Jak na ‘Polednici’ se scenáristou Michalem Samirem

Všechny fotky: Julie Vrábelová

Protože všichni dělají rozhovory většinou jenom (nebo aspoň prvně) s režisérem, oslovila jsem scenáristu současné Polednice, Michala Samira. Který je ale taky sám často režisérem, což trochu kazí můj prvotní záměr. Stane se.

Polednice už jednou natočená byla. Michal Samir už ale natáčel celovečerák dvakrát – film Bez doteku v roce 2013 a následně o rok později experimentálnější Hany. Filmař Michal Samir o tom, jak vznikala nejnovější Polednice plná Ani Geislerové a vůbec jak vzniká cokoliv, co on dělá. A co u něj nevzniká. I o scenáristice (a dramaturgii), tom pro mnohé záhadném oboru, který si mimochodem často pletou (a možná pletete) se scénografií. Tak už si to nepleťte, jo? Hlasitá dohoda.

Proč sis vybral zrovna Polednici? Odkud přiš el nápad zvolit si jako předlohu už předtím zpracovanou českou klasiku?

Já s Matějem Chlupáčkem jsme v té době přemýšleli nad ‘hororem ve dne’ a Jiří Sádek přišel s nápadem na Polednici, takže se to sešlo. Líbilo se nám vzít si něco, co všichni znají, ale zároveň nám bylo jasné, že kratičká balada celovečerní horor neutáhne, takže spíš posloužila jako inspirace a ve výsledku se o původní Erbenovu báseň spíše jen opírá. S předchozím zpracováním tedy nesoupeří a ani soupeřit nechce. Není to remake, je to originální film na bázi známého díla.

Jaké byly dosavadní ohlasy k vašemu pojetí Polednice?

Verze, se kterou jsme šli poprvé ven, sklidila pozitivní reakce skoro ze všech stran. Přes HBO, Falcon, Danielu Kolářovou, která roli hned přijala, Aňu Geislerovou, která po měsíci rozhodování, zda chce jít do něčeho tak temného, roli přijala také. Pak jsme ovšem u jednoho potencionálního koproducenta narazili. Tvar se začal hodně měnit a ztrácel to, co nás na něm bavilo nejvíc: mysterióznost, hloubku, mizející děti… Spolupráce se nakonec rozpadla a scénář je takovým kompromisem, který spoustu lidí baví, ovšem náročnější divák se může cítit nenaplněn.

Baví tě celkově víc adaptovat nebo psát autorsk é věci?

Vzhledem k tomu, že bych Polednici nepovažoval za adaptaci, tak jsem určitě více nakloněn autorským věcem. Na druhou stranu se adaptacím nevyhýbám, naopak: každým dnem

čekám v poště knihu, na bázi které bych měl začít připravovat scénář pro velký projekt, který má Matěj rozpracován a který právě díky Polednici možná našel podporu.

Vycházel jsi při formování postav pro své pojetí Polednice z předobrazů reálných osob z tvého okolí?

Ano, vlastně tomu tak je vždycky. Do šesti let jsem žil v malé vesničce jménem Třemešná na česko-polském pohraničí ve Slezsku, která byla obklopena polem, loukami, lány a lesy a dokonce v nich žila strašidla. Teda aspoň to říkal Sváťa Mikulenka. Nicméně třeba manželé Poláčkovi nejenže mají předobraz v reálných lidech, ale reálná Dáša Poláčková na tom nedávno byla v kině (po dvaceti letech) a prý se smála, bála a plakala, protože i ona si prošla situacemi, kdy byla dána napospas samotě, protože Poláček nebyl doma.

Říká se, že základní proudy inspirace sc enáristy i obecně tvůrce jsou tři – naše skutečnost, náš vnitřní svět a již existující díla. Co tebe osobně inspiruje nejvíce/nejčastěji?

Pozoruju lidi. Už od mala. Pořád. Je to moje obsese. Moje scénáře jsou kombinací skutečného, reálného života, skrze moji optiku, která už tolik reálná není. Miluju magický realismus. Všechno nemusí být tak, jak to na první pohled vypadá nebo jak by se očekávalo. V Polednici není Poláček jenom prase, Mráz není jenom hodný a máma není jenom máma. Baví mě ta nečernobílost, ten pohyb mezi realitou a vizemi, které někdo nazývá snem. Můj sen je totiž to vše jednou ukotvit a představit tak, aby to většině dalo to, co chci. Lidé mi tvrdí, že je dobré rozdělovat, ale nejsem si jistý. Jsem totiž přesvědčen, že natočit film takový, aby na něj přišlo hrozně moc lidí, u nás jde vcelku jednoduše, ale nechci se přizpůsobit těm podmínkám, které to s sebou nese. Chci, aby jednou přišlo hodně lidí na film, který je stále náš. Polednice měla silný otevírací víkend. Tak třeba je to první vlaštovka.

Jeden z rozhovorů s tebou nese titulek: Moje realita je jiná, než jak ji vnímají ostatní. Jak by jsi popsal svou jinakost vidění svě ta?

Je těžké mluvit o nějakém svém vidění světa otevřeně a zároveň nevyvolávat pocit povyšování se. Nejsem filozof, který má načteného Prousta a rozumí mu. Miluju Dostojevského, ale netroufl bych si říct, že rozumím religionisticko-filozofickému rozsahu a dopadu jeho děl. To nejsem já. Mám ale pocitovou, intuitivní schopnost chápat vzorce lidského jednání, které pak transformuji do své práce. Hany mi otevřelo oči v tom, že to, co já považuji za zajímavý způsob komunikace s většinovým divákem, je ve skutečnosti tvrdý experiment odsouzen k úspěchům pouze na zahraničních festivalech. Byl to vhled do mého světa, který nachází krásu v přízemním kreténismu i vyšším umění a miluje tyhle dva neslučitelné světy slučovat. Je to něco, co se tváří jednoduše, ale právě v oné jednoduchosti je citová hloubka sahající až po kořeny lidské existence. Ale už jsem pochopil a smířil se s tím, že pokud chci mluvit o těchto věcech tak, jak je vnímám já, musím pro to teprve najít tvar.

Konzultuješ rád s něký m dalším nebo radš i píšeš sá m?

Nekonzultuju rád, protože se stále neumím dost dobře vyrovnat s kritikou. Možná je to tím, že konzultace v našem podání znamená kritika a seznam toho co je špatně a jak je vůbec možné, že píšeš, když to neumíš. A pak je mi za vzor předhozeno něco, co je podle mě slabé. Ale pak se najdou lidé jako Petr Semecký nebo Anna Kopecká, kteří se snaží pochopit autorský záměr a stráví dny ‘script editingem’: tohle sem, tohle tam, tohle pryč, tohle víc, tohle míň, protože… V Česku se pořád křičí, že není dostatek dobrých dramaturgů. Tak to není, dramaturgů je dost, ale z nějakého důvodu má velká většina z nich jakýsi obecný patent a rozumí úplně všemu. Neumí říct: ‘Já ten tvůj projekt asi moc nechápu, není to pro mě, myslím, že by ti to měl dramaturgovat někdo jiný.’ A pak tu vzniká ona jakási kolovrátkovitost a šablona, podle které ‘by se to mělo dělat’ a když se to nedělá, tak je to špatně. A to je ta černá a bílá, která už nikoho nebaví. Ani nás, ani diváky.

Kdy tě poprv é napadlo, že budeš psát sc énáře?

Vzniklo to spíše samo. Psal jsem vždycky, ale už na základní škole jsem dostával většinou trojky ze slohu, protože jsem to psal ‘hezky, ale nedodržoval zadání.’ Poté, co jsem se definitivně rozhodl pro filmovou režii, nebyl okolo mě nikdo, kdo by psal, a tak jsem si psal sám. Celovečerní film v prvním ročníku na college, který jsem pak i na tří čipovou kameru natočil. Krátké filmy s kamarády, na kterých jsem si dělal všechno sám a učil se. Pořádná průprava v psaní a dramaturgii přišla až později na Drama Centre.

Máš nějaký svůj scenáristický vzor nebo vůbec filmový směr i žánr pro tebe nejzajímavější ?

Nejzajímavější jsou pro mě psychologické thrillery a dramata s přesahem do absurdna. Tam se cítím nejlépe, ale jsem schopen psát i na zakázku, momentálně je to biopic, postapokalyptické drama nebo právě chystané sci-fi. Ze souč asných sleduju Aarona Sorkina, Stevena Knighta a čekám, s čím teď přijde Charlie Brooker.

Hany jsi spolurežíroval, k Polednici psal sc énář. Která z rolí ve štábu ti sedí nejvíc?

Hany jsem režíroval a napsal, Polednici jsem napsal a spolurežíroval. Nejvíce mi sedí si film napsat a režírovat a spolupracovat na něm s Matějem.

Film jsi studoval v Londýně. Co považuješ za největší rozdíl v tom, jak se učí filmařina tam a tady?

Já jsem v Londýně spíše než film studoval režii, a to pod vedením Jamese Kempa, který tam vychoval třeba Toma Hardyho, Colina Firtha nebo Pierce Brosnana. Jak vést herce, jak komunikovat, jak z nich vytáhnout to, co ani nevěděli, že v sobě mají. Psychologie postav, pohybová průprava neboť psychologie se odráží v držení těla, pohybu… Věci, co všichni víme, ale málokdy bychom s nimi uměli vědomě nakládat. Na tuhle průpravu nedám dopustit a zformovala mě jako člověka i jako umělce. K porovnávání kvality se vyjadřovat nebudu, protože jsem na žádnou českou filmovou školu nechodil, ale jednoznačně vidím rozdíl filmového světa v přístupu k talentu nebo i člověku jako takovému.

Studoval jsi režii se zaměřením na hereckou průpravu. Jaká je tvoje strategie při práci s herci, na co se soustředíš ?

Jedna z nejlepších poznámek jakou jsem kdy na škole dostal, byla po hodině mé úmorné práce na jakési scéně se třemi herci. Stále se mi nedařilo dosáhnout svého. Učitelé si mě pak vzali stranou a řekli: ‘Mike, only one thing. Shut the fuck up.’ Tehdy jsem pochopil. Říkat jen to, co je potřeba tak, aby to herec byl schopen přetavit ve výkon. Zní to jednoduše, ale znamená to mít schopnost se napojit na každého zvlášť a pracovat s ním tak, aby se naplnila celková, režisérská vize. Ta je v konečném důsledku stejně nejdůležitější. Ví režisér, co chce a umí to vůbec popsat?

Četla jsem o tv ém krátkém autorském filmu Zelí paní Bane. Můžeš nám přiblížit, co je to za projekt?

To je můj absolventský film z Drama Centre, patnácti minutový film o panelákové hysterii, kterou vyvolá stará paní Bane tím, že denně vaří zelí, což smrdí. A to vadí paní Roffe, která bydlí o patro výš. Reálná situace dohnaná ad absurdum. Neví se o něm, protože to je skutečně jen můj studentský film za pár korun, ve kterém moje filmové zastřelování započalo.

Pravidelně spolupracujete s Matějem Chlupáčkem. Jak jste se k sobě dostali? Plánujete spolupracovat dá l?

Dostali jsme se k sobě náhodou na letišti, když on letěl do Londýna na exkurzi do BBC, zatímco já už v Londýně bydlel. Jemu bylo 15, mně 23, povídal jsem si s ním o Drama Centre, které jsem tehdy studoval, pak jsme se snažili předehnat jeden druhého ve znalostech režisérů a filmů a ani jeden jsme nad tím druhým nevyhráli. Sešli jsme se pak ještě v Londýně a on mě přizval na spolupráci na jeho ‘krátkém filmu, co se bude jmenovat Deeper Down The Rabbit Hole, na kterém si chci vyzkoušet pár věcí.’ Z toho filmu se později vyklubalo Bez Doteku a od té doby jsme se od sebe nehnuli. A nehneme. Brother from another mother.

Pracuješ na nov ém scénáři nebo se teď chystáš věnovat jiným činnostem?

Momentálně je to období, kdy je asi deset různých cest, projektů a možností a čekáme, co se vytříbí. Něco je psaní, něco režie. Mám v Londýně nově Room One Films, reklamní a filmovou produkci, která mě nyní naplňuje. Po třech letech, kdy jsme filmy točili za minimální rozpočty a tím pádem v nedostatečném počtu natáčecích dní víme, že je čas zpomalit a opravdu začít procházet tu cestu tak, jak se má. Scénář i rozpočet dostat tam, kam opravdu chceme a natočit vše v relativním klidu. Na to se těším. Sice už nebudeme stát každý rok v Lucerně na pódiu, ale těším se z toho, že se nám těmi pěti lety, které jsme opravdu vydřeli, otevřely dveře do světa. A to co to znamená, si zatím musím nechat pro sebe.