Foto: Tereza Příhodová

Protože jsme se vážně obávali, že chatrný stěny naší Zkušebny už další rockovej nářez nevydrží, rozhodli jsme se jim dát přes víkend pauzu. Koncert jedný z nejlepších českejch indie kapel se tedy bohužel nekonal. The Prostitutes nicméně trvali na tom, že nás navštíví a vypijou si s náma jedno dvě piva. To taky aspoň na 150% splnili, i když jedno z piv (podotýkáme, že ne z našich zásob) bylo klávesistou Martinem pro nedostatečnou kvalitu úspěšně reklamováno. Na pokec si s náma sednul bubeník Luk a klávesista Martin.

VICE: Chodí nám sem kapely se samejma divnejma jménama. Proč se jmenujete The Prostitutes? Z toho není nikomu jasný jestli jste chlapi nebo ženský. Nebylo by The Gigolos výstižnější?

Martin: Původně jsme měli tři varianty, měli jsme se jmenovat The Dolphins,The Trees nebo The Prostitutes. No a kytarista Martin řekl, že The Dolphins je trapný a The Trees taky, takže nám zbyli The Prostitutes, což je ještě trapnější.

Luk: Ale na druhou stranu nám bylo jasný, že to dobře zafunguje a lidi se nás budou při rozhovorech ptát, proč jsme The Prostitutes. A opravdu to tak je.

To je docela náhodný.

Luk: Je a není to náhodný. Naše muzika je vlastně odkazem punku a postpunku Velký Británie a jak bylo kdysi vyřčeno v jednom rozhovoru s jedním slavným punkáčem: “we all are prostitutes”. Snad to byl Sid Vicious nebo někdo takovej. Z týhle muziky my vlastně vycházíme.

Martin: Ale je pravda, že jsme to hodně přetavili, neštítíme se popu.

Jsou The Prostitutes prodejný?

Martin: Jasně. My vždycky říkáme, že chceme lidem nabídnout zábavu za peníze.

Luk: Rádi lidi bavíme, ale za peníze. Ostatně – nejsme moc drahý.

Kolik si takový The Prostitutes vydělaj za noc?

Martin: To hrozně záleží. To nemůžem říct, protože bysme se shazovali. Je to strašně individuální. Dost záleží na tom, kde se hraje, kdo tě pozve, jestli je to v Čechách. Máme zkušenosti s hraním v zahraničí, třeba v Německu platěj několikrát víc.

Luk: Ale i lehký holky jdou občas skoro zadarmo, když je to baví a užívaj si to.

Co jste dělali, než jste skončili na ulici?

Luk: My jsme měli jinou kapelu a ta skončila, tak jsme si řekli, fajn, ta předchozí kapela nebyla nic moc, přece jenom už nám není osumnáct tak pojďme udělat poslední pokus a založit kapelu, která bude fungovat jako kapela, která bude mít nějaký ambice, a ve který budeme spokojený. Řekli jsme si, že to zkusíme ještě jednou a naposled, a když to nevyjde, tak na to úplně kašlem.

Zkuste charakterizovat hudební styl The Prostitutes ve třech slovech?

Lukáš: Ve třech? To nejde.

Martin: Co dům dal!

Luk: Country-disco-riot.

Slyšeli jsme, že máte v kapele nějakýho námořníka, kterej z vás to je?

Luk: Tak to by byl náš zpěvák Adrian. On byl ve válce na Falklandách, v sedmácti ho strčili ke královskýmu britskýmu námořnictvu, do tý jejich kadetní školy a zásobovali jednotky, který bojovali na Falklandách. Většinu puberty a mládí strávil na lodi. Pak se živil na lodích pro turisty v Karibiku, vozil je na různý ostrovy. No a pak se nějak zatoulal do středozemního moře, tam se seznámil se svojí ženou a odstěhoval se do Čech.

Martin: On nám tvrdí, že v tom námořnictvu dělal navigátora, ale nám se to moc nezdá, protože když jezdíme s autem a on naviguje…

Luk: …tak vždycky ukáže na opačnou stranu. Je to tím, že on se v krajině opravdu neumí orientovat. On je zvyklej na to moře, tam si otáčel kormidlem a hejbal všema těma geometrickejma měřítkama.

Martin: Vtipný je, že má vystudovanou krajinou architekturu.

Luk: Mimoto, že umí hrát naprosto příšerně na kytaru, je Adrien poměrně slušnej vypravěč. Takže většina jeho textů jsou nějakýho jeho zážitky z cest nebo historky, co někde zaslech a tak. On má takovej talent, že sice blbě hraje na kytaru, nicméně má takovej dar, že si občas sedne k mikrofonu a nahraje na Apple něco, co má čtyři akordy, ale má to neuvěřitelnou sílu.

Popište, jak vypadaj vaše zkoušky, když už jsme neměli možnost to vidět naživo?

Martin: Já stojim v pravo, tady Lukáš je vlevo v rohu a naproti mě stojí Destroyer… Máme dva typy zkoušek. Jede z nich je takzvaná přejížděčka, kde pilujeme to, co jsme se už naučili. A pak jsou zkoušky, kterým říkáme kreativní, a tam dáváme dohromady materiáln na desku. V podstatě shromažďujeme a třídíme materiál, někdo třeba přinese nějaký akordy, nebo nahrávku, tak si to poslechnem a na základě toho vytváříme nový věci.

Luk: Teď jsme třeba měli celej leden kreativní zkoušky, takže jsme během toho měsíce dali dohromady asi dvě třetiny materiálu na tu novou desku.

Jak se bude jmenovat ta deska, na který teď děláte?

Martin: To ještě nevíme. Ale tak zatím máme Get me out of here, Hometown zombies…tak bysme to mohli třeba pojmenovat Still here.

Luk: Nebo Still hero. Hudebně se to zatím spíš vypadá na hardcore.

Martin: HáCéčko je pro magory.

S jakou kapelou byste si chtěli zahrát?

Martin: Já bych si chtěl zahrát s The Clash.

Luk: Já radši chodím na koncerty. Zahrát si před někým je vopruz.

Martin: To je takovýto, že když člověk párkrát hraje před někým, tak už se mu pak do toho moc nechce.

Luk: Není to úpně vděčný. Ale jsou kapely, s kterejma bych se rád setkal v backstagi. Ty český většinou tak jako tak osobně známe, chodíme s nima do hospody. Z těch zahraničních bych se rád setkal třeba s YeahYeahYeahs.

Martin: Já bych se rád setkal s Davidem Bowiem. Bowie je pro mě úplně ta největší popová modla. Je to borec, prostě. Je to samostná liga.

A co takhle nějaká slušná historka na závěr? The Chancers předevčírem měli fakt dobrou, laťka je nastavená dost vysoko.

Luk: Tak za poslední rok mě fakt zaujalo, když jsme byli v Lipsku na největším evropským gotickým festivalu, jmenuje se to Wave-Gothic Treffen, byli tam samý čenokněžníci. My jsme si mysleli, že ty popovější gotici nesou odkaz Depeche Mode nebo pak ty tvrdší těch finskej pekelnejch kapel, ale tak to opravdu nebylo. Tam po ulicích chodili lidi, který měli silikonový uši jako ten chlap ve Star Treku…

Jako Yoda? Vlastně ne, ten je ze Star Wars.

Luk: No, ten měl takový podobný. Jsme si původně mysleli, že je má přidělaný, ale pak jsme zjistili, že to jsou implantáty – prostě výsledek plastický operace. Protáhli mu chrupavku do špičatýho tvaru. Pak tam byli hejkalové, divoženky, mrtvý vojáci první světový války…

Martin: Byli jsme tam pozvaný naším neměckým bookingem a po koncertě jsme se procházeli po Lipsku, ta atmosféra byla opravdu neuvěřitelná. Pak nám přišel do ruky takovej leták, speciální příloha místních novin, něco ve stylu “Koho můžete tenhle týden potkat na ulici” a tam byli všechny ty bytosti popsaný.

Luk: Pobíhalo tam spousta echtovních britskej punkáčů, který byli věčně nakýblovaný v DM a vopečováli si ty svý číra a malovali si oči. To se mi fakt líbí, já si taky občas maluju oči, hlavně na koncerty.

Martin: Bylo to vážně nevídaný. Celý to vyrcholilo tím, že jsme ve dvě hodiny ráno najednou zahlídli chlápka, kterej vylez na pódium, stáhnul si kalhoty a další dva ho vymrskali důtkama. Měl ve tváři takovej blaženej úsměv, všichni se děsně bavili a kolem něj křepčili lidi s maskama. Všichni byli neskutečně vožralý, ale za celej den tam nebyl vůbec žádnej problém, ani se nic nestalo. Ty kapely i ty návštěvníci bydleli v jednom obrovským hotelu. Po ránu tam měli docela luxusní snídaně, a ty lidi na ně chodili pořád ještě docela ožralý. Hlavně byli většinou ještě napůl namaskovaný, ale části kostýmů jim chyběly, takže se po snídaňovým sále vrávoral černokněžník v teplákách a hejkal v botaskách. Tyhle kreatury potom padaly obličejem do nádob s vejcema a slaninou. Prostě to stálo za to!