Na koníčky

Lidé od koní jsou zvláštní subkultura. Většinou jsou to dost podobné genotypy…

Všechny fotky: archiv autora

Genotyp č. 1: Dost zanedbaný, nevrlý, postarší samorost, který se s nikým moc nebaví. V hospodě sedí u stolu sám. Často má plnovous (sakra, z toho by skoro mohlo vyznít, že je Praha plná koňáků), maskáčové kalhoty a „rybářskou” vestu.

Genotyp č. 2: Hezká středoškolačka, která by chtěla být veterinářkou nebo třeba letuškou.

Genotyp č. 3: Velmi atraktivní čtyřicátnice nebo padesátnice se dvěma dětmi a bohatým manželem, který ji ale dost emočně zanedbává.

Charles Bukowski obchází okolo genotypu č. 1.

Na vojně jsem naštěstí nebyl, takže vás nebudu otravovat příhodami z kasína. Jeden příběh z dětství ale mimoděk utrousím. Když jsem byl ve třetí třídě, s kamarádem z jedné středočeské vesnice jsme chodili k jednomu genotypovi č. 1, který choval tažné koně. Když už jsme u něj byli potřetí, opatrně jsme se ho zeptali, za kolik peněz by nám jednoho koně prodal. Jeho odpověď byla opravdu férová, za 300 Kčs a půlku flašky kořalky měl být postarší hnědák náš. Stáj jsme připravili u nás ve stodole, peníze (pětistovku) přinesl kamarád Roman. S kořalkou však byla potíž. Museli jsme čekat do středy, kdy do obce jezdila pojízdná prodejna. Nakonec nám flašku stejně odmítli prodat. Řekli jsme si, že máme pětistovku, takže za ty dvě stovky, které nám přebývají, si genotyp č. 1 koupí lahev kořalky sám. Zazvonili jsme bezelstně na vrata statku. Genotyp č. 1 nám otevřel a my jsme před ním začali mávat pětistovkou s tím, že si jdeme vyzvednout svého koně. Genotyp č. 1 zbrunátněl, uštědřil nám oběma pohlavek, sebral pětistovku (tu pak odnesl Romanovým rodičům) a ze vrat na nás ještě dlouho řval, že jsme pěkný smradi. Takže jsme nakonec neměli ani koně, ani pětistovku. A já na dětský tábor u Slapské přehrady musel jet ještě k tomu sám, protože onu pětistovku Roman ukradl rodičům z úspor na kazetový magnetofon Tesla K203 Diamant. Nikdo se mi proto nemůže divit, že jsem se od koní více jak třicet let držel na úctyhodný distanc. (Umocněný seriálem Dobrá Voda se strašidelnou Ivanou Andrlovou v jedné z rolí.)

Vždycky jsem si pletl Petra Haničince s Luďkem Munzarem. Doposud proto nevím, kdo v tomto koňáckém seriálu hraje.

Svoji xenofobní bariéru vůči koním jsem trochu prolomil až letos. Mohla za to náhoda. Většinu léta trávím na chalupě kousek od Úštěka a na konci července jsem zjistil, že jsem všechny knihy dovezené z Prahy přečetl. Musel jsem se tudíž podívat do knihovny v chalupě. Poté, co jsem jako vždycky nesvedl rovný souboj s básněmi Vladimíra Holana, sáhl jsem po jedné z knih Charlese Bukowského. Bukowského jsem nikdy neměl moc rád, celý život psal vlastně jednu knihu, aspoň tematicky, která mě po tisíci stránkách začala dost nudit. Když jsem knihu otevřel nyní, hned jsem si připomněl sázky Henryho Chinaskiho na koníčky. Bukowského jsem po chvíli odložil zpět do knihovny, ale chuť zkusit sázet na dostizích ne a ne odeznít. Druhý den jsem proto začal gůglovat, kde a kdy se červenci běží nějaké závody. Zjistil jsem, že se o následujícím víkendu zrovna konají dostihy tzv. III. až V. kategorie v cirka padesát kilometrů vzdálené Mimoni. Stačilo tedy pozvat několik přátel drobného hazardu a sehnat aspoň trošku odpovídající outfit fanouška dostihového sportu.

První faux pas nás čekalo hned za branou dostihového závodiště. Mysleli jsme si, že na dostizích platí přísný dress code – dámy v šatech a kloboucích, pánové v pukovaných kalhotech. Zde nás však čekalo rozčarování podobné zjištění, že šampaňské s jahodami jako rádoby aristokratické podobojí omylem přijímáme jen kvůli filmu Pretty Woman, kde ho servíroval Richard Gere Julii Roberts. (Krásný příklad popkulturního přenosu.) Prostě stručně a jednoduše, žádné puky a klobouky se až na výjimky nekonaly, natož pak šampaňské s jahodami.

Po stylovém faux pas za chvíli následovalo další, tentokrát hráčské. U stánku, kde se přijímaly sázky, jsme totiž chtěli vsadit na koně, který dle našeho názoru doběhne poslední. Poté, co jsme byli poučeni, že můžeme sázet pouze na první tři místa, jsme si ale už počínali jako ryzí profesionálové.

Na Migracji jsem vsadil kvůli jejímu jménu, protože už mě fakt štvou všechny ty xenofobní řeči okolo imigrantů. Migracja nezklamala, LOVE mi vydělala. A já tak mohl vsázet na další dostihy.

Koním samozřejmě vůbec nerozumím, nedokážu ani moc ocenit jejich krásu. Sázení na koníčky má ale svůj půvab, takže je možné, že se v srpnu vypravím na St. Leger do Velké Chuchle. I když chrtí dostihy na dráze kousek od Motola jsou velkou konkurencí