Gilles Larrain

Ryan a Gilles (foto – Amy Kellner)

Už si přesně nepamatuju, kdy jsem poprvé viděl Gillesovu knížku “Idoly”. Jediné, co vím jistě, je to, že na mě měla obrovský vliv. Idoly patří mezi jednu z nejlepších fotografických publikací, co jsem kdy viděl. Knížka vyšla v roce 1973 a jde o kolekci studiových portrétů transvestitů, lidí, co se rádi převlíkají a obecně fantasticky vypadajících lidí z New Yorku. Funguje jako stroj času, se kterým se vrátíte o třicet let zpátky. Najdete tu lidi od Warhola nebo členy psychedelických travesti-performerů ze San Franciska, kteří si říkali The Cockettes. Je tu fotka Ala Hansena, což je dědeček písničkáře Becka, namazanýho stříbnou barvou a oblečenýho jako starořímskej válečník nebo mladý Harvey Fierstein převlečenej k nepoznání jako mladá židovská dáma. Všichni tihle lidi měli neuvěřitelnej styl. Ta nejzajímavější móda vždycky přicházela od transvestitů. To, co nosíte teď, pravděpodobně vymyslela nějaká transka před deseti lety. Nedávno jsem navštívil Gillese v jeho obřím studiu na Grand Street v Soho. Když procházíte kolem, vidíte v oknech jeho fotky Jacka Wallse a Roberta Mapplethorpa. Uvnitř to vypadá jako v zapadlém skladišti plném jeho umění – fotek flamenco tanečníků, vymakané koláže plné nahých těl pokryté ovocem a tetováním, spousty fotek hudebníků z osmdesátek – od Stinga, Billyho Joela po Ninu Hagen a Milese Davise. V rohu vidím obrovskou fotku Phoebe Catesový a Jenifer Jason Leigh, kde spolu nahý dovádí pod peřinou, kterou odhaduju tak na rok 1982.

Usadili jsme se v kuchyni plný težkých litinových pánví a já se snažil rozeznat, co mi tím svým hlubokým hlasem s těžkým francouzským přízvukem vlastně říká.

Vice: Fotky z Idolů byly poprvé publikované ve francouzském časopise Zoom v roce 1972. Fotil jsi je pro tenhle časopis jako editorial?

Gilles Larrain: Né, já nikdy nefotil nic takhle na zakázku. Nafotil jsem je, protože mi ty lidi přišli natolik bláznivý a fascinující, že jsem je fotit chtěl. Některý jsem potkal  v Kansasu a řekl jsem si – tyhle lidi musím dostat k sobě do studia. Skamarádil jsem se s Taylorem Meadem a Johnem Noblem. A když přišel jeden, přišli všichni.

Když někoho fotíš, děláš hodně fotek nebo jen pár?

Kdysi jsem fotíval hodně, teď už dělám fotek mnohem míň. Pro Idoly jsem ale nafotil tisíce fotek. Ta knížka obsahuje jen malou část. Mám možná 5000 těchhle Kodachromů.

Aha, fotil jsi to na Kodachrome? Miluju ten film. Je hodně absorbční. Přál bych si, aby ho pořád ještě vyráběli.

Jo. Byl skvělej. Ale to byl jen vrcholek ledovce. Teď se konečně chystáme udělat něco s tím zbytkem fotek.

Jak vlastně publikace Idoly vznikla? Měl to být dokument o specifické scéně?

Já tímhle způsobem nepracuju. Život se prostě odehrává, ať si uděláš plány jaký chceš. Jako mladej jsem studoval architekturu. Chtěl jsem bejt matematik nebo vědec. Nic z toho nevyšlo. Ale to, co přišlo, bylo vlastně mnohem zajímavější. Ale zpátky k otázce – lidi prostě začali chodit, a nabalovalo se to jako sněhová koule, bylo jich víc a víc.

Byl to ten typ lidí, se kterýma jsi se stýkal normálně?

Chodili ke mně pařit, to jo. Ale já normálně pracoval. Byl jsem u sebe ve studiu a lidi přicházeli. (Ukazuje na fotky) Tady je Harvey Fierstein, napsal Klec bláznů, to asi znáš. U mě ve studiu se začal převlíkat. Na fotce je mu tak 19. A tady je Goldie Glitters, jeden ze členů The Cockettes ze San Franciska.

PRISCILLA

Ta jeho fotka je skvělá. Vypadá skoro jako malba.

Já ty fotky nikdy neupravoval. Je to syrovější. Co vidíš je přesně to, jak to bylo.

Je na fotce ve svým vlastním oblečení nebo je to připravený?

Byl to totální mix všeho. Neměli jsme žádný pravidla. Kolem se vždycky válelo spousta věcí a lidi přišli ve skupinkách po dvaceti, třiceti a všichni si navzájem půjčovali věci, zkoušeli make-up, hráli si s parukama a tak. Neměli jsme žádnej jasnej cíl. Nesnažili jsme se dělat nic módního. Byla tam jen ta diverzita – užít si trochu legrace, vytvářet něco s vtipem, žít vtipem, užít si ten moment. Ludvík XV byl třeba v tomhle skvělej. Dělal šílený party ve Versailles – jídlo, sex, všechno. Tehdy to celý začalo, celá módní kultura pochází z těch dob.

Takže si každej dělal svůj make-up a oblečení?

Jo, ale občas jsem se připojil a řek: “Né, tohle se mi nelíbí, tohle fotit nebudu” a oni se naštvali, tak říkám: “tohle už bylo vyfocený, zkuste něco novýho a jestli musíte dělat chyby, ať ty chyby mají šťávu.” Starý fotky už jsme viděli. Jakej smysl by je mělo reprodukovat?

Pravda. Hledal jsi v těch pózách nebo v modelech nějaký specifický rys?

Né. Když jsem to tam viděl, tak jsem to zmáčnul. Jinak by to bylo naaranžovaný, normální módní fotka. Na našem focení byla legrace v tom, že jsme nikdy nevěděli, co z toho vyleze (ukazuje na fotku). To, co vidíš na týhle fotce, nejsou šaty, je to čínský hedvábí, sepnutý zezadu. Kdybys ji otočil, bude jako dikobraz. Tenhle kloubouk jsme udělali z krabic a lepenky. Všichni se zůčastnili. Moje studio fungovalo jako včelí úl plnej hravosti a kreativity.

Zajímal ses o módu?

Dělával jsem občas nějaký módní nebo komerční fotky a tam jsem věděl přesně, co dělám. Byl pro to důvod. Klient věděl přesně, co chce a tys to musel naplánovat.

Ale naše fotky nebyly plánovaný. Rostlo to organicky.

Dostával jsi hodně nabídek na focení módy po tom, co vyšly Idoly?

Jo, ale já na tyhle nabídky neumím moc dobře reagovat. Jsem trochu skeptickej, když přijde na to, abych se zapojil do těchhle externích energií. Když do toho moje vlastní energie zapadne, jdu do toho. Jinak to není můj klub. Nemám potřebu to dělat.

Jak vypadala typická noc, když jste fotili portréty do Idolů?

Bylo to jako divadlo, vizuálně – jako hromadnej sex. Pozadí jsem si sám maloval. Miluju malování. Můj táta byl malíř a moje máma taky kreslila a navíc byla pianistka. Vždycky jsem maloval. Dával jsem do toho hodně z momentálních pocitů. Bylo to fakt organický. Proudilo to jako řeka a stejně jako řeka mě to neslo k cíli. Vůbec, metafora s řekou na Idoly dost sedí. Nebyli tam žádní návrháři, žádní art directoři, stylisti, nic z toho, co se děje kolem módních fotek. Všechno byla improvizace. Přirozeně, lidi měli svojí vlastní představu. Věděli, jak chtějí vypadat.

Jasně, drag queens a transky? Ale trochu to vypadá, že módu moc nemusíš?

Svým způsobem. Jsem proti spoustě věcí. Ale mám jednu výhodu – přitahuju lidi.

Možná proto, že nejsem tolik známej. Často jsem nevyrovnanej a chvíli můžu bejt roztomilej a pak zase naháním hrůzu a tak. Ale svým způsobem přitahuju lidi. To je možná důvod, proč jsi dneska tady, ne?

CHARLES

Přesně. Fotíš radši nahý nebo oblečený lidi?

Určitě nahý. Když přijdeš ke mně do studia, můžeš si bejt jistej, že tě svlíknu.

Mám tuny nahejch fotek. Ale tahle specifická série v Idolech byla o transvestitech. Je to o proměnách a maškarádě.

Fotíš radši ve studiu?

Studio mi nabízí můj svět, ve kterým se vyznám. Znám svoje světlo, můžu víc experimentovat, ale pochopil jsem kouzlo jednoduchosti. A taky – sám si tisknu. Jsem takovej nemoderní dinosaur, víš? Mám digitální foťáky, ale moc je nepoužívám. Používam je na pomocný fotky, ale neni v tom žádná láska.

Jak dlouho jsi připravoval Idoly?

Přes rok. Vždycky jsme připravili projekci fotek, který jsme nafotili na předchozí session. Je škoda, že jsem tenkrát neměli kameru, abysme to zdokumentovali.

Byla to legrace. Nemáš představu, jako si ze sebe ty lidi dělali navzájem legraci. Bylo to totální povstání.

Jsou v knížce fotky, který jsou pro tebe nějak speciální – je tam něco, k čemu máš zajímavou historku?

U focení všech fotek byly nějaký bláznivý momenty. Na týhle fotce Beauregarda, kde si zvednul sukni, takže bylo vidět jeho nádobíčko, lidi dostávali při focení záchvaty smíchu. Já mu jen řek: “Nevšímej si jich, teď jsi moje oběť. Tvař se nevinně.”

Všimnul jsem si, že jsi knížku věnoval Jeanovi a Dominique de Menil.

Jo, to je zajímavá historka. Povím ti to.

To jsou prababička a pradědeček Dashe Snowa (slavného amerického fotografa).

Tak, v roce 72 byl Jean těžce nemocnej. Měl rakovinu. Moje kamarádka Simone pro něj kdysi pracovala a řekla mi, že ví o někom, kdo chce vidět mojí práci, abych si připravil nějaký diáky a přines je s projektorem do nemocnice. Přišel jsem tam, ležel tam chlap v posteli, evidentě v bolestech, hlavou mu asi běžela spousta myšlenek ohledně jeho života a já si říkal: “Co tady sakra dělám?” Byl jsem mladej a chtěl jsem se předvést, ale v tom prostředí jsem se cítil nesvůj a tak jsem odbouchnul projekci pěkně rychle. Zastavil mě a řekl mi: “Co to děláš? Dej mi to ovládání.” Vrátil si to zpátky a prošel si znovu každou fotku. Bylo jich 280.

GAIL

A proto jsi mu věnoval tu knížku?

Buď trpělivej. Poslouchej.

(Smích) Jasně.

Tak jsem tam s ním byl asi hodinu a půl a když jsem odcházel, viděl jsem, že něco hledá ve stolku. Vytáhnul šekovou knížku a napsal mi šek na 15.000 dolarů. Nikdy v životě jsem neměl tolik peněz. To by teď bylo tak sto tisíc dolarů. A řekl mi: “tohle není dárek, chtěl bych mít tvoje věci ve sbírce.” Ten člověk odstartoval mojí kariéru. Skvělej chlap. Přestav si to – tohle udělal na smrtelný posteli – naslouchat někomu, dívat se na cizí práci a starat se o ostatní, když máš smrt na jazyku… To bylo fantastický.

Wow. A jsou teď ty fotky v Menilově kolekci v Texasu?

Bohužel nejsou. Jean zemřel v roce 73. Dominique – jeho žena – byla protestantka a neměla ráda transvestity. Nebyl to její šálek čaje.

Jaké reakce publikace vzbudila?

Hodně různorodý. Ve Village Voice vyšla kritika, že ty fotky jsou ztělesnění módy, a že Vogue se může jít klouzat. Ale v tý době, na to nezapomeň, sis nemohl vyjít takhle ven. Někteří mí klienti mi řekli: “Jak můžete fotit tyhle příšery a devianty?” Jednomu  kritikovi v New York Times se to nelíbilo, protože to podle něj nebylo dobře osvětlený, nemělo to měkký světlo. Protože jsem ty lidi nepřikrášloval, měl pocit, že proti nim něco mám. Napsal, že podle těch fotek pochopil, že Gilles Larrain rozhodně není transvestita.

Já z těch fotek takovej pocit vůbec nemám.

Různý lidi, různý názory. Někdo byl naštvanej, že se v knížce neobjevil, někomu se nelíbilo, jak jsem je vyfotil. Ale inteligentním lidem se to většinou líbilo a teď se z toho stává trochu ikona.

Je to jedna z mých nejoblíbenějších fotografických publikací. Teprve nedávno jsem začal fotit studiový fotky a Idoly jsou pro mě v tomhle ohledu pořád inspirace.

To je skvělý. To jsem rád. Vidíš, když je tam vášeň, energie a vize, a taky trochu štěstí, věci se daří. Dělej, co miluješ a miluj, co děláš (smích). Teď zním jako nějakej farář!

CARLA

BEAUREGARDE

BEAUREGARDE

JOHN RAVEN

TAYLOR MEAD

GOLDIE GLITTERS

HARVEY FIERSTEIN

MARGUERITE

SEBASTIAN