Reklama
hudba

Sekty, nahota, selfie tyče, drogy a Zrní

Znáte kapelu Zrní? Klid, my taky ne. Ale prej už tady smrděj 15 let, tak jsme se jich šli zeptat, kdo že to teda vlastně jsou, jaký berou drogy a proč choděj bosí...

by Karolína Waberová
15 duben 2016, 6:00am

Foto: Šimon Vejvančický

Když mi šéfredaktor VICE řekl, že budu dělat rozhovor se Zrním, chvíli jsem myslela, že si ze mě dělá srandu a myslí to nějak přeneseně. Pro představu jsem zamrzlá na šedástkovým rock n rollu, devadesátkovym disku a rapu a znalost český hudební scény u mě končí s posledním tónem Prší krásně od Petra Rezka. Marně jsem přehazovala v hlavě vzpomínky na dobu již dávnou, přesněji řečeno, dobu před 4 lety, kdy jsem byla nucena mučit jeden ze svých smyslů Evropou 2, ale zjistila jsem, že moje paměť je z té doby jako tabula rasa. Nicméně Kubovi to připadalo děsně fajn, takže jsme se shodli, že bude lepší nic moc nezjišťovat a ptát se na to, co mě napadne. Takže jsme se s klukama ze Zrní bavili o drogách, selfie tyčích a náboženství. Ostatně kolik odehráli koncertů a jaké jsou jejich přezdívky zjistíte hned po tom, co zadáte do vyhledávače Zrní – rozhovor.

Foto: Taka Tuka

Kamarád mi řekl, že se vás musím zeptat, proč jste se rozhodli být sekta?

Jan Unger: Sekta?

Jan Juklík: Sekta?

Jan Fišer: Sekta?

Ondřej Slavík: Já už jsem to slyšel, že se to říká.

Jan Caithaml: Tak to bude asi tím, že máme takovej svůj svět, svoje myšlenky a názory. A společně působíme na lidi divně, ale to je tím, že spolu trávíme hrozně moc času. A taky tím, že nemáme navenek frontmana a vystupujeme jako celek.

Jan Juklík: Ale taky nás možná viděl někdo dělat nějaký rituály.

Obuté Zrní při rituálním pití čaje s autorkou

A nemůže k tomu názoru lidem dopomáhat fakt, že chodíte bosí? A s přírodou či zdravím to asi nemá nic společného ne?

Jan Unger: Jo, tak to je možný. Pro nás je to forma zážitku. Jde o kontakt s terénem. Když jdeš, vnímáš vůně, barvy, používáš sluch, ale najednou používáš i něco jinýho. Cejtíš jak je studená země a pak zjistíš, jak se o takový vnímání ochuzuješ, když ty boty máš. Taky když nemáš boty, jsi víc otevřenej realitě.

Jan Juklík: Já jsem byl v Thajsku na dovolený a tam to bylo teda moc příjemný chodit bos.

Ondřej Slavík: No jasně, já byl v Estonsku a tam jsem chodil ve sněhulích..

V Thajsku bych chodila i nahá, když už jsme u toho, jak se díváte na nahotu?

Jan Juklík: Tak v rámci nějakých mezí, je to v pohodě. Né, že bych chodil doma nahej.

Jan Fišer: Ale na zkoušku si přišel nahej!

Jan Juklík: No když to říkáš. Né, já jsem jednou jamoval nahej.

Jan Unger: Nejsme žádný nudisti prostě.

Jan Juklík: Odehrál jsem s jinou kapelou celej koncert nahatej, přirození mi zakrejvala jenom kytara, ale zábavnejch je jenom prvních pět minut. Potom je to fakt divný. Je to směsice osvobozujícího a svazujícího pocitu.

Foto: Aleš Foff

Já bych se pořád chtěla dopídit toto, proč si o vás lidi myslí, že jste sekta. Tak mě napadá, je někdo z vás věřící?

Jan Caithaml: (smích) Já! Já jsem pokřtěnej a jsem věřící, ale mám k tomu i svůj vlastní názor. Myslím, že historie náboženství může být poupravená v průběhu věků lidmi a došlo k promíchání církevní moci s mocí světskou. Za mě není úplně nutný trvat na všech dogmatech, který tam byly doplněný v průběhu. Stačí se podívat jenom na desatero a už to je výchozí bod nějaký filosofie, kterou ale uznávají i ostatní náboženství. To spojuje Buddhismus, Islám, ale ostatní dovětky, třeba, že svoji víru musíš chránit a kdo ji nevyznává toho podříznout, jsou blbosti.

Ondřej Slavík: taky exituje strašná síla lidí, který říkaj, že jsou věřící, ale o náboženství vlastně vůbec nic neví a dokonce ani nečetli Bibli. Můj brácha byl nějakej čas evangelík a pak se na to vykašlal, protože chodil do kostela a chtěl se s těma lidma o tom náboženství bavit, protože pro něj to bylo něco, k čemu si sám došel, ale ostatní se s nim vůbec bavit nechtěli a neustále jenom opakovali naučený fráze. Ve skutečnosti se těma věcma nezabývali, nepřemejšleli nad nima. Já osobně se náboženství spíš děsím, protože si myslím, že nějaký předávání morálních hodnot by mělo vycházet zevnitř člověka, a že má člověk v sobě přirozeně zakódovanej nějakej morální instinkt. Já přeci nezabiju jenom proto, že mi to zakazuje desatero, já nezabiju, nepokradu, protože sám nechci.

Jan Fišer: Ty vado, ale já myslím, že fakt takhle hrozně moc lidí uvažuje. A to je dost děsivý.

Jan Caithaml: Já bych se spíš bál těch institucí, ne víry jako takový.

Tak jo, asi to nezjistíme. Pojďme přejít k něčemu pozitivnímu. Myslíte si, že jste za dobu fungování kapely změnili něco k lepšímu?

Jan Fišer: Chodí za náma lidi, který chtěj, abychom jim zahráli na svatbě...

Jan Unger: ...nebo na pohřbu.

Jan Juklík: Nebo na nějakým rituálu.

Jan Unger: Ale taky za mnou přišel kluk po koncertě a řekl, že ho naše hudba dostala z pervitinu. Toho si moc vážím.

Tak teď si mi přímo nahrál do karet. Takže, jaký je váš vztah k drogám?

Ondřej Slavík: Otevřený, ale člověk musí mít hroznou sebekontrolu.

Jan Juklík: Že ty máš kontrolu nad něčím, a ne že má něco kontrolu nad tebou.

Jan Fišer: Já mám teda úplně hroznou zkušenost s trávou. Ale mám zároveň i super zkušenost, takže někdy to sedne a někdy ne.

Jan Juklík: Asi se shodneme na houbičkách, LSD a trávě.

Jan Unger: Já když jsem měl poprvé houbičky, tak mi to hrozně otevřelo hlavu, byl to pro mě po filosofický stránce jeden z nejdůležitějších zážitků.

Jan Caithaml: Když jsem měl v pubertě trávu, tak to byl zase jeden z mých nejhorších. Myslím, že člověk by k tomu měl dospět. Ve chvíli, kdy už víš, kdo jsi, tak se dokážeš otevřít něčemu dalšímu. Přijde mi dost hrozný, když to zkouší děcka ve 13 letech a vůbec netuší, o čem drogy jsou.

Foto: Šimon Vejvančický

A jak se díváte na čas? Přijde vám, že když v životě neprobíhají změny, tak čas utíká pomaleji?

Ondřej Slavík: Já mám hrozně rád okamžiky, kdy ten čas vůbec nevnímám. To se stává třeba na koncertech. Ale zároveň má čas takovou obousměrnou funkci, i když ti přijde, že je to krátká chvíle, tak se za tu chvíli stihne stát spousta věcí a naopak. Vlastně někdy mám pocit, že pořádně nevím, jestli ta chvíle byla strašně krátká nebo strašně dlouhá.

Jan Juklík: Když jsem byl mladší, tak jsem byl hrozně netrpělivej, měl jsem pocit, že pořád něco nestíhám a chtěl jsem ten čas pořád posouvat a zároveň ho mít víc. A když jsi starší, tak zjistíš, že času je pořád stejně, ale už nemáš pocit, že by tě někam kopal. Začínáš se prostě stávat pánem svýho času a čas neovládá tebe.

Trošku bych odbočila na něco, co by konečně mohlo zajímat vaše fanoušky a ne jen mě. Takže co jste poslouchali v dětství?

Jan Fišer: Hurvínka.

Jan Unger: Já jsem si teď uvědomil, jak jsem vlastně v dětství vnímal hudbu úplně jinak. Myslel jsem, že hudba je jenom to, co slyším doma, pár desek, pár písniček, nic jinýho. Až potom mi začalo docházet, že je hudba různá, svobodná a v podstatě nekonečná.

Ondřej Slavík: Já jsem měl dva sourozence, takže jsem poslouchal to, co poslouchali oni a byla to směsice všeho možnýho.

Jan Fišer: Ok, tak kromě Hurvínka nám máma pouštěla hodně klasiku, táta takový ty rockový hity a mimo jiné jsme měli rádi Standu Hložka...

Jan Juklík: U mě šla hudba úplně bokem, já jsem musel dělat sport. Celý to pro mě začalo, až když jsem začal chodit na kytaru, ale to byl zase jenom sport s prstama. Vlastně se to úplně odstartovalo, když mi dal táta k narozeninám diskotéku a pouštěl desky Beatles a od tý chvíle mě hudba fakt začala bavit. Od tý tátový diskotéky. Prostě jsme doma zapařili a bylo to tam.

Jan Fišer: Já mám hrozně hezký vzpomínky z dětství. Třeba když byla neděle a táta pustil Petera Gabriela a tancoval se mnou a s bráchou.

Foto: Šimon Vejvančický

To si představuju jako scénku z filmu typu Pelíšky. Trošku bych chtěla odbočit, řekli jste mi, že máte rádi přírodu, myslíte si, že si ji lidé užívají stejně jako před tím, než vznikly sociální sítě a přišly tendence všechno fotit a vystavovat? A jak to máte vy?

Jan Juklík: Já si myslim, že to je normální závislost. Lidi si musí uvědomit, že to je věc, se kterou by se měli jít léčit. Ale když to vezmu obecně, technika má samozřejmě i výhody. Když jsem byl malej a začínaly počítače a počítačový hry, tak já byl jedinej, kterej je nehrál a teď jsem zase jedinej, kterej je uplně mimo, co se týče počítačů, který jsou v dnešní době hrozně důležitý. Dneska, když dítěti sebereš mobil, tak to vypadá, že ho tím zachraňuješ, ale je možný, že si za 20 let nebude umět vydělávat.

Ondřej Slavík: To už je na rodičích. Musí fungovat nějaká míra, jako ve všem. Můžeš ten mobil dítěti dát v určitym věku, ať si ho osahá, ale je důležitý mu říct, že o tom svět není, a že to zásadní se děje jinde. Třeba právě v tý přírodě.

Jan Caithaml: To je to samý jako s tou drogou. Dětem by mělo být pořád opakováno, že se musí pořád cítit tak, že oni ovládají ten přístroj a ne, že přístroj ovládá je. V tom druhým případě je to strašně špatně, nemělo by k tomu vůbec dojít.

Ondřej Slavík: Já byl na oslavě svýho bráchy a viděl jsem tam svýho synovce, jak drží tablet, něco hraje a u toho hrozně klepe nohama. On z toho byl úplně neurotickej.

A co selfie tyče, co si myslíte o tomto fenoménu?

Jan Juklík: Já myslím, že jsme si ji jednou ohmatali na koncertě.

Bosou nohou?

Jan Juklík: Nene, tentokrát holou rukou. Já ji nepoužívám, selfíčka si nedělám.

Jan Unger: Já myslím, že to přesně vystihuje tuhle dobu. Jak jsou lidi posedlí svým ksichtem a tělem. Chápu to, když to pošleš svý holce, ale nechápu to, když si to dáš na sociální sítě, aby všichni v tu chvíli viděli, jak vypadáš. To je přeci hrozná posedlost.

Ondřej Slavík: Je to prostě brutální sebeprezentace. Dřív byli slavný herci, hudebníci, fotografové, ale dnes nemusíš dělat nic, jenom fotíš sám sebe a sbíráš lajky. Dneska může být slavnej úplně každej a není to těžký.

Foto: Šimon Vejvančický