Se šperky až do rakve?

foto: Pixabay

Během posledních pár dekád se stalo téma smrti dost tabuizovaným. Frčí teď totiž kult mládí a krásy, tak staré a umírající raději potichoučku odsouváme do nemocnic a starobinců. Nechceme si připustit, že se jednou v roli bělovlasé stařenky nebo plešatého dědouška ocitneme i my. Dnes je umírání osamělou cestou na konečnou. V nemocnici vás obklopují lidé v bílých pláštích, pach dezinfekce, bolesti a smrti.

Dříve tomu tak ale nebylo. Umírání bylo nedílnou součástí života, tak nějak k němu patřilo a nikdo před ním nezavíral oči. Však smrtelnou postelí ze známého spojení rozhodně nebylo myšleno nemocniční lůžko, nýbrž to domácí. Lidé žili, rodili se a umírali bez velkých cavyků, prostě přijímali neměnný koloběh existence. Ve středověku dokonce podél hřbitovních zdí vznikaly domky, ve kterých se bydlelo – a jejich obyvatelé se rozhodně nepřikláněli k nějakému kulturnímu hnutí fascinovanému smrtí, to vůbec ne.

Stejně si ty šperky do hrobu nevezmeš!

Tohle platí pouze v případě, že se nebožtík nechá spálit – snubní prstýnky ani náušnice nejsou v kremačních pecích zrovna dvakrát populární, už takhle se zřízenci musí vyrovnávat se zlatými zubními výplněmi a různými kovovými součástkami, které v průběhu let lékaři do člověka nacpali, aby držel pohromadě. Umírající si však stejně může v poslední vůli ustanovit, že by rád do urny oblíbený šperk. Pokud jste příznivcem klasických pohřbů do země (ty jsou sice trochu na ústupu – zaberou spoustu místa a taky něco víc stojí), máte šanci nechat se pohřbít i se všemi svými zlatými šperky a diamanty. Jen pozor na vykradače hrobů – jejich byznys vinou chtivých příbuzných a popularizace kremace trochu upadá, ale i tak člověku nedá, aby nezapřemýšlel nad veledlouhou tradicí tohoto netradičního povolání. Vždyť kdyby jich nebylo, co všechno by mohly skrývat egyptské pyramidy a hrobky?

V naší kultuře šperk tak nějak do hrobu patří. Jistě si ještě ze školy pamatujete, že už od pravěku se lidé pohřbívali s klenoty, případně se vzácnými předměty a později i mincemi. Věřilo se, že cennosti mrtvým pomohou při cestě na druhou stranu a v životě po životě budou své věci nadále potřebovat. Za posledních pár set let se náboženské i filozofické představy transformovaly, ale ruku na srdce, neschováváte kdesi hluboko v podvědomí touhu odejít na onen svět a být pohřbení se zásnubním prstenem od milovaného muže nebo s prstenem, který jste celé roky nosili na prstu už automaticky? Ano, něco ať zůstane potomkům na památku, ať na vás mohou vzpomínat, ale přece jen, určitě je něco, co byste u sebe chtěli i po smrti. Protože bůhví, jak to po smrti chodí…

Mít něco z tebe navždy u sebe

Ve viktoriánské Anglii 19. století byly velice populární posmrtné masky či fotografie. Dnes bychom tento trend označili za něco neskutečně morbidního a nechutného (kdo by se chtěl fotit s pár hodin starou mrtvolou?), ale tehdy vnímali mrtvé a smrt prostě trochu jinak. V rodinách byly častým jevem otevírací medailony, manžetové knoflíčky nebo kapesní hodinky, ve kterých pozůstalí uchovávali pramínek vlasů svých milovaných, aby si je měli možnost připomínat. V současné době se ale do povědomí i zpět na výsluní vrací právě památkové předměty, které v sobě nesou upomínku na naše zesnulé nejbližší. Například ve Spojených státech si můžete nechat vyrobit těžítka, přívěsky, prstýnky nebo manžetové knoflíčky z foukaného skla a popela svých milovaných. Nedávno se rovněž objevila možnost vytvoření diamantu z popela zemřelého. Pokud tedy toužíte mít své blízké stále u sebe, můžete si je nechat zasadit do jakéhokoliv šperku, co vás napadne.

Smrtí to přece nekončí, ale začíná.

Článek připravilo online klenotnictví Eppi. V jejich nabídce najdete kvalitní šperky z drahých kovů zdobené drahokamy, které vydrží celý život (i po něm). Vybírat můžete z náušnic, prstenů, náramků nebo přívěsků. Památku na své blízké můžete ukrýt do některého z našich medailonků. A nezapomínají ani na pány, pro ty mají manžetové knoflíčky.