NYC

TŘETÍ STRANA MINCE
„Seš komouš, nebo yuppie?“ ptá se Chelsea.
„Ani jedno ani druhý,“ podávám jí jointa.
„Co tedy seš? Něco bejt musíš,“ naléhá.
„Zenovej Indián,“ střílím jen tak od boku.
„To sou divoký a temperamentní lidi,“ říká.
„Ale ne všichni…“ padám do rozpaků.
„Moh by z tebe bejt terorista?“ pokračuje.
„Za jistejch okolností určitě,“ přiznávám.
„Píchal si někdy teroristku?“ vrací mi jointa.
„Jednou,“ vybavuju si zimní noc s Michaelou.
„Jaký to bylo?“ ovívá mi čelo dredama.
„Něžný. Měla v těle osm let kriminálu,“ říkám.
„Už si někdy píchal černošku?“ ptá se tiše.
„Ne, eště nikdy,“ přiznávám a potím se.
„Tak budu první,“ směje se a mává na taxi.

VÁLKA SVĚTŮ
Pejzatý Žid v typickém klobouku a v dlouhém kabátě kráčí po brooklynské Remsen Street, nervózně těká očima a roztržitě se ohlíží. Jsem mírně nalitej a mám chuť ho nasrat.
„Támhle!“ ukazuju na požární hydrant.
„Éee… Co je tam?“ mžourá skrz dioptrické brýle.
„Mengele. Teď vykouk a zase zmizel,“ říkám.
„Co, kdo?…“ nechápe blbej fór a rozhlíží se.
„Hele, bacha!“ ukazuju na kontejner.
„Co je, co se děje?“ zmateně stepuje na fleku.
„Goebbels. Už zapad dovnitř,“ melu píčoviny.
„Poslyš, vodkud seš?“ vzpamatovává se.
„Z Prahy. Proč?“ čekám, že pochválí Franze Kafku nebo se nějak lichotivě otře o Golema.
„Sou tam všichni takový kreténi jako ty?“ ptá se.
„Většina…“ říkám a koukám zmizet.

VZÁJEMNÝ RESPEKT
Přicházím do Union Square Parku ve chvíli, kdy se tam začíná potápět Titanik. V husté mléčné mlze křísnul o spodní lištu portálu WikiLeaks a jde ke dnu. Davy čumilů mávají trosečníkům, trosečníci mávání opětují.
„Na co budete myslet v okamžiku smrti?“ křičí na ně reportérka New York Times.
„Na transfer akcií z Las Vegas do Las Palmas,“ odpovídá bodrý týpek v hokejovém dresu NY Rangers.
„Co vzkážete onkologickým pacientům?“ křičí na trosečníky jednonohý vietnamský  veterán.
„V íránský válce půjde o prestiž kovbojskejch tradic,“ odpovídá kormidelník.
Titanik se potápí, ostrá příď trčí vzhůru jako šimpanzí pyj, trosečníci vesele mávají, za hodinu začíná vernisáž Richarda Serry.

SUBWAY AUTHENTICITY
Ve vestibulu metra na stanici Grand Central Terminal dřepí na velkém igelitovém pytli plném pestrobarevných hadrů vyzáblý černoch s kytarou, tepe do strun a vyráží nesrozumitelné hrdelní výkřiky. Je otočený čelem ke špinavé stěně, lidi spěchající kolem ho vůbec nezajímají. Mrská akordy a zvířecky kvílí. Občas se někdo zastaví a zase jde dál, nikde není žádná piksla na házení  mincí, chlápek nežebrá. Na stěně je přilíplá barevná fotografie asi pětileté dívky se psem. Černoch tříská do strun, neartikulovaně řve, šeptá, propuká v tichý pláč. Docvaklo mi, že křičí vzkazy své mrtvé dceři, že se snaží prořvat na onen svět, překlenout vzdálenost biliónů světelných let. Jeho dceru asi usmrtilo metro nebo ji zabil nějaký zfetovaný zkurvysyn.

WEST SIDE STORY
Sedím na břehu Hudsonu a dívám se na protější břeh, na rozsvěcující se siluetu New Jersey. Pobřežní park připomíná dlouze zvlněnou krajku, pach řeky se mísí s pachem oleje a dehtu. Nad mastnou hladinu se vymršťují ryby, rackové přelétají z mola na molo. Za mými zády řve šestiproudá Henry Hudson Parkway,  kousek za ní Riverside Drive. Blízko břehu vesluje v kajaku mladý samotář, podle vzhledu ho tipuju na Araba. „Salám alejkum!“ volám na něj. Nereaguje, vesluje dál od břehu, tam, kde je rychlejší proud. Přestává veslovat, prudce se předklání, kudrnatou hlavu skrývá v dlaních, zdá se, že medituje. Náhle se překlápí a mizí pod hladinou. Jsem hrůzou bez sebe, sbíhám co nejblíž k řece a několik dlouhých minut čekám, ale Arab se nevynořuje. Otáčím se a odcházím, vstříc zářící hradbě Upper West Side.

EXPERT
Slunce je v zenitu, lidi se hemží jako mravenci. „Vy zasraný Francouzi, ste banda debilů!“ ječí na mě nalitej cholerik. „Nejsem Francouz,“ říkám mu. „Francie je prdel světa a starý smažky tam mrdají mladý ovce!“ ječí dál. „Nejsem Francouz,“ opakuju. „Francouzská whisky je šit!“ vztyčuje fakováka. „Nejsem Francouz,“ zůstávám cool. „Francouzi dali světu akorát smradlavej sejra a syfla!“ mele setrvačností. „Eště impresionismus a Fantomase,“ doplňuju. „Zasraný Francouzi!“ řve na celou ulici. „Nejsem Francouz,“ opakuju. „A co seš?“ ptá se nasupeně. „Čech,“ říkám. „Vy žrouti kaktusů, ste stejný čuráci!“ řve a odchází. Lidi se hemží jako mravenci, slunce je v zenitu.

DEN DÍKŮVZDÁNÍ
Před americkým džinistickým centrem na Ithaca Street v Queensu postávají nazí mniši, nahé mnišky diskutují o pár metrů dál. Inverze nemá žádný vliv na jejich rozhodnutí zřeknout se světských rozkoší. Jejich jediným majetkem je malá konev s vodou a chladem zdrsnělá husí kůže. V dlouhém procesí se vydávají na misijní pochod New Yorkem, vpředu jdou mniši, za nimi kráčejí mnišky. V čele průvodu nese mnich obrovský transparent, na kterém je napsáno: CHUDOBA JE BOHATSTVÍM SILNÝCH, ODĚV JE VĚZENÍM DUCHA. Na dolní Manhattan přicházejí hodinu po poledni, cestou nabalují množství nadšenců, kteří odhazují svršky a nazí jdou vstříc velkému očekávání. Na Páté avenue se k procesí přidávají majitelé realitních kanceláří, právníci, hoteliéři, špičky bankovního managementu, dokonce i policajti a tajní agenti. Všichni se svlékají donaha a kráčejí vzduchem odění po dlážděné stezce prozření. Před Central Parkem se procesí stáčí a po Šesté avenue jde dolů, na Lower East Side a na Financial District. Třicet tisíc nahých mužů a žen přichází k velké jámě, reliktu Světového obchodního centra. Sedají si na zem, slova se ujímá nejstarší mnich: „Přijmi naše díky, Velká Prozřetelnosti! Děkujeme ti, že jsi zbavila město, které nikdy nespí, falických symbolů kšeftu a globálního hnusu a poslala do Očistce ty, kteří zde hřešili v zájmu mamonu,“ deklamuje do megafonu. Obloha se vzrušeně chvěje, nízko nad nahými kajícníky přelétají dva bílé boeingy. Do pietního ticha proniká éterická hudba, Mekkou byznysu znějí sitáry a tabla.

SNĚŽNÁ SOVA
Sedí sama v příšeří poloprázdné univerzitní kavárny a pije rajčatovou šťávu. Havraní vlasy má spletené do masivního copu, ostré rysy vyzařují vyrovnanost a klid. Pozoruju ji necelou hodinu, potom mi to nedá a ptám se: „Ty seš Inuitka?“ Chvíli váhá, asi ji zaskočila moje drzost, ale nakonec říká: „Ne, Kwakiutl.“ „Aha…“ krčím čelo a nevím, která bije. „Indiánka ze západního pobřeží Kanady. Severně od Vancouveru,“ upřesňuje. Cítím se trapně, jdu a kupuju dva velké ovocné čaje. „Bydlím v malý osadě u řeky Nimpkiš. Menuju se Ann, jinak Sněžná sova,“ představuje se, dělám to samé. „Co tě přiválo do New Yorku?“ ptám se obligátně. „Přednášela sem tu o totemech. Ty seš odkud?“ ptá se. „Z Prahy, z velký osady u řeky Vltavy,“ žertuju, líp to říct nešlo. „Z jakýho seš kmene?“ je zvědavá. „Z kmene Idiotskejch zmrdů,“ říkám popravdě.