jsem se podivně šťastný, jako bych byl zapojen do menšího pobavení, když Tub špatně našlápl a má ústa zaklapla. Zařval jsem bolestí, ale týmž výdechem jsem se rozchechtal nad směšností té situace. Strčil jsem si chomáč tabáku mezi horní a spodní zuby pro změkčení. Naplnilo to moji hlavu hnědými slinami, ale nemohl jsem plivat, jelikož se to ukázalo být příliš bolestivým, tak jsem se jen předklonil a nechal jsem tu tekutinu vytéct z mých úst na Tubův krk. Projeli jsme rychlou sněhovou vánicí; uvítal jsem chladné vločky na své tváři. Má hlava se nafukovala a Charlie mě objížděl, aby zíral a okukoval.
„Je to vidět dokonce zezadu,“ řekl. „Temeno je nateklé. Tvé vlasy jsou nateklé.“ Projeli jsme divoce kolem města nezaplaceného doktora a našli jsme další tábor o pár mil dál, bezejmenné místo, čtvrt míle dlouhé, domov stovky nebo méně lidí. Ale štěstí bylo na naší straně, našli jsme zubaře jménem Watts, když kouřil dýmku před vchodem do svého podniku. Jak jsem se k němu přibližoval, usmál se a řekl: „To je něco, tahle profese, až jsem vlastně šťastný, že vidím někoho takhle zdeformovaného.“ Uvedl mne do svého efektivního malého pracovního prostoru, doprovodil mě k dobře vypolstrované kožené židli, která skřípala a povzdechla novotou, jak jsem si sedal. Vytáhl šuplík třpytivých nástrojů, zeptal se na pár věcí ohledně příběhu mých zubů, na něž jsem neměl žádné uspokojivé odpovědi. Tak jako tak, získal jsem dojem, že ho ani tak nezajímaly odpovědi
a prostě ho těšilo klást ty dotazy.
Sdělil jsem mu svou teorii, že tento problém souvisí s oním pavoučím kousnutím anebo s protijedem, ale podle Wattse k tomu nebyly žádné lékařské důkazy. „Tělo je skutečný zázrak, a kdo může rozpitvat zázrak? Mohl to být ten pavouk, pravda, a mohla to být reakce na doktorův takzvaný protijed, a nemuselo to být ani jedno z toho. Ale opravdu, co záleží na tom, proč se cítíte zle, nemám pravdu?“
Řekl jsem, že asi má. Charlie řekl: „Doktore, říkal jsem tady Elimu, že se vsadím, že v jeho hlavě jen tak šplouchá aspoň galon krve.“
Watts vytáhl z pouzdra naleštěnou stříbrnou jehlu. Vsedě se díval na moji hlavu jako na monstrózní bustu. „Zjistíme to,“ řekl.
Příběh Reginalda Wattse byl nešťastný, obsahoval všechny způsoby selhání a katastrof, ačkoliv o tom mluvil bez hořkosti či lítosti, a v podstatě se zdálo, že shledává zdroj legrace ve všech svých nesčetných špatných krocích: „Selhal jsem v normálním obchodu, selhal jsem v kriminální činnosti, selhal jsem v lásce, selhal jsem v přátelství. Cokoliv vás napadne, v tom jsem selhal. No, tak řekněte něco. Cokoliv.“
„Zemědělství,“ řekl jsem.
„Vlastnil jsem farmu na cukrovou řepu stovky mil odsud na severovýchod. Nikdy jsem nevydělal halíř. Sotva jsem viděl jeden kus cukrové řepy. Devastující selhání. Řekněte něco jiného.“
„Plavba.“
„Koupil jsem podíl v kolesovém parníku převážejícím zboží po Mississippi pod obscénní značkou. Velmi výdělečný obchod, dokud jsem nepřišel já. Druhou plavbu, co udělal s mými penězi, se potopil na dno řeky. Byl nepojištěn, což byl můj skvělý nápad, jak ušetřit, taky jsem inicioval změnu názvu z Perrywinkle, což mi přišlo jako na míru lehkomyslnosti, na Queen Bee. Nepředstavitelné selhání. Mí společníci, jestli se nemýlím, mě měli v úmyslu lynčovat. Připíchl jsem dopis na rozloučenou na dveře svého domu a opustil jsem město v setsakramentsky hanebném spěchu. Taky jsem tam nechal dobrou ženu. Pořád na ni myslím, po všech těch letech.“ Doktor chvíli počkal a potřásl hlavou. „Řekněte něco dalšího. Ne, neříkejte. Už jsem unaven z mluvení o tom.“
„Tak to jsme dva,“ řekl Charlie. Seděl v rohu a četl si noviny.
Řekl jsem: „Vypadá to, že tady to celkem zvládáte, doktore.“
„Sotva,“ řekl. „Jste můj třetí zákazník za tři týdny. Zdálo by se, že ústní hygiena není vysoko v seznamu priorit v této části světa. Ne, já očekávám, že selžu i v zubolékařství. Dejte mi ještě dva měsíce venku a banka mě zavře.“ Držel dlouhou, odkapávající jehlu před mým obličejem. „Štípne to, synku.“
„Au!“ řekl jsem.
„Kde jste studoval zubolékařství?“ zeptal se Charlie.
„V instituci s velmi dobrou reputací,“ odpověděl. Ale na jeho rtech proběhl úšklebek, který se mi nelíbil.
„Chápu, že průběh studia trvá několik let,“ řekl jsem.
„Let?“ řekl Watts a rozesmál se.
„Jak dlouho tedy?“
„Já osobně? Jen tak dlouho, jak mi trvalo zapamatovat si tabulku nervů. Tak dlouho, než mi ti blázni dovezli nástroj na dluh.“ Podíval jsem se na Charlieho, který pokrčil rameny a pokračoval ve čtení. Natáhl jsem ruku, abych zjistil rozsah otoku na tváři, a ke svému překvapení jsem zjistil, že nemám v obličeji žádný cit.
Watts řekl: „No není to něco? Mohl bych vytrhat všechny zuby, co máte, a necítil byste sebemenší bolest. Charlieho oči vykoukly zpoza novin. „Opravdu necítíš nic?“ Pokýval jsem hlavou a on se zeptal Wattse: „Jak se tohle dá sehnat?“
„Nijak, pokud nejste v profesi.“
„Může se hodit, v naší branži. Co kdybyste nám něco prodal?“
„Neprodávají to po sudech.“
„Dali bychom vám dobrou cenu.“
„Obávám se, že odpověď je ne.“
Charlie se na mě krátce podíval a jeho tvář zmizela za novinami.
Watts mi propíchl obličej na třech různých místech a
barevné tekutiny začaly crčet ven. Něco málo zůstávalo v hlavě, ale řekl, že to už půjde ven samo a že to nejhorší z toho je pryč. Vytáhl dva problémové zuby a smál jsem se té bezbolestné násilnosti. Charlie zneklidněl a přesunul se do salonu naproti přes ulici. „Srabe,“ zavolal Watts. Zašil díru a naplnil mi ústa bavlnou, a poté mi ukázal kulovitou nádobku, kde jsem viděl jemný kartáč s dřevěným držátkem, s pravoúhlou hlavou se šedobílými štětinami. „Kartáček na zuby,“ řekl. „Tohle udrží vaše zuby čisté a váš dech příjemný. Podívejte se, jak to dělám.“ Doktor předvedl správné použití nástroje, pak vydechl do mé tváře vzduch vonící po mátě. Pak mi podal
nový kartáček, stejný jako ten jeho, a taky balíček zubního prášku, který vytvářel mátovitou pěnu, a řekl mi, abych si to nechal. Protestoval jsem, ale on přiznal, že to bylo posláno zdarma výrobcem. Zaplatil jsem mu dva dolary za vyjmutí zubů a on přinesl láhev whiskey, aby připil na to, co nazval naše vzájemně výhodná transakce. Celkově jsem toho člověka shledával docela sympatickým, a bylo mi líto, když se Charlie vrátil do pracovny s nataženou pistolí, mířící na doktora. „Snažil jsem se s vámi udělat obchod,“ řekl, jeho obličej zrudlý
z brandy.
„Zajímalo by mě, v čem selžu příště,“ řekl Watts opuštěně.
„Nevím, je mi to jedno. Eli, posbírej tu otupovací medicínu a jehly. Wattsi, najdi mi kus lana a rychle. Jestli na mě budeš úskočný, provrtám ti díru do mozku.“
„Někdy mám pocit, že tam už je.“ Mně řekl: „Hledání peněz a pohodlí mě opotřebovalo. Dávej si pozor na své zuby, synku. Udržuj si zdravá ústa. Tvá slova pak budou znít o tolik sladčeji, není-liž pravda?“
Charlie dal Wattsovi záhlavec, čímž jeho promluvu ukončil.